Ze snu slyším ťukání na dveře, nechci se probudit, celé tělo mám unavené, svaly ztuhlé a neposlušné. Uvědomuji si, že ležím v posteli na hotelovém pokoji. Ťukání se změnilo v bouchání. To mi recepční dává najevo, že vypršela doba zaplaceného pokoje. Vstanu, mám na sobě boty, to abych v případě, že by to nebyla recepční, ale policie, mohl utéct skokem z okna.

Obléknu si trenýrky a otevřu dveře. Omluvím se recepční. A řeknu jí, že za ní na recepci přijdu za 10 minut. Posadím se na postel. Nemám žádné peníze, nemám kam jít a všechen můj majetek je oblečení, které jsem si vypral před 5 hodinami ve sprše, telefon s prasklým displejem a taška se zubním kartáčkem, holítkem, voňavkou, černými koženými rukavicemi, s plochým šroubovákem.

Jsem unavený a hladový. Něco ve mně chce mé trápení ukončit. Jsem osamělý, ale čas mi běží. Jdu do sprchy a sednu si do ní tak, abych měl nohy venku a voda mi tekla na ruce, musím si dát, nechci, ale nemám na vybranou. Pod proudem horké vody si do ruky vpíchnu jehlu a vpustím do sebe zlo, zlo, které mi dá na pár hodin sílu zapomenout na bolest a samotu.

Trochu se mi zamotá hlava, ale jenom na chvilku. Bolest a únava jsou pryč, pohled se mi zostřil. Osuším se a obléknu bílou košili, rifle, navoním se, vyčistím zuby. Šroubovák si dám do spony na koženém pásku Levis. Obléknu kabát a vše si dám do kapes, pustím si rap do sluchátek a opustím pokoj, na recepci se omluvím a vyjdu na ulici, je slunečné ráno.

Lidé pospíchají do práce, do škol. Jsem jako šelma na lovu. Nevidím lidské bytosti, ale věci. Jsem zloděj. Jdu po ulici, ne abych dorazil na místo, ale abych našel kořist. Procházím se městem. Jsem tak sám mezi tolika bytostmi, toužím si s někým promluvit. Ale musím získat prostředky, abych, až droga přestane působit, měl místo k odpočinku a další dávku na další lov. Je to kruh, ze kterého se nedá vystoupit.

Jdu kolem autobazaru, mé oko dravce si ihned všimne, že ve vozech, které nakládají pracovníci bazaru na tahač, jsou klíče. Suverénně napřímo nasednu do Golfa a zamknu dveře, nastartuju a odjedu. Beze spěchu, v klidu, jako bych vůz koupil. Během jízdy vyhodím z okénka ceduli s cenou a popisem vozu. Volám svému překupníkovi, ale nezvedá mi to. Bydlí poblíž obchodního centra.

Zajedu tedy do podzemních garáží do posledního patra a zaparkuju do rohu do nejtemnějšího místa. Zhasnu světla a zkouším volat svému překupníkovi. Když zvednu hlavu, vidím naproti sobě přijíždět 3 policejní vozy, zablokují mě, abych nemohl odjet. Policisté se kupí za dveřmi a míří na mě zbraněmi. Něco křičí, ale já je neslyším, jen zvednu ruce s otevřenými dlaněmi, aby na mě viděli, postup znám. Za chvilku mě policista vytahuje z auta a pacifikuje.

Ležím na příjemně chladné zemi se spoutanýma rukama za zády. Kolem mě stojí tři policisté a čtvrtý mě prohledává, ptá se mě, jestli mám u sebe nějakou zbraň. Jen mu řeknu o šroubováku a stříkačce. Ptají se, jak jsem auto ukradl. Neodpovídám, vím, že to nemá cenu, za chvilku tady bude kriminalista, ten mě zná.

Za 10 hodin jsem už v cele na vazbě, ustelu si a lehnu si konečně, uleví se mi. Nemusím se bát vyspat, nikdo mě nevyhodí, sedím popáté, basu dobře znám a vím, že to bude na dlouho. Ale nevadí mi to, je to pro mě šance začít jinak. S úlevou usínám.

Jan Žemlička, Věznice Jiřice