Takový pocit úlevy, štěstí a naděje jsem snad nikdy ve svém životě nezažila. Konečně končila válka a odtáhly ty zrůdy v naleštěných holínkách. Vím, že teď už bude všechno tak, jak má být.

Mé jméno je Eliška, je mi 27 let a můj táta před válkou vlastnil malou firmu na výrobu bot. Celá naše rodina věří, že teď, když jsme se konečně zbavili nacistů, budeme moci opět pracovat v našem podniku a opět budeme budovat něco, co nám zajistí živobytí.

Abych byla upřímná, tak já poslední dny nemyslím na nic jiného než na to, kdy zase uvidím svého Petra. Je to syn majitele místního masokombinátu a před válkou jsme do sebe byli tolik zamilovaní. Jenže přišla válka a on odešel bojovat za naši budoucnost do Anglie jako pilot RAF. Doufám, že Bůh byl při něm a slyšel všechny moje modlitby, a Petr se mi vrátí.

Konečně jsme opět spolu. Já a Petr. Vrátil se jednoho červnového dne, pořád tak krásný, na sobě uniformu kapitána. Nedokážu ani popsat, jak jsem pyšná. Tolik jsem se bála, že zapomněl. Běžel však rovnou za mnou a po prvním polibku se mě zeptal, jestli bych si ho konečně vzala. „Ano,“ jinou odpověď snad nemohl ani čekat.

Je rok 1948 a v naší zemi je to v mnoha směrech jako za války. Slyšela jsem nějaké zvěsti o tom, že Petrovi znárodní masokombinát. Sice nevím, co to přesně znamená, ale Petr je válečný hrdina, a tak s mojí velkou podporou bojujeme o to, aby zvítězil zdravý rozum. Vím, že všechno dobře dopadne. Navíc mám pro Petra tak skvělou zprávu, konečně budeme tři.

Ničemu nerozumím, dnes, zrovna když jsme obědvali, vtrhla k nám do domu policie. Zbili Petra a ke mně nebyli taky zrovna zdvořilí. Několik hodin nás vyslýchali a pak nás rozdělili. Petr je prý vlastizrádce a já jen kapitalistická děvka. Sedím ve špinavé cele a snažím se být silná. Za dva měsíce se má narodit malá Eliška, tak doufám, že se vše brzy vyřeší.

Dnes měl být nejkrásnější den mého života, ale místo toho, abych se radovala, jsem sevřená hrůzou. Ležím na starém nemocničním lehátku, mám hlad, a člověk, který zde nahrazuje lékaře, mi řekl, že doufá, že chcípnu během porodu i s tím malým kapitalistickým bastardem.

Péťa dostal 15 let za vlastizradu a já jako rozvracečka a podporovatelka kapitalismu budu ve vězení let dvanáct. Proces byl krátký a můj mladý advokát mi řekl, že mám být vděčná za to, že je komunistická strana ke sviním jako jsem já natolik tolerantní. Nevím, co bude, ale doufám, že má malá Eliška nebude zažívat utrpení, které tady zažívám já.

I když jsem během porodu strašně trpěla, všechna bolest byla nicotná proti tomu, co jsem zažila poté. Sotva se ten malý človíček rozplakal a dali mi ho do náručí, začala jsem doufat, že vše už bude dobré. Pak mi ji vzali... Položili mě tak, abych mohla zahlédnout, jak jí pohazují ve vedlejší místnosti na zem. Nemám sílu křičet a všechny slzy jsem vyplakala v posledních měsících. Prosím bachaře, ať zabijí mě a zachrání moji maličkou. Pořád tak pláče.

Eliška žila ten nejdelší den, umřela po šestnácti hodinách na zranění způsobená pohozením a chladem. Řekli mi, že ji zakopou po boku ,,národních'' hrdinů, kteří udělali atentát na Heydricha. Zle se u toho smáli. Pravdou je, že mě to alespoň trochu utěšilo, protože v tom případě, je to místo plné andělů...

Petr Novák, Věznice Stráž p. Ralskem