Plave uprostřed nekonečného oceánu, jako korkový špunt, nadnášen nafouknutou záchrannou vestou. Takový konec si nepředstavoval. Věděl, že zkušení námořníci vesty nenosí. To prý aby se dlouho netrápili, když některý z nich spadne přes palubu. Nikdy tyto chlapácké řeči nebral vážně a raději sám hodně dbal na bezpečnost. Nevěřil, že by se někdy dostal do takové situace.

Nyní se tu houpe ve vlnách s barelem plným jídla. Jak dlouho může takto přežít? Voda je tady v pásu rovníkového proudu teplá, ale i když má možná až 26 °C, tělo se začne stejně postupně prochlazovat. Bude to hodně pomalé umírání, tedy pokud dříve nepřiplave nějaký žralok. Snaží se příliš nekopat nohama, ale podvědomí ho nutí rozhlédnout se kolem sebe, zda nespatří obávanou trojúhelníkovou ploutev. Takhle to nemělo dopadnout. Je přece čerstvě zasnoubený. Nechce umřít. Takhle ne!

Andreas se několik sezón připravoval v Bretani, kde trénoval na své malé 6,5 metru dlouhé plachetnici, aby se mohl zúčastnit legendárního závodu Minitransat z Francie, přes Kanárské ostrovy dál přes rovník až do Brazílie.

Během předchozích dvanácti ročníků zahynulo v této extrémní regatě celkem sedm jachtařů. Nechtěl ponechat nic náhodě a důkladně připravoval jak sebe, tak svou loď. Odjel řadu závodů podél pobřeží Bretaně, ale také do Normandie, k pobřeží Irska nebo Španělska, a dokonce na Azorské ostrovy a zpět. Byl připraven. Konečně přišel ten den, kdy stanul v La Rochelle u legendární pevnosti Boyard, na startu svého vysněného životního závodu.

První etapa byla nečekaně klidná. Jen třetí den před mysem Finnistere u severozápadního výběžku Španělska musel projet přecházející studenou frontou. Vítr tam hodně zesílil a přišly nebezpečné vlny. Často měnil plachty a rval se jako lev, aby vše zvládl. Po přechodu fronty se vítr stočil ze západního na severozápadní a on mohl vytáhnout velkou přední genakrovou plachtu a po spojnici se rychle přibližovat k cíli první etapy u ostrova Grand Canaria.

Den po bouřlivém počasí vypověděl službu autopilot, přestal správně kormidlovat a vykazoval velkou chybovost, která vedla k sérii velmi nebezpečných situací. Musel tedy řídit loď sám. Přes den to nebyl až takový problém, ale v noci a s rostoucí únavou to bylo kritické. Doposud čerpal sílu ze spánku, vždy tak tři a půl až čtyři hodiny denně, když si dopřával velmi krátké dvacetiminutové intervaly. V tak náročném závodě to vzhledem k udržení maximální rychlosti a bezpečnosti ani jinak nejde.

Nyní nesměl usnout. Únava rychle narůstala. Oplachtění bylo celkem vyvážené a loď plula hodně svižně. I drobné klimbnutí znamenalo vychýlení z kurzu a hrozilo převržení lodě a možné potrhání plachet. V horším případě i zlomení stěžně.

Andreas si vzal do ruky kovovou kliku, která mu pak při klimbnutí vždy vypadla s rachotem z ruky a to ho záhy vzbudilo. Tak jel dlouhé tři dny, než dorazil naprosto vyčerpaný do cíle první etapy na Kanárech. Následoval týden odpočinku, oslav a především oprav. Bezpečnostní školení, meteorologický brífink, velké loučení a byl tu start druhé, dlouhé etapy závodu.

Po čtyřech dnech, když se pole závodníků rozprchlo po oceánu, nečekaně zahlédl jednoho ze soupeřů. Je to starý známý Pedro z Portugalska. „Ciao Pedro, jak se daří?“ Zahájil komunikaci přes VHF vysílačku. Pedro je trochu nešťastný, neboť se mu při nakládce věcí některé ztratily, tři tašky s jídlem a na celou cestu Atlantikem má pouze jednu. Poradil mu tedy, aby se zastavil na Kapverdách a dokoupil zásoby, ale to Pedro zásadně odmítl. Prohodil ještě pár slov a pokračoval dál, každý svým mírně odlišným kurzem.

Plavba byla dlouhá a náročná. Pasátní větry, oceánské vlny, překonání rovníkových tišin, rychle se měnící počasí, časté bouřky s deštěm, poryvy silného větru. Náhoda tomu chtěla, že se jejich lodě jako zázrakem znovu potkaly devatenáctý den plavby. Pedro už byl totálně vyhladovělý a měl už jen jeden balíček sušeného masa, který si šetřil na poslední den před přistáním. Andreas sice sám neměl jídla nazbyt, ale nabídl, že by část soupeři přenechal. Ten to s díky odmítl, protože by přijetím cizí pomoci porušil pravidla závodu a byl by diskvalifikován.

Lodě dál pokračovaly nedaleko od sebe a již druhý den si Portugalec vyžádal pomoc. Byl hladový a totálně vyčerpaný. Andreas naplnil vodotěsný plastový barel jídlem, dostal se lodí před svého soupeře a vyhodil plovoucí barel do vody. Pro Pedra by to takto byl objev v moři a jeho nálezem by neporušil pravidla. Jenže po dvou marných pokusech zjistil, že nemá dostatek sil barel vyzvednout. Pokračoval tedy dál hladový ve své plavbě. Zato naštvaný Andreas se jal vytáhnout drahocenné jídlo zpět z vody.

Když se poprvé přiblížil k barelu, nepodařilo se mu jej zachytit. Při druhém nájezdu si řekl, že to prostě musí zvládnout a nesmí ztrácet čas. I v tak dlouhé regatě jde v cíli často o minuty. Naklonil se přes záď s lodním háčkem v ruce, zachytil barel, ale jeho odpor byl větší, než čekal. Ztratil stabilitu a už letěl přes zábradlí do temných vod oceánu. Nestačil nic. Neměl dálkový ovladač od autopilota, nebyl jištěn pásem s karabinou, neměl hozené volné lano za záď. Nic, porušil dříve dodržovaná pravidla. Byl konec. Loď plula automaticky dál směrem k vytoužené Brazílii. Nyní se už dvě hodiny houpe ve vlnách oceánu.

Chvíli je mu horko ze strachu a paniky a za okamžik se zase klepe zimou a strachem z toho, co bude následovat. Byl tak neopatrný, tak lehkovážný. Děsí ho temná hlubina pod sebou. Ví, že ke dnu to má více než čtyři kilometry, i tak v jednu chvíli přemýšlí, zda si raději nemá sundat záchrannou vestu, a urychlit tak blížící se konec. Křičí z plných plic, v jeho hlase je patrné totální zoufalství. Hlava mu klesá ke straně a odevzdaně ji opírá o límec nafouknuté vesty. Vzpomíná na Julii, se kterou si jen nedávno slíbili společný život. Vzpomíná na rodiče, kteří ho jisto jistě přežijí. Myslí na kamarády a přátele z jachtařského klubu. Je smířený, ví, že smrt je nevyhnutelná.

V jednu chvíli se mu zdá, že koutkem oka zahlédl nějaký pohyb. Když jej konečně nadzvedla další vlna, byl si jistý. Byl tam Pedro. Zavolal, že je zde. V duchu si opakoval, že je tam Pedro, že bude zachráněn, volá svého zachránce i v okamžiku, kdy je vedle něho. Naštěstí hladový Pedro neodplul daleko, volal Andrease vysílačkou a když se nedovolal, dostihl soupeřovu loď, která byla k jeho zděšení prázdná. Podíval se na přístroj a nastavil autokormidlo přesně v opačném kurzu. Jen pouhé půl hodiny před setměním pak skutečně našel svého soupeře, doživotního přítele, ale také jeho barel s jídlem.

V jeden okamžik tak byly zachráněny dva lidské životy. Společně pak dohnali Andreasovu loď a pokračovali každý zvlášť ve své životní plavbě. I když to bylo k brazilským břehům už pouhé tři dny plavby a do cíle celkem šest, Andreas přišel málem o život ještě jednou. Ale o tom až někdy příště.

David Křížek, Věznice Stráž p. Ralskem

O autorovi: Jachtař a trenér, který čtyřikrát přeplul Atlantik, vybojoval řadu mezinárodních úspěchů a získal 30 titulů mistra republiky. Nyní oslavil 50. narozeniny. Doma na něho čeká manželka Lucie, syn David (10), dcera Lola (5) a celý juniorský jachtařský tým.