Bára, fenka Pražského krysaříka, celá černá, oči jak korálky, zkrácený ocásek. Když se vám podívá do očí, máte pocit jakési psí nafoukanosti její. Jako by vám říkala: „Jsem hezká a rozmazlená.“ Taková ona je moje Bára, srdce moje.

Když pes, tak pořádný hafan…nejlépe pitbull, nebo staford, nebo bulík atd…hm..takovou věc, dle mého, tvrdí pouze ten, kdo psa nemá, neměl a mít nikdy opravdově nebude. Velké hodinky, velké auto, (velké kozy), velký pes … přežitek.

Malý pejsek do dlaně téměř s tou malou roztomilou pusinkou a srdíčkem pro vás… to je láska. Rád bych Vám povyprávěl příběh o tom, že jsou věci mezi nebem a zemí, které jsou nepochopitelné a zvláštní, co nás převyšují.

Jsem muzikant, co se živí hrou na piano den co den. Po Praze hraju lidem písně, šlágry či muzikálové kousky. Pražané spěchající věčně mají díky mým tónům možnost se občas zastavit, poslechnout si hudbu mou a zase frrrr……spěchat tam, či tam. Líbí se jim to, hodí peníz, pohladí nebo se jen usmějí na Báru a tak to běží.

Bára je totiž neustále se mnou, má místečko u piana, má ho doma, v mém srdci, prostě všude. Povídáme si psí řečí. Moje žena na Báru trochu žárlí. Chacha, ó ty ženy. Bára miluje mne a mou matičku, která ovdověla a žije už pro mou radost 77 světelných let. Ano je to mé slunce.

Jednou se mi stalo toto:

Jakási jedna paní s malou holčičkou se zasekla u piana „na hlaváku“, když jsem hrál. A tak dlouho vysílala ony signály, pro muže tak zranitelné, že jsem vůl neodolal a šel si pěkně pro svou porážku. Možná je to nemravné, nicméně jsou to ty body v životě muzikantů běžné. Slovo dalo slovo. Praha, slunce, procházka úžasným parkem. Báru jsem na vodítku půjčil malé holčičce, která celá natěšená lítala po parku s ní sem a tam…a tam a sem.

Sladká romantika v trávě při posezení se však záhy změnila v drama. Uplakaná očka dívenky mluvila jasně „Bára…já nevím, kde je, ztratila se mi.“ Bác.

Báro, Báro… nic, nic, jako by se po ní slehla zem, tvrdý trest za mou nezodpovědnost. Prohledal jsem každý kout. Zalarmoval policii, záchranáře, modlil se na kolenou, Bára nikde. Někomu se musela tak líbit, že ji čmajzl.

Velký skutek:

Jako by ve mně něco vyhaslo, plahočil jsem se ulicemi a stále jsem ji hledal, byla jak mé dítě. Polepoval poctivě každý sloup, každé nároží. Čas, ten mocný lékař, zčásti hojil mé rány. Rána však zůstávala.

Uběhl rok, dlouhý rok bez Báry. Já bydlel s matkou a ženou v bytě na Smíchově, její místečko, dečka v kuchyni u topení, zela prázdnotou, ranní vzdechy, ach Baruško moje, kde jen můžeš býti, mojí ženě vehnalo do hlavy záchranu. Ženy jsou takové, rády nás zachraňují. Sehnala jsem Ti inzerát na krysaříka-štěně. Bára to nebude, kdo se má ale pořád na tě koukat, hubičku máš pořád na 4, 50,-, takže jedem.

„A kam jako?“, odpovídám. V břiše pár motýlů natěšených. Adresa je v mobilu. Beru mobil její, zadávám ve vyhledávači mapu. „Proboha Káčo, vždyť je to někde až u Stadiónu Evžena Rošického. No a?“ odpověděla stylem a uvažováním žen, nesoucích v sobě absolutní jistotu svého rozhodnutí. „Tak jo, pojedeme autobusem.“

A tak jsme vyrazili, slunečný den, jak vymalovaný. Bela, bela, řekli by Italové. „Káčo, dáme jí jméno Bára zase?“ říkám své drahé polovičce s hubičkou už ne za 4,50, ale vysmátou od ucha k uchu. „No jo,“ odpovídá a tak trochu mě šlehne přes rameno vodítkem, co ho máme připravené na to štěně.  „Vystupujeme, pojď“ , praví. Jsme venku z autobusu, neznáme to tam.

Praha je veliké město, my Pražáci lítáme sem a tam, Praha je úžasňácké město totiž, víte to? Známe ji, protože ji milujeme.

Pozor ale! Teď to přijde, jsou však místa a lokality, kde jsme prostě nikdy nebyli, nebyl důvod tam být, neznáme to tam. A tak jdeme tou čtvrtí a hledáme onu ulici danou, u které by měl býti domek, ve kterém paní Kropáčková, pouze za 7. 000,-, nabízí čistokrevná štěňata. Držím svou Káču za ruku a kráčím s ní kolem parku. V horizontu kopečku mírného vidím, jak tam kluci a jiní venčí své psy.

Káča mi říká: „Hele tam nahoře, jak tam ten malý kolem té dogy, že to je krysařík, viď? Vypadá jak Bára a i tak blbne.“

„Báro!“ napadne mě jen tak zavolat (omluvte pisatelovo dojetí, které nevidíte, slzy mi to vrhá do očí i teď, když vám píšu tento příběh i po letech) Zvednuté uši, ten pejsek je tam nahoře, ztuhl, jak na povel. Instinktivně vycítil směr mého volání a …a…. a VYRAZIL …tryskem ke mně, slyšel jsem, jak psím jazykem nadává: „No , kdes  byl, táto můj?“  a náhle skok hop a už byla v mém náručí, celou hubu jsem měl olízanou, skákala, tančila, lítala kolem, štěkala, jak hysterka praštěná, točila se dokola, válel jsem se s ní po zemi radostí, jak malej Jarda. Psí nebe mně jí vrátilo.

S odstupem let, když toto píšu, mám však jiný pohled na ono „psí nebe“. Myslel jsem totiž, že Báru vrátilo mně a mé ženě pro nás. Ne, moc všehomíra protínající naše životy má zcela jinou strukturu. Dotýká se nás pod vedením jiných zákonitostí, které my nedokážeme pojmout,  něco nás převyšuje. Říkejte, nebo říkejme tomu právě nebe, které řídí mocnosti – andělé, Bůh.

Jen on mohl vědět, že např. nyní sedím ve vězení a tu největší možnou formu psí lásky bude potřebovat má staroučká nemocná matička, které Bára není pejskem, ale životním štěstím.  Bára už je také staroučká, má už bílé fousky a už tak neřádí. Mojí mámě však vyplňuje samotu i jsou dokonale sehrané. Máma se naučila také psí řeč a tak si spolu velmi rozumí. Mají spolu rituály, radují se ze života, z těch malých věcí a mamka má je tu na světě jen díky Báře, dává jí sílu. Tak vidíte? Řekne se „pejsek“.