Vidím a nevidím…..den je pro mne nocí, noc je pro mne dnem. Pravdou je, že pro každého z vás samozřejmostí jsem. Jsem lampa. Já a mé sestry v době, kdy slunce spí, nahrazujeme jeho záři, aby Vaše kroky byly jisté a bezpečné. Shlížíme na vás z výšky a nic nám neunikne. Tisíce lidských kroků, tisíce osudů už jsme viděly a víme, že i když jste si podobní, ani jeden z vás není stejný.

V záři mé utkvěl mi jeden z Vašich osudů. Osud mladého muže, kroky nočního poutníka. Stojím již spoustu let na nároží, odkud vede několik cest. Do domu, který každý večer halím svou září, se nastěhoval mladý muž. Ve dne nevychází, jako by se slunce bál, ale ledva slunce končí svou denní pouť, otevřou se dveře a mladý muž vychází ven.  Kráčí po ulici a mně je jasné, že bloudí a tápe v temnotách. Je to noční poutník.

Ulice, po níž kráčí, má v chodníku velkou díru. Mladík jde, a i když mu svítím velmi jasně na cestu, on díru nevidí, a proto do ní spadne. Asi je tam velká tma, protože mu dlouho trvá najít cestu ven. Když se opět rozední se a já usínám, nemohu na něj přestat myslet.

Další konec dne.…. Probouzím se a rozjasňuji potemnělou ulici. Opět se otvírají dveře domu a ten stejný mladý muž vychází ven. Jde znovu stejným směrem. Chci na něj zavolat, ale nemám lidský hlas. Snažím se zářit, co nejvíc, ale nepomáhá to. Noční poutník jde ulicí po stejném chodníku, kde zeje hluboká díra.

S úžasem zjišťuju, že ji opět nevidí a znovu do ní spadne. Dlouho, předlouho mu trvá najít cestu ven. S rozbřeskem se vrací unavený domů a já se pomalu chystám ke svému dennímu snění. Když v podvečer procitám, patří mé první myšlenky nočnímu poutníkovi. Ten jako by je zaslechl, vychází z domu na ulici. S napětím svítím a čekám, kudy povedou jeho kroky.

Nedokážu to pochopit, jde zase tou stejnou ulicí po chodníku, kde je hluboká díra. Mladý muž kráčí v její ústrety a těsně před ní zpomalí. Konečně ji vidí…ale s úžasem pozoruji jeho pád do jejích útrob. Tentokrát je z ní však hned venku. Je to pochopitelné, už to v díře dobře zná.

Do rozbřesku mi zbývá ještě spoustu času, tak se sestrami o nočním poutníkovi tiše rozmlouváme. Chceme pochopit marnost jeho kroků, které končí pádem do temnoty.

S rostoucím napětím začínám další noc zářit. Zvuky otvíraných dveří, tedy nočního poutníka, jdoucího vstříc temnotě, kterou nedokážu projasnit, se rozléhají ulicí. Mladý muž jde rozhodnými kroky po stejném chodníku, ve kterém zeje hluboká díra. Zářím radostí, neboť mladík díru vidí a přechází na druhou stranu ulice.

Uspokojena šťastným koncem opět usínám. Večer s očekáváním vyhlížím nočního poutníka. Ten vychází z domu….A jde jinou ulicí.

Jsem lampa, jsem maják v temnotě a moje záře Vás provází životem. Mým osudem je stát a svítit. To je můj úděl, který nezměním. Mnozí z vás si o sobě myslí to samé. Vaše životy mohou být opravdu dané, ale jen pokud zůstanete stát na stejném místě.

Noční poutník mi ukázal, že člověk by se měl snažit a nezáleží na tom, kolikrát spadnete na zem, nebo do díry. Záleží na tom, jestli zůstanete dole nebo opět povstanete.

Filip Buriška, Věznice Příbram

O autorovi:

Brněnský kluk, bloudící v kruhu už 41 let, se zájmy o četbu, šachy, zvuk a IT technologie. Ač se pohybuji na hraně zákona a v temném podsvětí, srdce mi zůstalo a při psaní tohoto příběhu mi bylo dobrým rádcem a pomocníkem.