Apokalypsa mé kapsy na dlani,

aspoň pár vajglů k snídani.

O kávě k ránu zdá se mi,

kolik je slastí na Zemi?

A pak zas čekám, čekám, čekám,

kašlu na to – nečekám. Kecám, čekám!

A pak zas ty představy a snění,

v nich Ty a tvoje přirození.

 

V nich já, tvoje Valkýra a Ty, můj Malý princ.

Dobrozlý kompromis - přes kůži něžný šlinc.

A ve své opuštěnosti právě tím

vzácné dary pouště zřím.

 

Po noci přeleželou ruku – však svojí,

to asi ručičky na Orloji stojí.

A za každým katrem proroci amnestie,

a prorok sám dál tady hnije.

 

Vinný i nevinný, mordy se svatozáří,

šlapky i feťačky – v každé z nich poznávám jednu z mých tváří.

A každý den ta samá procesí,

unikne ven ten, kdo se oběsí?

 

V tom moje čekání není bez naděje,

s pokorou přijímám vše, co se děje.

A těším se na to,

až zbydou jen vzpomínky na tabák jak zlato a žehlené topinky.

 

Na šedé tóny ústrojové kázně,

jež stírá všechny rozdíly.

I z nich se rodí moje básně,

snad jen jinakost našich aur záře nás dělí na různé oddíly.

 

Těším se, až vyměním dopisní monolog za nový život

bez vlivu tvrdých drog.

Až zrecykluju všechny tvé vztahy

a proměním v světlo všechny mé snahy.

 

Všechno tohle prožívám, než se celá dobru vzdám.

Nejsem v tom sama, i za mříží svůj vesmír mám.

 

Pavlína Bobek Bobková, Věznice Světlá nad Sázavou.

Autorka o sobě: Je mi 38 let, pocházím z podhůří Orlických hor - z Opočna. Mám 4 děti. Jsem svobodná - volný pták. Řekla bych o sobě, že jsem sběratelem nevšedních zážitků, ze kterých vzniká moje inspirace. Miluji život se vším.