Studené zdi,

šedé vakuum věznice,

šílené sny,

pocitů podivná směsice.

 

Nutí mě utíkat,

ale není kam – tohle je konečná stanice.

Teď nemusím už pospíchat,

skončila štvanice.

 

 

Jen další dny,

další měsíce,

kdy vzpomínky pálí,

stále vrací se.

 

Dál holky pláčou,

dál jiní smějí se,

a zas tváře známí vítají mě,

v soukromí mojí ložnice.

 

Vše se tu dá koupit, a každý má svou cenu,

v bitvě zůstat sama sebou, hra o důvěru.

Přesto je nutnost nevyčnívat,

zapadnout do průměru.

 

Smutek a stesk vládne mým hodinám,

drama prchlivosti, fandím kravinám.

Sama bohyně vlastního humusu,

matka chaosu, v krajině rámusu.

 

Zůstávám v doupěti svém,

chráněném drsným rohožem.

S výčitkou tichou si tu kraluji,

vzdávám se, podléhám,

a přesto bojuji.

 

Jestli existuje cesta,

najdu ji, jsem odhodlaná a měním se,

zatímco jiné zraňuji.

 

Mluvím ke svému srdci,

a přikazuji mu tluč,

plazíce se mezi trny,

polykám žluč.

 

Osud byl trochu cynik,

nejsem však pokrytec,

proto přijímám svůj úděl,

své peklo, svůj trest,

můj očistec.

 

Zuzana Samková, Věznice Světlá nad Sázavou