Štědrý den se pomalu ale jistě blížil. Čím blíž ale byl, tím víc jsme musely se sestrou držet uzdu svým emocím. Byly jsme netrpělivé a zvědavé, kolik dárků dostaneme. Domem se čím dál častěji linula vůně perníčků, vanilkových rohlíčků, purpury a vonných svíček. Za okny se klidně snášely k zemi sněhové vločky. Na skleněné tabulky oken mráz kreslil nádherné obrazce.
Ten poslední den před Štědrým dnem jsme pro samou nervozitu už nevěděly, co roupama. Maminka dodělávala poslední kousky cukroví, tatínek kdesi lovil kapra. Ve škole jsme si s ostatními dětmi popřály a daly si první drobné dárečky. Odpoledne jsme se šli potom vydovádět za barák na kopec. Večer, navzdory veškeré únavě, jsme usnout stejně nemohly. Jenom díky tomu jsme v pozdních hodinách registrovaly čerstvou vůni smrčku, který tatínek tajně donesl. Ještě téhož večera ho umístil do stojánku a nachystal na zdobení.
Druhý den ráno, na Štědrý den, jsme vstávaly plné údivu do bytu provoněného smolou a jehličím. Jen co se vzbudila celá rodina, vrhly jsme se na krabice s ozdobami, pečlivě celý rok schované ve skříních. S těmi jsme si vyhrály celé dopoledne. Nakonec byl stromeček krásně blýskavý v odstínech zlaté a červené. Třpytivé ozdoby všemožných tvarů, dlouhý řetěz, vinoucí se v pravidelné spirále a zlatá hvězda na špičce. Ta nesměla chybět! Náš vánoční stromeček byl naším skvostem.
Také jsme soutěžili, jako každý rok, kdo uvidí zlaté prasátko, ale po odříkané snídani jsem měla v poledne už takový hlad, že obědu nešlo odolat. Myslela jsem si, že když si dám třeba jen trošku, uvidím aspoň kousek prasátka. Jako každý rok jsem to ale vzdala. V televizi jsme sledovaly pohádky, hrály jsme si a snažily se jakkoli zabavit. Oči nám neustále sjížděly k oknům, nespatříme-li náhodou letět zlatý kožíšek. Marně jsme vyčkávaly.
Kuchyně se zatím zaplnila vůní rybí polévky a přepáleného tuku, jak maminka smažila rybí řízky. Bramborový salát už se chladil v ledničce. Než jsme se nadály, byla prostřena sváteční tabule. Uprostřed tácek s cukrovím, na krajích dva malé adventní věnečky s hořícími svíčkami a čtyři talíře spolu s příbory. Všichni jsme se usadili a štědrovečerní večeře mohla začít.
To se tenkrát ozvalo čtvero přání dobré chuti, spousta upozornění na spolykané rybí kůstky. Následovalo tisíce zvídavých otázek, kdy Ježíšek přiletí, co nám donese, a nebo jak bude vlastně vypadat. Rodiče se smáli, dobírali si nás, že jsme nebyly hodné, že jsme nepomáhaly mamince. Na to jsme se sestrou valily oči a vydávaly děsivé výkřiky: „Né, to není pravda! Tohle Ježíšek nekontroluje!“ načež tatínek pohotově odpověděl: „ Tak šup, běžte mamince pomoct, holky!“.
To už jsme se však začaly kroutit a vymlouvat, že radši půjdeme do pokojíčku, dívat se z okna, jestli náhodou neletí ten kouzelný mužíček, s taškou plnou dárků, k nám. Usadily jsme se pod okny, opřené o hřejivé topení. Byly jsme přesvědčené, že dostaneme spoustu dárků, přesto nás červíček pochybností nahlodával. Čas utíkal nezadržitelně dál. Bylo později a později. Samou nervozitou už jsme nevěděly co. Zlatý kožíšek stále nikde.
Strachovaly jsme jedna druhou, aniž bychom to měly v úmyslu. A právě v tu chvíli se bytem ozval nezaměnitelný zvuk malinkého zvonečku, který s sebou nosí právě Ježíšek. Obě jsme vyběhly z pokojíčku, div jsme si o nohy nezakoply. Přiběhly jsme před stromeček, a to, co jsme spatřily, bylo něco neuvěřitelného. Potemnělý pokoj, ve kterém stromeček přenádherně zářil. Zapálené svíčky ozařovaly třpytivé ozdoby, prskavky dodávaly kouzlo jedinečnému okamžiku. Hromada dárků kolem útlého kmínku byla jako z pohádky. Z reproduktorů tiše hrály koledy. Vůně přepáleného tuku a smažené strouhanky v pozadí mé mysli se mísila se silných pachem síry z prskavek a roztaveného vosku.
Tolik jsme se strachovaly, že teď jsme pro samý údiv nebyly schopné pohybu. „Tak co? Kdo bude rozbalovat?“ ptal se tatínek s úsměvem. „Nebo se Ježíšek spletl?“ dodal ještě. Ani jsme se na sebe se sestřičkou nestačily podívat a už jsme klečely u pečlivě balených krabiček. Byl to okamžik, na který nikdy nezapomenu. Oči nám zářily a vůbec jsme nepociťovaly nějaké stydlivé dojetí. Nemusely jsme schovávat slzy studu, tak jako je já schovávám teď.
Natahovaly jsme se jedna k druhé, vyměňovaly jsme si balíčky se jmény, papíry muchlaly do kuliček, zvědavě jsme pokukovaly jedna po druhé, jaká přání ve skutečnosti Ježíšek vyslyšel a která se k němu nedostala. Ještě o několik hodin později, v postýlkách, jsme si sestersky svěřovaly nejniternější prožitky. Ten večer jsme usínaly s úsměvy na tvářičkách.
Další dva dny svátků, Boží hod Vánoční a den svatého Štěpána, jsme trávily skoro se stejnou radostí. Dopoledne jsme sledovaly pohádky v televizi, cpaly jsme se cukrovím, užívaly si nově hračky, na oběd pak celá rodinka vyrazila k babičkám a dědečkům, kde se celá situace překvapení a dárečků opakovala. Sice tam Ježíšek dárečky pro hodné vnučky donesl už včera či předevčírem, radost jsme však měly také obrovskou. Vypadalo to, že dopis s přáními došel opravdu tam, kam měl.
Vzpomínám si, že když jeden z dědečků zemřel, brávali jsme babičku na svátky k nám domů, aby nebyla chuděra doma sama. Je totiž známo, že na Vánoce by neměl být nikdo sám.
Bylo to pár let, kdy jsem vnímala kouzelnou atmosféru adventu. Kdy jsem věřila na pohádky a skutečného Ježíška. Čím jsem byla ale starší, prokoukávala jsem lsti rodičů o nastrojených dárkách nebo třeba i o dopisu s přáními. Prokoukla jsem lest o zlatém prasátku i zvonění zvonečku, když Ježíšek právě nadělil.
Přestávala jsem mít k této době jakoukoli úctu. Vánoce mi absolutně zevšedněly, místo toho jsem je vnímala jak dobu shonu, práce navíc, utrácení peněz za dárky, které stejně budou ležet kdesi pohozené. Když se mě někdo zeptal, jak budu volné dny trávit, krčila jsem rameny, protože mi to bylo jedno. Jednou mi například kdosi vyprávěl o kouzlu Štědrovečerní mše svaté.
Rozhodla jsem se, že se tam půjdu podívat, řekla jsem si: „Fajn, třeba mě to nějakým způsobem motivuje nebo navodí tu vnitřní atmosféru.“ a těšila se na večer, kdy jsem se v mrazu, tichými ulicemi vydala do kostela. Šla jsem s nejlepší kamarádkou, a kdybychom nešly, udělaly bychom lépe. Cestou tam jsme totiž vykouřily, vzhledem k našemu postoji, pořádného jointa a celá akce nemohla tedy dopadnout jinak, než ostudou.
Místo na mši jsem zůstala trčet v hospodě, což se na další roky stalo mou jedinou oslavou Vánoc. Opanovala mě jakási vidina dospělého bohémského života. Představa, že Ježíšek nosí dětem dárky, a dospělým štamprle. V potaz připadal také věk potenciálního Ježíška, protože čím byl starší, tím tvrdší alkohol nosil. Domů jsem poslala jenom krátkou SMS. A teď jsem tu. O víc, než dvacet let později. Myslím si, že to spolu souvisí, proto se chci s vámi podělit o své myšlenky.
Je to podeváté stejný kolotoč. Ano, i tady, navzdory vší té bolesti, dokáže člověk slavit Vánoce. Řekla jsem slavit? Myslela jsem přežít…Jak jsem již zmínila, jsou to mé deváté Vánoce ve vězení. Ty první však byly ty nejhorší. Byla jsem vystrašená z uniforem, děsilo mě tíživé ticho, zvuk vlastních myšlenek nebo neznámý prostor. Holé tlusté zdi, jakoby na sobě měly příšerné vyčítavé škleby.
Když jsem si k tomu přidala vědomí, co je vlastně za dobu a kde bych měla být, bylo mi na nic. Najednou se ze mě stala jenom absolutní troska. Neměla jsem chuť na nic. Neměla jsem chuť jíst, pít, smát se, přemýšlet ani dýchat. Byla jsem pouhý lidský obal bez energie. Myslela jsem na rodiče, na babičku s dědou, na moji malou sestřičku a na to, že jsou Vánoce.
Docházela jsem ke speciální terapeutce, která rozptýlila mé myšlenky. Dokázala, abych místo pláče přemýšlela o tom, zda si vůbec nějaké svátky zasloužím, když jsem teď vězeň, kvůli kterému musí být dozorci v práci, i přesto, že je doma čekají manželé, manželky a děti. Přes opravdu silný pocit viny jsem si vystřihla z tvrdého papíru stromek. Ten jsem zeleně vybarvila, nakreslila na něj ozdoby a postavila jsem ho doprostřed mrňavého železného stolečku. Pod stromeček jsem si pak dala jediný dopis od rodičů, který byl v tu dobu pro mě vším. Končil totiž slovy: Všichni víme, že nejsi zlá. Máme tě moc rádi. Mamka a taťka.“
To byl pro mě jediný a nejkrásnější dárek. Láska mých rodičů. Večer jsem uléhala do tvrdé železné postele sama, opuštěná, kilometry vzdálená a hluboce raněná. Měla jsem pocit, že se čas zastavil. Jako milostivý dar jsem začala považovat například, když se na mě dozorkyně usmála nebo projevila nepatrný zájem či starost. Za dar z nebe jsem považovala i tolik běžné jídlo. Malou krabičku cukroví, co často dostávají i vězni a hrneček kakaa.
Začala se ve mně brát pokora, úcta i vděk. Kde byly tyhle vlastnosti, když jsem je právě měla mít na zřeteli? Byla jsem bez výdeje jakékoli fyzické energie, brzy jsem se tedy tak říkajíc přespala a dál už mi to nešlo. Snažila jsem se číst, přenést se do světa někoho cizího. Kvůli velmi oslabené psychice mi však myšlenky zalétaly zpátky k aktuálnímu datu. Venku se tiše snášel sníh. Jen z vězeňských dvorů znělo do místnosti drzé, jakoby domácké, pokřikování.
Byla jsem osamělá a žila jsem v domnění, že osamělá navždy zůstanu. Čas plynul dál a i tahle situace, jako každá, se začala obracet k lepšímu světlu. Alespoň, jak na to dnes vzpomínám, myslím si to. Brzy po Vánocích přišel Silvestr a Nový rok. S těmito dny povětšinou nastává bujaré slavení a spousta novoročních předsevzetí. Jenže, co když není co slavit, proč zůstávat vzhůru dlouho do noci nebo proč sama sobě slibovat něco, co nikdy nedokážu splnit?
Mým jediným přáním bylo spát. Po dlouhých dnech jsem cítila silnou únavu a chtěla jsem už normální běžné dny. Týdenní ruch, kdy dlouhými chodbami znělo mnoho aspektů, odvádějících mou pozornost. Po dalších pár dnech přišla ještě doba Tří králů a konečně jsem mohla shodit ten tíživý balvan – smutek Vánoc.
Ve vězení je normální, že vás často stěhují. Jednoho dne i mě stěhovali. Díky tomu jsem ale poznala nové tři odsouzené. Rychle se překlenulo jaro, léto, podzim a najednou se znovu blížily svátky, jež mi v prvním roce způsobily tolik bolesti. Rozdíl byl v tom, že ač jsem měla vysoký trest, díky svojí klidné povaze a bezproblémovosti jsem měla volnější režim než loni. Byly jsme čtyři mladé dívky a celý dlouhý rok jsme si skvěle rozuměly. Celá věc byla tedy rázem jiná. Ani ne tolik lepší, jako prostě jiná. Každá z nás měla ve svém srdci žal, tíseň i děs, který jsem prožívala předchozí rok o samotě. Žádná jsme však nechtěla působit lítost svým spolubydlícím.
Zatěžovat je svými strachy, zhmotňovat jejich pečlivě zadržované slzy. Každá z nás měla někoho venku, tam za těmi zdmi. Někoho, po kom nám bylo neuvěřitelné smutno. Děti, rodiče, prarodiče… Celou dobu někdo existoval. To je také jedna z mnoha věcí, kterou mi vězení dalo. Vždy je někdo, pro koho jít dál.
Vraťme se ale zpět. Moje druhé Vánoce, přestože byly bolavé, byly už snesitelné. Snažila jsem se potlačit nenávist, kterou jsem v sobě měla. Místo toho jsem v sobě budovala lásku a vděk. Nedalo se mluvit o žádných oslavách nebo přípravách. Vlastně jsme celý prosinec přemýšlely, jak nejlépe na Vánoce, svátky lásky, štěstí a celistvosti rodin vyjádřit své city našim milovaným.
Kreslily jsme obrázky, hodné paní velitelky nám nosily různé vlny a příze a tak jsme pletly, háčkovaly, vymýšlely plyšová zvířátka, pletly košíčky nejrůznějších tvarů z papírových ruliček. Zkrátka dělaly jsme cokoliv, při čem jsme měly naše rodiny téměř na dosah. Když nám týden před pracovním volnem přijely rodiny na poslední návštěvu daného roku, všechny výrobky jsme pyšně odevzdávaly.
Návštěva trvala hodinu a půl a byla velmi emotivní. V čase, kdy se s blízkými nevidíte, se vám chtě nechtě odcizí a jak si dokážete představit, prodleva dvou týdnů mezi návštěvami byla znatelná. Přesto jsme se rychle otrkali. Rodiče si mě prohlíželi, vyprávěli, kde byli, co dělali nebo i to, co měly dobrého k obědu. Tvářili se naprosto bezstarostně. Proto jsem i já brebentila o tom, co odporného nám naservírovali k jídlu, jakou jsem četla knížku, nebo co jsem zaslechla na chodbách. Popisovala jsem, jak jsem se nervovala u vytváření dárečků a s rozpaky si přála, aby měli radost.
Oni se zájmem poslouchali a mile se usmívali. Co se jim ale zrovna honilo hlavou, to vědí jen oni sami. Jakmile se čas návštěvy blížil ke konci, začala jsem pociťovat mírný nával paniky. Ačkoli pro klid v duši mých milovaných jsem se snažila tvářit statečně. Pomalu jsem se začala loučit. Od srdce jsem jim přála krásné svátky, plno dárků a hlavně pohodu. Věděla jsem, že rodinu uvidím znovu až po novém roce. Přála jsem jim tedy i štěstí do Nového roku.
V okamžiku, kdy začali přát oni mě, zejména aby mi to uteklo a abych se netrápila, udělal se mi obrovský knedlík v krku a stáhlo se mi celé hrdlo. Nedokázala jsem nic, jen mlčky sedět. Pohladili jsme se po rukou a najednou byli pryč. Zůstala jsem znovu sama. Slzy osamění se mi tlačily do očí. Tiše jsem kráčela zpět do své cely. Tam už čekaly mé kolegyně, které se zvědavě vyptávaly, jaká návštěva byla. Já jsem však mluvit nechtěla.
Chtěla jsem se utápět v sebelítostivých stavech. Bohužel, ve větším počtu lidí už to nejde tak dobře, jak by si člověk často přál. Už jenom to, když si druhé dvě vykládaly. V malém prostoru nešlo neposlouchat a nezasmát se případné směšné historce. Tudíž jsme po psychické stránce nevědomky držely jedna druhou. Dlouhé prázdné dny jsme opět trávily jednou a tou samou činností. Čtením, televizí, psaním deníčků či dopisů, ručními pracemi, případně jen tak lenošením.
Dny ve vězení vám slynou do jakési šedé jednotvárné šmouhy. Každý nový den je opakující se rutinou a například to, že jsou právě Vánoce, vám připomíná pouze kalendář s vaším vtíravým vědomím. Když se doopravdy znovu nezadržitelně blížil Štědrý den, v podstatě jenom ze zvyku jsme se my čtyři shodně domluvily na zakoupení slazených nápojů, pečených bábovek a čajového cukroví.
Tajně jsme každá každé vytvořily malinkatý dáreček. Jenom tak, pro radost. O Vánocích se traduje, že má být rodina pohromadě. My jsme teď v podstatě byly taková rodina. Byl Štědrý den. I tohle ráno bylo jako každé jiné. Budíček ve stejnou hodinu, počítání stavů, snídaně a volný čas. Tohle bývala doba, kdy jsme se sestřičkou zdobily stromeček. Poté oběd, rovněž ve stejnou hodinu. Následovala odpočinková chvilka televize, koupání a opět volno.
Již podruhé jsem spatřila vězeňský bramborový salát, a znovu mi vhrkly do očí slzy. Nikdy bych nevěřila, že mi taková běžná věc dokáže vytáhnout na povrch city, o kterých jsem neměla zdání, že je mám. Svorně jsme se sesedly kolem stolu a téměř jako doma se ozvalo čtvero přání dobré chuti. Salát byl umělý, rybí filé rozvařené. Přesto mi ta chvíle přišla vzácná.
Po večeři jsme na stolek naskládaly ušetřené dobrůtky, koupené drobnosti, do jednoho hrnečku jsme nalily limonádu k přípitku, do druhého jsme si připravily ledovou kávu. Ač to v malém prostoru šlo těžko, v nejmíň střežené chvilce jsme si na postel vzájemně položily amatérsky zabalené dárečky. Bez stuhy, beze jména, bez motivu. Radost, kterou jsme navzdory tomu všemu pociťovaly, byla nepopsatelná.
Vzpomínám, jak z mého papíru vyklouzlo tuhé voňavé mýdlo, ručně vyrobené origami a drobné háčkované srdíčko. Zbytek večera jsme trávily popíjením a klábosením. Ta tíha momentálního okamžiku byla cítit na každém kroku. Jakoby byl vzduch kolem nás nabitý nějakou zvláštní kouzelnou atmosférou. Přišla ještě večerní kontrola počtů a pak jsme konečně mohly udělat křížek za celým tímhle náročným dnem a ulehnout do postelí.
Nikdy nezapomenu pocit, když jsem se dívala skrze mrňavé mříže v okně ven, na černočernou oblohu. Hledala jsem hvězdy. Věřím, že mají kouzelnou moc, dík které mé myšlenky, touhy a láska dolétnou až k mým rodičům. Další dny probíhaly stále volněji a volněji. Jak kouzelná atmosféra přicházela, postupně i odcházela. Až tedy do světových oslav konce starého roku a vítání toho nového. Když uprostřed noci slyšíte vykřikovat lidi s bohatou trestní minulostí a ty, co už neumí venku žít normálně, přepadne vás silný pocit lítosti.
Přidáte-li lítost z toho, že nemůžete být tam venku a slavit, jako běžní svobodní lidé, je vám znovu na nic. Navíc v temném dvoře je krásně vidět barevný ohňostroj, který se pořádá nedaleko brány věznice. Obrovské světélkující obrazce vaší mysl přivedou do nostalgických vzpomínek. Donutí vás to sáhnout si do svědomí. Přehrajete si, jak náročný byl celý dlouhý rok a vyděsí vás, jak náročný bude ten následující.
Proto pro mě bylo lepší i příchod druhého nového roku opět propsat. Tak jsem trávila své druhé Vánoce. Ptala jsem se sama sebe: Bude to ještě někdy lepší? Vytratí se alespoň část toho smutku, který v sobě nosím?“ Odpověď se ztratila kdesi v zapomnění. Brzy totiž nastalo znovu příjemné oteplení a s ním střídání ročních dob. Kolem poloviny roku mě znovu převezli do jiné věznice. Říkali mi, že tam to bude ještě lepší. Že to bude volnější a ještě více polidštěné. Jako bych mohla nesouhlasit.
Jenom mi neřekli, že tady budu už všechny Vánoce, dokud nepůjdu domů. Slavím je tady už po sedmé. Stále na jednom místě. Říká se, že člověk si zvykne na všechno. Vy se začnete pomaličku snažit. Připustíte si jakousi provizorní rodinu, kterou vám v mžiku seberou a nahradí ji novými padesáti lidmi. A co teď? V průběhu zbytku roku a aklimatizace v cizím prostředí jsem zjistila, že nemůžu být kamarádka se všemi. Ženská podlost, myslím, nezná mezí.
I za předpokladu těchto Božích svátků. Překvapilo by vás, jak snadno se dokážou odsouzení i za času lásky semknout do skupinek a štvát se proti sobě. Abych nepsala ale o něčem škaredém, popíšu vám skupinku, ve které jsem byla zahrnuta já. Všechno vždy začalo už koncem listopadu, kdy plánuju, hospodařím, počítám a dělám zásoby. Víte, tahle doba ve vězení nikdy nebude jednoduchá nebo snadná. Jako odsouzení jsme však stále lidé ovlivnění dobou, máme jistý charakter a návyky či vzpomínky z dětství.
Za roky odžité tady jsem získala spoustu pokory vůči sobě samé. Měla jsem tu hodně času přemýšlet a přehodnotila jsem spoustu životních priorit. Život nezastavím a čas nevrátím. Myslím, že by byla škoda mrhat tím zbytkem času, který ještě mám. A to že jsem vězeň? Přivykla jsem tomu. Jako když mě něco bolí nebo něco nemám. Přivyknu bolesti, naučím se žít bez oné věci nebo ji nahradím. Stejně tak se i toto prostředí stalo jakousi mojí součástí.
Otupěla jsem vůči většině zdejších vjemů. Vím, že to ještě přijde. Mnohokrát to přijde. Věděla jsem už v prvním roce, že ty Vánoce přijdou ještě devatenáctkrát. Ale rok od roku byly a jsou snazší, veselejší, i když smutek a výčitka se probouzí každý rok. Jsem hnána lidskou touhou, jsem hnána láskou k mým rodičům, kteří se smějí, když se směju já a když pláču, pláčou se mnou. Jsem hnána touhou dokázat, že jsem lepším člověkem.
Tak tedy, moje poslední Vánoce začaly už na konci listopadu. S dalšími čtyřmi odsouzenými jsme se domluvily a ve vězeňské prodejně nakoupily všemožné suroviny. V kroužku vaření jsme si zamluvily termín a plánovaly upéct spoustu cukroví. Hodně z nás mělo stejnou myšlenku – poslat ho domů, jako vánoční dárek. Ne proto, že by oni neměli, nýbrž proto, aby věděli, že je neustále nosíme v našich srdíčkách.
Doba na uskutečnění byla tedy velmi krátká. Navíc jsme musely počítat s prodlevou nespolehlivých českých pošt. Všechno obnášelo množství nervů, spálených prstů a mastných triček. Přiběhla jsem z práce a utíkala k troubě. Ovšem pocit, když jsem si večer lehla do postele, ještě jsem ze sebe cítila vůni vanilkového cukru a čokolády a k tomu jsem oplývala myšlenkou na dobrou věc, byl úžasný. Byla jsem unavená, ale chtíč působit radost byl daleko silnější. Bude to rok a já dnes stále živě vidím, jak jsem vybírala krabici přesně na míru, abych do ní mohla naskládat i ty nejkřehčí kousky.
Ve společenské místnosti se nám objevil malý umělý vánoční stromeček a na skleněných tabulkách oken byly přilepené papírové vločky. Na den svatého Mikuláše se ona trojice čerta, Mikuláše a anděla objevila i tady. Byla to krásná připomínka skutečného života pečlivě zasunutého kdesi vzadu mě. Škoda jen, že každý tuhle dobu snáší individuálně a ikdyž má kolikrát jeden úsměv na tváři z nostalgických vzpomínek, může kdykoliv přijít někdo druhý, kdo vám úsměv spolehlivě zničí. Možná je to škoda. Možná Vánoce nejsou pro dospělé. Možná by se Vánoce neměly slavit ve vězení…
V dalších dvou týdnech jsem pak nakupovala a schraňovala drobnosti, které jsem poslala milovaným rodičům spolu s cukrovím v balíčku. Pro mě i pro ně to byly obyčejné věci, o které ani tolik nešlo. Důležitý pro mě byl okamžik překvapení a radost, kterou jsem slyšela potom v jejich hlasech. Právě jejich láska a víra mi neustále dodává tolik potřebnou sílu. V týdnu posledním jsem balila drobné dárečky pro vybrané lidi, kteří si za dlouhé roky vybudovali místo v mém srdci. Pak už to byl také den jako každý jiný.
Jediný rozdíl snad spočíval v tom, že jsem se díky stereotypu mnoha let všední každodennosti dokázala nalíčit, slavnostně se učesat a upřímně se usmívat. Dopoledne jsme trávili u stolů obložených cukrovím, chlebíčky a jinými dobrotami. Některé ženy se jen dívaly na televizi, jiné hrály karty či jiné společenské hry, doháněly psaní dopisů, kreslily obrázky svým dětem. Jiné zase postávaly u oken, své pohledy upíral ven, do svobody a byly duchem mnoho kilometrů odtud.
Po obědě se oddíl vystřídal ve sprchách. Některé odsouzené už si netrpělivě nadělovaly dárečky, objímaly se a nešetřily polibky. S blížící se večeří mezi nás opět vstupovala lehká nervozita. Když totiž vidíte to filé se salátem, byť po deváté, vždy to ve vás vzbudí ony silné emoce, kdy si připadáte znovu úplně osamělá. Kdy se cítíte znovu, jako poprvé. Při pohledu na sváteční talíř jsem tedy zamáčkla slzu a pustila se do jídla.
Jakmile jsem přišla zpátky na oddíl, nestačila jsem se divit, kolik spoluodsouzených se ke mně seběhlo a obdarovalo mě malými drobnostmi. Já jsem se smála, děkovala, vracela také malinké dárky i objímání a polibky. Byla to kouzelná atmosféra. Na maličkou chvilku jsem dokázala zapomenout na strasti celého mého života a dokázala žít. Užívat si přítomný okamžik. Byla to chvíle téměř domácí. Děvčata z mého okruhu na sebe byla laskavá.
Ochutnávaly jsme vzájemně spousty druhů cukroví a neřešily jsme, jestli přibereme nějaké to kilo navíc. Vždyť byly Vánoce. Štěbetaly jsme jako ptáčci, zpívaly koledy, byly vděčné za radost od druhého člověka. Navzdory všemu jsem se paradoxně cítila šťastná. Stesk po rodině vás ve vězení, stejně jako výčitka nikdy plně neopustí, ba naopak přijde kdykoli během roku. Jen o Vánocích je to trošku silnější.
Když jsem ale o hodinu později viděla, jak ve společenské místnosti křepčí třiadvacet rozjařených žen a trénují na soutěž „Opava má talent“, síla jakékoli výčitky odešla v zapomnění. Odsouzené to byly nejrůznějšího věku, byly oblečené snad do všeho, co kde našly. Měly prapodivné účesy a vydávaly zvuky hodné do pralesa a né do věznice. Konkurence mezi nimi byla veliká a touha vyhrát ještě větší. Ani už si nevzpomínám, co bylo uvedeno, jako hlavní cena. Vzpomínám si jen, že jsem se smíchy málem počurala.
Byla to doba sice bez rodiny, avšak s lidmi, které vám chtě nechtě přirostou k srdci. Člověk je totiž od přírody tvor společenský, a když je dobrá společnost, není pro pochmurné myšlenky prostor. S největší pravděpodobností opravdu zřejmě dokážeme přivyknout všemu.
Dnes se ve městech ruší adventní slavnosti, zakazují se Vánoční trhy, omezuje se doba vycházení. Doba v civilním světě je horší a horší. Každý z nás má vzpomínky. Někdo zlé, někdo krásné, někdo na dětství, někdo z vězení, někdo z běžného uspěchaného života. Všechny je máme uzamčené hluboko uvnitř sebe. Znamená to však, že jsme právě onen daný okamžik nepromarnili, nýbrž prožili.
Momentálně vás hřeje do nohou teplá deka, za okny tiše padá sníh. Větve stromů jsou obalené těžkým sněhem. Barevné žárovičky v oknech vesele blikají. Tíží vás v těchto dnech, kdy mají být rodiny spolu, pocit osamění? Nejste sami. Právě jste prožili několikery Vánoce se mnou, tak jako já jsem teď právě s vámi.
Veselé Vánoce
Lucie K, Věznice Opava
