Do spoře osvětleného pokojíku nakukoval srpek měsíce a přetlačoval svit malé lampičky v místnosti. Hvězdnatá obloha rozsypala své perly v plné kráse do světa a vlahý větřík mírně pokyvoval větvemi rozsochatého ořešáku za oknem. Pohybující se větvoví vykreslovalo v pokoji pitoreskní obrazce na stěnách a malovalo pokřivené stíny na protější zdi od okna. V posteli přikrytá bílým prostěradlem s modrým lemem ležela dívenka se žlutým šátkem na hlavě, mělce oddychovala, spala.
Na nočním stolku v malém, naprosto obyčejném plastovém rámečku stála fotografie smějící se rodiny. Vysoký muž v tričku, s pěstěným knírem na ní objímá ženu se zlatými vlasy. Ta se směje do objektivu širokým úsměvem. Na sobě má bílý kostýmek a za ruku drží plavovlasou holčičku v červených šatičkách s obrázkem Mickey Mouse.V pozadí se tyčí Staroměstská radnice. Vedle snímku leží veliká pohádková kniha s těžkými deskami, z nichž shlíží veliká šedohnědá sova.
Praha – hlavní město. Milionová metropole, která nikdy nespí, tu noc podivuhodně utichla. Jen vzdáleně do pokoje doléhal zvuk projíždějícího auta po silnici, vedoucí za vysokou zdí zahrady. Ztratily se zpěvy a halekání opilců. Utichly sirény sanitek i policejních aut. Svět zešeřel, usnul spolu s holčičkou.
Za oknem se mihl obrovský stín a do větví stromů se usadil mohutný výr. Zakoulel očima, protáhla si křídla, u čehož dlouze zahoukal. Dívenka v posteli se neklidně zavrtěla. Obří sova jedním skokem poskočila na okenní parapet. Jemně klovla do okna. Sklo zazpívalo dlouhým, táhlým tónem. Pták klovl podruhé, potřetí, až se děvčátko vzbudilo, prsty si protřelo oči a polekaně se rozhlíželo po pokoji. Za oknem spatřilo velké zvíře, strachy se zachvělo, přikrylo si hlavu dekou a schoulilo se do klubíčka.
„Neboj se maličká, pojď k oknu, přišel jsem za tebou.“ rezonoval místností hluboký, ne však strašidelný nebo nepříjemný hlas, utlumený zavřeným oknem. „Neměj obavy, vždyť si o mně čteš ve své knížce.“ dodal výr a opřel se hlavou o okno. Holčička stáhla peřinu. Nejistě vstala z postele, přitom si podezřívavě prohlížela opeřence. Na studené podlaze její maličká chodidla pleskala. Když opatrně přicházela krůček za krůčkem blíž.
„Jste to opravdu vy, pane sovo? Jste hrozně veliký, skoro jako já. Na obrázcích vypadáte menší.“
„Emo, ve světě je všechno veliké – jiné a obrázky nám nikdy neukážou celou pravdu, jelikož nevidíme, co zůstalo skryto mimo záběr objektivu. Když nevíme, jak něco vypadá, představujeme si, jaképak to ve skutečnosti je, pak jsme mile překvapeni nebo zklamáni, když se realita liší od našich představ. Aha promiň, ty mi nerozumíš, viď?“ Dívenka zakroutila hlavou.
„Třeba venkovní svět. Ty ho znáš jen z pohledu okna tvého pokoje či ilustrovaných knížek. Nikdy jsi nebyla mimo Prahu. Poleť se mnou. Jen jednu noc. Půjčím ti křídla, uvidíš celý svět.“ řekl pan Sova a nakláněl u toho svou velkou hlavu na stranu, aby mohl dívce pohlédnout do očí.
„Nemůžu. Tatínek i sestřičky by byly smutné, kdybych někam odešla. Měli by o mě strach“ špitla holčička, ale nenápadně pokukovala po hvězdách na obloze. „Navíc jsem holčička a holčičky létat neumějí, to přece ví každý.“ opáčila vzdorovitě.
„Máš pravdu, ale ptáci přece také neumí mluvit, stejně jako malá děvčátka neumějí létat, že?“ Dodal výr a načepýřil peříčka na hrudi. „Emičko, je kouzelná noc. Jen ti chci ukázat, jaké to je za hranicí zahrady, kterou vídáš den co den. Uvidíš mnohem víc, než když jsi s rodiči jezdila po výletech ve svém městě. Ukážu ti nebe, moře, hory a lesy. Navíc se nikdo nedozví, že jsi byla pryč, dušičko slibuji, že tě budu celou dobu chránit. Vrátíme se před svítáním.“ pověděl pták.
Ema natáhla ruku, otočila kličkou a okno se nepatrně pootevřelo. Výr si vytrhl pero z letky a zobákem jej podal dívce. Ta ho vzala do malé bílé dlaně, bylo obrovské, v její maličké ručce vypadalo skoro jako dýka. Holčička se na něj podívala, najednou se vznesla a proplula okenním rámem do zahrady, pod klenbu hvězdnaté noci. Ze stromu se odrazil výr, rozprostřel obrovská křídla, zahoukal a vyletěl do noci za lidským dítětem.
„Poleť za mnou mládě.“ houkl za letící holčičkou. Ema rozpřáhla ruce, naklonila se, což ji zařadilo k boku nočního dravce. S maličkou zatočil vzdušný vír. Vzduch měnil barvy. Najednou už neletěla nad červenými taškami pražských domků. Nebyla vidět černá stuha noční Vltavy, proplétající se městem, zmizely věže Pražského hradu, ztratila se světla i hluk velkoměsta. Neslyšela cinkání nočních tramvají. Neslyšela nic.
Objevili se nad hlubokým zeleným lesem. Měsíc s hvězdami nahradilo zářící slunce. Pod nimi rostlo moře smrků, jedlí, borovic, buků a jasanů. Štíhlé prsty větví topolů i bílá kůra bříz prosvětlovaly ševelem jehlic jehličnanů, které hrály svou tichou píseň v jemných poryvech větru. Lesem se prodíral přes mohutné balvany horský potok s průzračnou, na první pohled studenou vodou. Mechem porostlé kameny vykukovaly z kapradin jako zelené oči lesa. Přistáli na vrcholku obří jedle.
„Vidíš, maličká, tohle je prastarý les. Žijí tu tisíce zvířat, roste bezpočet stromů, na pasekách kvete mnoho lesních bylin, lesní stráně jsou plné borůvek, malin a ostružin Podívej – támhle.“ Výr sletěl k zemi.
Vzápětí se vrátil se šlahounem maliníku obsypaného plody. Podal jej Emě, která bez ptaní začala sladké maliny polykat se slastným výrazem v dětské tvářičce. Rudá šťáva jí zbarvila prsty i blůzku. „Jsou móóóc dobré.“ řekla výrovi. „Děkuji ti pane sovo.“ Pták pokývl hlavou. „Vidíš? Tento les živí spoustu tvorů. Na malinách si pochutnají medvědi, ptáci, spousty hlodavců a dalších zvířátek, stejně tak jako lidská holčička. Pojď, poletíme dál.“
Vznesli se. Ema už nedohlédla k jižnímu cípu lesa, kde se zakusovaly ostré pily do měkkého, poddajného dřeva. Dřevorubci mýtili jeden strom za druhým. Těžká technika rozrývala lesní půdu, trhala kořeny, ničila vše kolem sebe. Neviděla ve strachu z hluku a zkázy utíkající zvěř, která prchala do útrob lesa. Neslyšela teskný křik sojky, které s pokáceným stromem spadnuvší větve pohřbily hnízdo i s ptáčaty. Neslyšela, protože svět se opět zatočil…
Stáli na bílé pláni. Všude okolo byl led, pokrytý sněhem. Výr objal dívenku svými křídly, aby jí nebyla zima. „Brrr. Pane sovo, kde to jsme? Je tu strašná zima.“ špitla Ema, choulíce se hlouběji pod křídlo. „Nyní jsme v říši věčného sněhu, ledu a mrazu, přesto plné života, podívej. No podívej se dolů.“ řekl výr.
Holčička vyklonila hlavu nad křídlo, shlédla z ledového svahu. Na břehu moře byly tisíce ptáků v černých fráčcích. „Jééé, tučňáci! Ti jsou v mé knížce taky!“ vypískla Ema a snažila se dohlédnout co nejdál, přesto zůstat schovaná pod teplým příkrovem z peří svého průvodce. „Páni, těch ale je. Podívej, pane sovo, tamten je úplně hnědý a chlupatý, to je tučňáččí miminko, to vím taky ze své knížky. Jů, podívej, támhle jsou další, pane sovo ty se nekoukáš. Podívej, spousta dětí tučňáků. Hi hi, jsou směšní s tou svou kolébavou chůzí. Ťapkají jako velké nemotorné černobílé kachny.“
„Ti by ti dali kachny.“ pousmál se pan sova. „Pojď zase poletíme, Ať mi tu ještě nenastydneš.“ pokynul výr a svět se opět zatočil. Než se přenesli jinam, z ledovce se s hromovým zapraštěním utrhl další obří kus ledu, velký jako Praha. Párkrát zavrzal, jak led drhl o hrubý podklad a pak se sesul do ledové vody plné mrazivé tříště. Do vody, která jej odnese dál na jih, kde brzy roztaje jako již jiné kusy před ním. Roztaje, čímž tučňákům zase ubude kus životního prostoru, kde by mohli vyvádět své mladé.
Písek pod chodidly pálil, rozžhavený slunečními paprsky, ale Ema běhala jako smyslů zbavená. Kopala do něj bosýma nohama, válela se v něm a odbíhala na kraj azurového moře, házela do vln kamínky nebo neúnavně ohýbala záda pro barevné lasturky. Voda šuměla, v okolo stojících palmách křičeli papoušci a nad vlny občas vykoukla ploutev nějaké ryby.
„Pane sovo to je nádhera! Moře jsem viděla na obrázku, ale tohle je úžasné. Je tak veliké, krásné…brr a opravdu slané. Jééé, koukej! Tahle krásná mušlička. Neee, tahle je hezčí, jů podívej na toto…“ Noční pták stál ve stínu stromoví, oči mhouřil před sluncem, ale bedlivě sledoval dítě, stále pobíhající kolem.
„Proč nic neříkáš pane sovo? Tohle je úplný ráj. Tady bych si chtěla hrát navěky a taky tu mít maminku s tatínkem, možná i sestřičky, protože jsou hodné. Tebe taky, protože jsi mi toto všechno ukázal.“ řekla Ema, ucukla u toho před malým krabem, dotírajícím klepítky na její tenké prstíky u nohou. „Ano hvězdičko, je to ráj na zemi, přesně jak říkáš. Musíme se však už pomaličku vrátit. Ještě se spolu kousek proletíme, ale potom se vrátíme do tvého pokoje, ano?“
„Ach jo, musíme?“ fňukla dívka, žmoulajíc v dlani barevnou lasturku. „Sama jsi přece říkala, že by tatínek a sestry měli velký strach.“ řekl pan sova. „Já vím.“ sklopila Emička oči k zemi. „Tak teda jo, vrátíme se.“…a svět se zatočil.
Sotva se vznesli, než se usadila zrníčka zvířeného písku pod sovími křídly, vyvrhly vlny na břeh vedlejšího ostrova, jen pár kilometrů od místa, kde Ema pobíhala v písku, dalšího mrtvého delfína, zamotaného do kusů staré rybářské sítě. Společně s obrovskou kupou plastových odpadků.
Výr s holčičkou letěli nad oceánem, zdravili se s velrybami i obrovskými mečouny. Koukali na skupinky delfínů vyskakujících nad hladinu moře, kochali se nekonečnou modří oceánu. Modrá barva vodní hladiny se rozpila, svět potemněl, obloha zčernala, zpět se na ni vyhoupl Měsíc a hvězdy vyskákaly jako pihy na tváři dívenky, která stála zpět v pokoji. Za okny na větvi starého ořechu seděl majestátní výr. Kulatýma jantarovýma očima se loučil s holčičkou v místnosti.
„Dnes to bylo moc krásné. Chtěla bych být jako vy. Mít stále kouzelná křídla, kdykoliv si pochutnat na malinách v lese, postavit si sněhuláka mezi tučňáky, zamávat křídly, běhat v písku a sbírat mušličky. Moc se mi to líbilo. Děkuji. Uvidíme se zase pane sovo?“ zeptala se s nervózním očekáváním v hlase.
„Je mi líto Emičko, ale tahle kouzelná noc končí. Já už musím letět k dalším dětem. Nezapomeň však má slova – nejen ptáci mají křídla. Viděla jsi kousíček světa za zdí, ale už je čas spát. Buď sbohem dívko ze zamčeného pokoje. Jednou se spolu možná zase proletíme. Sbohem malá přítelkyně.“
„Sbohem pane sovo, díííky.“ křikla dívka z okna, když se pták odrazil silnými spáry, jeho křídla zastínila noční oblohu a spolkla jej tma. Svět se zatočil…
V potemnělém pokoji ozářeném lampičkou spala malá, křehká dívenka se žlutou pokrývkou hlavy, zakrytá bílým prostěradlem s modrým lemem. Na nočním stolku v malém plastovém rámečku stála rodinná fotografie a vedle ležela těžká pohádková kniha.
Bylo slyšet chvatně se přibližující kroky z chodby za dveřmi. Zařízení stojící v koutě vydávalo kvílivý zvuk. Jednolité „PÍÍÍÍÍ“ prořezávalo tmu a zavrtávalo se svou naléhavostí až do morku kostí. Rozlétly se dveře. Dovnitř vběhl muž s knírem. Obličej odrážel strach, nevyspání a zakalené oči tak přidávaly další obraz únavy strhané tváři. Ihned za ním vběhly do místnosti dvě ženy. Jedna přelétla pohledem přístroj, druhá přiskočila k ležící dívce. „Sestro ihned doktora!“ křikla na kolegyni. Do pokoje se vřítil muž v bílém plášti, který po cestě udeřil rukou do vypínače u dveří. Nemocniční pokoj zalilo nepřirozeně chladné světlo zářivky.
Lidé na sebe křičeli krátké příkazy typu: „Podejte – přineste – zapojte – podržte.“ Pobíhali kolem postele. Někdo odstrčil malý kovový noční stolek na kolečkách, s fotkou a knihou, na jejímž přebalu zírala velká sova na všechen shon vůkol.
Pána s knírem vystrčili na chodbu. Ztěžka dosedl na lavici u pokoje číslo devět. Pokoje, který pro svou těžce nemocnou dceru před půl rokem vyprosil u primáře oddělení dětské onkologie, aby viděla do zahrady a nekoukala na šedivé parkoviště sanitek ve vnitrobloku, na které směřovala okna pokojů z druhé strany chodby. Složil tvář do dlaní. Plakal. Jeho malá holčička. Jeho dříve blonďatá princezna. Nyní s holou hlavičkou, přikrytou žlutým šátkem.
„Znovu! Znovu! Přidejte na 900…“ ozývalo se z pokoje. „Sestro honem - píchněte jí to!“ Kardiogram přestal kvílet. Lidé ustali v hovoru a rozhostilo se ticho. Zlověstné ticho, horší než jakýkoliv zvuk, křik či slova. Ticho věčnosti. Za oknem v jedné z pražských nemocnic v zahradě teskně zahoukala sova, zafoukal vítr, který z parapetu sfoukl velké pero. To ve spirále zamířilo k zemi, kde měkce dosedlo do trávy pod oknem.
„Hůůůů, nejen ptáci mají křídla, andílku.“ zaznělo v dáli soví zahoukání, kterému však nikdo nerozuměl. Pokoj se propadl do ticha, jen pod botou odcházejícího lékaře něco zapraskalo. Doktor se sklonil k podlaze a zvedl napůl rozlomenou barevnou lasturu. Prohlédl si ji, dvakrát převalil v prstech, položil úlomky na knihu s velkým ptákem na přebalu a z místnosti odešel.
Jiří Kratochvíl, VV Pankrác
