Dobrý den, vážení čtenáři,
dovolte, abych se Vám představil. Jmenuji se Ladislav Cichý a jsem vězeň odsouzený k desetiletému trestu. Můj příběh začíná v návštěvní místnosti, abych to upřesnil, je to místnost, kde je hodně odsouzených, za kterými přijedou jejich příbuzní, přátelé. Kdo má to štěstí, manželka, přítelkyně. Mě navštívil kamarád, který přijel z daleka.
Probírali jsme nepodstatné věci. Byla to taková normální návštěva, kterou změnil jen jeden krátký okamžik. Někdy to tak v životě bývá. Mezi tou spoustou lidí, kteří se v místnosti pohybovali a které jsem nevnímal, jsem měl najednou pocit se ohlédnout a byl to opravdu silný pocit. A já se ohlédl… Z davu vyšla vstříc dívka. Já se na ní upřeně dívám, předchozí komunikace s mým kamarádem ihned skončila. Dívka mi prochází těsně za zády. Můj pohled patří jen ji. Náhle už tam byla sama, nikoho jiného jsem neviděl. Vůbec o mně nevěděla, vůbec si mě nevšimla, ale to já o sobě napsat nemohu.
Zbytek návštěvy jsem se koukal jen na ni. Chtěl jsem za tou dívkou přijít a představit se jí, ale copak já mohl? V mé zoufalé situaci?
Představoval jsem si, kdybych ji potkal venku, jestli bych byl schopen ji oslovit. Myslím, že můj pokus by skončil jediným trapasem. Protože ať bych řekl nebo udělal cokoliv, ta dívka by se smála a já bych to bral jako mojí malou výhru, protože i dnes, po tolika letech, bych dal vše, abych ji viděl smát se.
Při té myšlence, která stále bolí, so uvědomuji, co mi kriminál vzal.
Vzal mi tu šanci poznat někoho, jako byla ta dívka. Šanci dotknout se jí a třeba jí říct, mám tě rád. Ta dívka ve mně vzbudila dávno zapomenutý pocit, jak může být život venku krásný.
Jestli mě můj trest bolel, tak při pohledu na ní, mě začal bolet dvakrát více. To jsou ty chvíle, kdy si pokládáte otázku, co je vlastně součástí trestu, to že musíte trávit spousty času mezi lidmi, které byste venku nechtěli nikdy v životě potkat? Nebo když už jste na pokraji svých sil? A dožene vás to k receptu, kde je nadepsáno: Antidepresiva, 3x denně.
Já si tu otázku položil, až když jsem viděl ji. Až ona ve mně vzbudila ten pocit bezmoci. Připomněla mi, jak dokáže trest strašně moc bolet.
Po ukončení návštěvy jsem ihned běžel za spoluvězněm, který seděl s tou dívkou u stolu. Byl to naštěstí můj kamarád. Byl jsem přesvědčený, že je to jeho přítelkyně a jen tiše jsem záviděl. Ale Petr mi řekl, že to je jeho sestra. V tu chvíli jsem se málem radostí udusil kafem, které jsem zrovna pil. Požádal jsem ho, jestli ji můžu napsat a po dlouhém přemlouvání jsem měl Petra souhlas. Nedokážete si představit, jakou jsem měl trému. Prvních půl hodiny jsem nenapsal ani slůvko, a při tom jsem jí toho měl tolik co sdělit. Nakonec jsem se rozepsal a vznikl z toho desetistránkový dopis.
Asi se ptáte, jestli mi přišla odpověď? Nepřišla, bohužel. Marně jsem čekal. Z ubohé zoufalosti jsem stál u telefonního sluchátka, když jí její bratr volal a poslouchal její hlas. Slyšel jsem, jak se směje, jak odpovídá na pokládané otázky, poslouchal její dech.
Petr se nade mnou slitoval a sestře o mně hodně řekl. Nakonec jsem dopis dostal. Jen těžko se dá popsat moje radost, ani nevím, jakými slovy to lze vyjádřit. Asi jako chlapec školního věku, který dostane svou první pusu od své školní lásky. Dívka se jmenovala Denisa. A také jsem pochopil, že je několikanásobná mamina. Byla velice inteligentní a její dopis byl bez jediné pravopisné chyby, což já o sobě napsat nemohu. Osud si s Denisou také zahrál v životě neférovou hru. S přítelem se rozešla, děti vychovala sama. I přes to vše špatné, co ji v životě potkalo, to zvládla a její silná láska k dětem jí pomohla. Já jsem na tebe hrdý Deniso. Naše dopisování trvalo skoro rok. Byl to můj nejkrásnější rok v kriminále. I přes to, že jsem věděl, že to jednou skončí, jsem se svou upřímností nešetřil. Sdělil jsem Denise veškeré moje city, které jsem k ní cítil. Já ti za ten krásný rok s tebou moc děkuji, Deniso.
Už je to několik let, co mi přestala psát. Už je to několik let, co na mě Denisa zapomněla, ale já, jak dokazuje tento příběh, na ni nezapomněl.
Je to už tak dlouho a mě to stále bolí Deniso, neumíš si představit ani jak. Často si čtu staré dopisy a mám úsměv na tváři. Někdy si utřu i slzu, která se mi znenadání spustí. Dívám se na tvé fotky, i když jsem si to zakázal. Dívám se ti do očí, pak se tě prstem dotknu a ponořím se do snu.
Až teď někdo z vás může pochopit, jak trest bolí, když si uvědomíte, že nemůžete dělat absolutně nic. O tom je svoboda. Je také o tom, že když potkáte dívku a srdce vám řekne “Otoč se!“, tak se otočíte, a můžete se za tou dívkou rozeběhnout, můžete jí říct: „Ahoj, já jsem Láďa a rád bych tě někam pozval.“ A třeba vám to vyjde. Něco krásného může začít a ten příběh může skončit šťastným vztahem. Já se otočil, ale rozeběhnout jsem se nemohl.
Já ti chtěl jen jednou v životě dát tvůj pramínek vlasů, který ti padá do tváře, na stranu a říct ti, jak tě mám rád.
S Bohem Deniso
Ladislav Cichý, Věznice Všehrdy
