Já, vymodlené dítě, na které se všichni z rodiny těšili. Oplakávali štěstím můj příchod na svět. To ale ještě nevěděli, že za pár let budou plakat smutkem kvůli životu, který jsem si vybrala.

main

 

 

Měla jsem krásné a šťastné dětství. Dokud se nenarodil bratr se sestrou, celý svět se točil kolem mě a to bylo to, na co jsem byla zvyklá a co se mi líbilo. Ale ne všechno trvá navždy. Od té doby mi začaly povinnosti. Postupem věku začaly i příkazy a zákazy a tomu jsem se vehementně bránila. Chtěla jsem být sama sobě pánem, ale 14letá holka nemůže brát život do svých rukou, když se teprve před pár lety naučila jezdit na kole bez koleček.

A tím začal jít můj život z kopce. Bezstarostné dětství bylo jako mávnutím kouzelného proutku pryč a já si rychle přivykla na dospělý život, jen jiným směrem. Začala jsem fetovat a hned má první zkušenost byla wow. Zalíbilo se mi to natolik, že jsem se den ode dne ničila víc a víc. Moji rodiče doma plakali a měli strach a já přitom nemyslela na nikoho, jen sama na sebe a na své blaho a svůj opojný pocit bezstarostnosti. Když už jsem se cítila jako královna - zloděj mi ukradnul korunu a zavřeli mě do pasťáku a já všechno dávala za vinu těm, kteří mě na světě nejvíce milovali a i přesto všechno, co jsem v životě podělala, stále milují. Myslela jsem si, že láska je, když tě tvůj první kluk hlídá, aby ses nepředávkovala a posílá tě za mužskýma a přitom ti říká, že to všechno musíš udělat pro vás a pro vaši lásku. Nic z toho láska nebyla a já teprve teď vím, že láska mých rodičů mi dala sílu to všechno zvládnout. Kvůli nim a kvůli své dceři a synovi jsem to všechno chtěla zvládnout. Jenže život nám do cesty hází občas pořádné klacky a je jen na nás co s tím uděláme. Někdo spadne a už se nezvedne, někomu ten pád dá sílu to všechno ustát. Zemřel mi můj syn, kterému bylo jen 6. měsíců a měl celý život před sebou a v tu chvíli pro mne všechno skončilo.  Přišel první výkon trestu, potom druhý výkon trestu, který mi otevřel oči a já na sobě začala pracovat, protože jsem nechtěla ztratit svou rodinu.

Budujeme si s rodiči nový vztah založený na otevřenosti a důvěře, bez lží. Každý by měl dostat šanci. Základy jsou dobré, ale to všechno zlé, co jsem si prožila, musím rodičům říct, aby ze mě spadlo břímě a my mohli začít od začátku. Možná tímto i pochopí, že nic z toho, co se mi v životě dělo, není jejich vina. Tento život jsem si vybrala sama a nic na světě, pokud to vy sami nechcete, způsob života nezmění.

S rodiči a s dcerou se vídám a jsou to krásné chvíle plné lásky a štěstí a za tyto pocity to stálo. Nebýt mého uvěznění, tak by k těmto okamžikům nemuselo dojít. Jsem za ty chvíle šťastná. Budoucnost plánuji a není v ní místo na bolest a smutek. Je v ní jen rodina a dcera. A já si z celého srdce přeji, aby v budoucnosti byl nejsmutnější den jako ten nejšťastnější den v mé minulosti. " je to jen zlomek toho všeho, o co bych se chtěla podělit, ale rozsah stran je daný"...

Dominika Draxlerová, Věznice Opava

0
0
0
s2smodern
powered by social2s

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense