Někdejší pracovnice Českého helsinského výboru, dnes rodinná mediátorka a lektorka, doktorka Dana Vrabcová, se s námi podělila o svůj pohled na problematiku nám ta blízkou. Proč a hlavně jak napomáhat pravidelným kontaktům mezi odsouzenými rodiči a jejich dětmi. Dana Vrabcová čerpá ze zkušeností z projektů, kterými se - v ČR naprosto průkopnicky - pomáhalo dětem odsouzených rodičů pomáhalo v Českém helsinském výboru.

Jsem přesvědčena, že osobní setkání dítěte se svým vězněným rodičem představuje nejefektivnější cestu, jak udržovat a posilovat jejich vzájemný vztah. Návštěva ve věznici může pro dítě znamenat významný moment, díky kterému se přesvědčí, že jeho rodič žije a že je o něj postaráno. I rodič prožívá značnou úlevu při pohledu na své zdravé a prospívající dítě. Společné chvíle umožňují rodiči získat přehled o každodenním fungování svého potomka a zůstat v jeho životě přítomný a alespoň částečně aktivní. Jedinou cestou, jak může vězněný rodič rozvíjet svůj vztah s dítětem a stimulovat jeho existenci, vývoj a socializaci, zůstává forma pravidelného kontaktu. Nedostatek takového kontaktu ovlivňuje nejen povahu vazby dítě – rodič, ale negativně působí také na výchovnou roli rodiče, stejně tak jako na jeho roli v procesu individualizace dítěte.

 

Ze zákona má odsouzený nárok přijímat osobní návštěvy v rozsahu tří hodin za měsíc, přičemž toto právo je zákonným nárokem a nemůže být tedy odsouzenému odepřeno ani jako forma kázeňského trestu. Nevyčerpanou návštěvní dobu za daný kalendářní měsíc nelze přenášet do dalšího měsíce, kumulace návštěvních hodin tak není možná. Maximální délka návštěvy činí tři hodiny, věznice umožňují rozdělit návštěvu na dvě části po hodině a půl, které se uskuteční v různých dnech daného kalendářního měsíce. Ve výjimečných případech může být odsouzenému udělena kázeňská odměna, díky které získává nárok na mimořádné prodloužení návštěvy, a to až na pět hodin v daném kalendářním měsíci. Nevyčerpané „bonusové“ návštěvní hodiny získané formou kázeňské odměny lze převádět do dalšího kalendářního měsíce. Nejvyšší motivační činitel v souvislosti s návštěvou svých blízkých však pro odsouzené představuje možnost získat kázeňskou odměnu ve formě opuštění věznice. S ohledem na tyto skutečnosti lze konstatovat, že právo dítěte na udržování pravidelného kontaktu se svým rodičem není realizováno s ohledem na jeho nejlepší zájem a potřeby, ale odvíjí se od omezených zákonných možností vězněného rodiče a do značné míry závisí na hodnocení kázně a chování odsouzeného během výkonu trestu. Udržování a prohlubování sociálních vazeb pomáhá odsouzenému lépe plnit účel trestu, neboť tyto vazby příznivé působí na jeho resocializaci a pomáhají předcházet potencionální recidivě. Kontakt s rodinou je tedy oficiálně podporován spíše jako prevence kriminálního jednání, než jako podpora práva dítěte a jeho potřeb.[1]

Během osobního setkání lze pozorovat nejrůznější reakce v chování, a to jak na straně dítěte, tak na straně vězněného rodiče. Obvykle je návštěva doprovázena silnými reakcemi, zejména tehdy, pokud se jedná o první návštěvu nebo o setkání po dlouhé době. Rodiny potřebují čas, aby se vyrovnaly s pocity a emocemi spojenými s odloučením a opětovným shledáním. Studie naznačují, že většina dětí zvládá nepřítomnost rodiče v rodině mnohem lépe, pokud pravidelně dochází na návštěvy do věznice. Po osobním setkání děti bývají veselejší, klidnější a otevřenější. Pro mnohé děti, ale i odsouzené rodiče nemusí být však lehké setkat se tváří v tvář v prostorách věznice. Svou roli hraje stud, ostych, úzkost a obavy z opětovného shledání. Někteří rodiče si dokonce návštěvu svého dítěte nepřejí, domnívají se, že setkání s rodičem „kriminálníkem“ není v zájmu dítěte, což mnohdy ještě umocňuje odmítavý postoj samotné rodiny vůči odsouzenému. Svou roli sehrávají stereotypy výkonu trestu, odsouzení postrádají energii a postupně ztrácí podněty k udržování sociálních vazeb se světem za zdmi věznice.

Narušené vztahy mezi odsouzeným a osobou pečující o dítě se často stávají bariérou pro realizaci osobního setkání dítěte s rodičem. Následkem osobních konfliktů dochází k situaci, kdy si tato osoba kontakt nepřeje nebo není ochotna dítě na návštěvu doprovodit. S obdobnou praxí se setkáváme i u ústavních institucí zajišťujících péči o dítě a u orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Tyto instituce nebývají kontaktu mezi dítětem a odsouzeným rodičem nakloněny, zejména z obav negativního působení trestaného rodiče na vývoj dítěte. Pro instituce ústavní výchovy také nebývá jednoduché personálně a finančně zajistit doprovod a dopravu dítěte na návštěvu.

I přes velkou snahu všech stran, uskutečnit osobní setkání, nemusí být zajištění návštěvy snadné. Velkou překážku představuje vzdálenost věznice od místa bydliště dítěte a také lokalizace na odlehlých místech, často nedostupných veřejnou dopravou. Není výjimkou, že dítě a jeho doprovod musí na návštěvu cestovat i několik set kilometrů, což je nejen časově a finančně, ale zejména pro malé děti také fyzicky velice náročné. Vymezení prostoru, ve kterém dochází k setkání mezi odloučenými členy rodiny, může mít na průběh kontaktu pozitivní i negativní vliv. Záleží především na vybavení prostoru instituce, kde se kontakt uskutečňuje, jak je vybavena čekárna na setkání i samotný prostor určený pro realizaci návštěvy. Prostředí českých věznic včetně návštěvních místností není zrovna optimálním místem pro přítomnost dětských návštěvníků. Zařízení jsou koncipována s ohledem na maximální bezpečnost a kontrolu odsouzených, působí chladně, stroze a v dítěti mohou vyvolávat úzkost a strach.[2]

Před samotnou návštěvou se musí každé dítě stejně jako jeho doprovod podrobit kontrolnímu procesu, jehož součástí je osobní ohledávání návštěvníka a také prohlídka skrze kontrolní rám. Tato opatření mají za úkol zabránit pronesení nepovolených předmětů do prostor věznice. Ačkoli se dětský návštěvník od dospělého ve všech směrech výrazně liší, kontrolní procesy tento fakt nijak nezohledňují.

Pro návštěvníky se ve věznicích zřizují speciální čekárny, v nichž blízcí odsouzených vyčkávají na uskutečnění kontroly a zahájení návštěvy. Obvykle se jedná o malé místnosti, kde není příliš prostoru pro pohyb dětí, pro doprovod dítěte nemusí být například snadné dítě vysvléci, přebalit nebo nakrmit. Rodina odsouzeného má za sebou často několik stovek kilometrů a mnoho hodin strávených na ne vždy pohodlné cestě do věznice. Dlouhé časové prodlevy mezi vstupem do věznice a setkáním s odsouzeným rodičem způsobují, že se děti začnou brzy nudit. Ve většině věznic není zvykem dětský koutek nebo vybavení, které by dětem mohlo zkrátit dlouhé čekání, proto mohou být rozdováděné, podrážděné a chovat se otravně, když jsou nucené sedět a čekat delší dobu na jednom místě. Taková atmosféra pochopitelně narušuje zaběhlý a disciplinovaný průběh kontrolních procesů, dozorcům věznice komplikuje jejich práci.

Návštěvní místnost často nepůsobí příliš přátelsky a pro dítě atraktivně. Mříže, holé a pochmurně vymalované zdi, otlučené stolky umístěné v těsné blízkosti nezaručující dostatek soukromí, zvýšený hluk a absence zázemí pro děti, hraček, her, to vše může v dětech zanechávat negativní dojem a nechuť účastnit se dalšího setkání s rodičem ve věznici. Některé věznice nabízejí výlučně bezkontaktní návštěvu, tedy kontakt přes skleněnou zeď a prostřednictvím telefonu. Nemožnost dotýkat se rodiče, pomazlit se s ním a mluvit s ním přirozeným způsobem je dalším aspektem, který v dítěti vzbuzuje pocity zmatku a strachu.

S ohledem na podobu většiny vězeňských budov a režim v nich lze proto považovat rozhodnutí některých rodičů nepřijímat návštěvy za oprávněné, nicméně následné dlouhodobé omezení kontaktu mezi rodinnými příslušníky se na psychice dítěte podepíše pravděpodobně daleko hlouběji a destruktivněji.[3] 

 

[1] Tereza Vašíčková. Pomoc a podpora dětem vězněných rodičů, 2014

[2] Tereza Vašíčková. Pomoc a podpora dětem vězněných rodičů, 2014

[3] Tereza Vašíčková. Pomoc a podpora dětem vězněných rodičů, 2014

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense