V 60 letech jsem místo do důchodu šel do vězení. Poprvé. Sice jsem se chlácholil tím, že je hezké v 60 ještě něco zažít prvně, když v tomto věku člověk čím dál tím více věcí dělá naposledy. Nicméně zrovna pobyt ve vězení nebyl mou prioritou pro podzim života. Co se dá dělat, dopis v obálce s pruhem mě vyzval, abych se do 5 dnů dostavil do vazební věznice v Litoměřicích, a nastoupil VTOS. Vojnu jsem zvládl, říkal jsem si, tak tu basu musím zvládnout také. Ostatně od vojny se to až tak lišit nebude. O tom jsem byl přesvědčen po 340 dnech pobytu ve vazbě.

     MAV5090ea 133555 2206389

        

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                              V Litoměřicích můj pobyt začal v podstatě tam, kde před 4,5 roky na vazbě končil. V malé cele pro dva. Spolubydlící byl sympatický pán přibližně v mém věku a stejně jako já nekuřák. Usoudil jsem, že to půjde zvládnout. Wir schaffen das, hlásá politička z blízké ciziny. Už na vazbě jsem pochopil, že není tak důležité, kde člověk sedí, ale s kým. Navíc „komfort“ cely oproti vazbě zvyšoval igelitový závěs, který odděloval záchod od jídelního stolu. Na vazbě jsme se museli spokojit pouze s metr dvacet vysokou zástěnou. Holt pokrok nezastavíš.

 

Dalším zlepšením vězeňského systému, a to podstatnějším, byla denně až dvacet minut možnost telefonovat. Byl jsem nesmírně rád, že číslo manželčina telefonu mám ve své paměti, a nikoliv jen v paměti mobilu. Při nástupu do vězení jsem si vzal dostatek hotovosti, abych si mohl ihned zažádat o vystavení telefonní karty. Po nabití kreditu jsem mohl už týden po nástupu výkonu trestu zatelefonovat manželce a požádat ji o další telefonní čísla. Ve vězení jsem také oprášil dovednost psát dopisy vlastní rukou. Avšak pro dosažení čitelnosti pouze hůlkovým písmem.

Malá cela pro dva měla ale také nevýhodu. Byl v ní minimální prostor k pohybu. Pokud jeden z nás chtěl chodit, tak ten druhý musel zalehnout na matraci. I tady mi přišla vhod zkušenost z vazby. Pro pohyb je třeba v maximální míře využít hodinové vycházky, třebaže se na ni chodí do omezeného prostoru vycházkových koridorů, které připomínají výběhy pro psy.

Po dvou týdnech jsme si „sbalili kouli“ (tj. všechny své věci do deky) a byli jsme odstěhováni do větší cely pro šest lidí. Tady už bylo k pohybu více místa. Při dobré koordinaci pohybu jsme mohli chodit v jeden okamžik až tři. Zprvu mě přesun na velkou celu překvapil, protože jsme zde byli sestěhováni my prvotresty s vícetresty, co měly odsezený „ranec“. Po pár dnech jsem to ale začal oceňovat. Spolubydlící byli lidsky rozumní a příjemní lidé, kteří prvotrestům postupně přibližovali taje a úskalí života v lágrech.

Tak jsme se dozvěděli potěšující informaci, že na oddílech ve výkonu trestu není přístup k telefonu vázán na ochotu či neochotu dozorce nás k telefonu odvést. Že telefonovat se zvolenými osobami mohu do vyčerpání denního dvacetiminutového limitu kdykoli to nekoliduje s programem na oddíle mezi šestou a dvaadvacátou hodinou. A také, že telefonáty s advokátem se do limitu nezahrnují. Takže na oddílech je více aktivit, než v nástupním vězení. Je tam více prostoru na vycházky, více možností pohybu na oddíle a jsou tam možnosti ke cvičení. Zkrátka trest na oddíle začne utíkat. A hlavně-je tam možnost práce. A dostane-li se člověk do práce, tak se ani nenaděje a je tu konec trestu.

Protože jsem od přírody člověk zvídavý, brzy jsem dostal další upřesňující informace. Aby člověk mohl bezproblémově plně tento all-inclusive pobyt za pouhých 1.500,- Kč měsíčně využívat, nesmí si život znepříjemňovat konflikty. A to jak s vychovateli a bachaři, alias „bengy“, tak se spoluvězni. Zkrátka, jak to říkala v Mrazíkovi matka Ivánkovi: „Před nikým se neponižuje, před nikým se nepovyšuj“! Opět jsem si s povděkem vzpomněl na vojnu. Opravdu člověka v něčem na život připravila.

Na co mě vojna ani vazba nepřipravily, to byla návštěva rodinných příslušníků. Před lety na vazbě v Ostravě jsme s manželkou a dětmi seděli při návštěvě spolu u stolu. Ani policista, který v době koluzní vazby naslouchal našim hovorům, nepůsobil rušivě. V automatech mi mohli příbuzní koupit kafe, kolu, oplatky, cukrovinky atd. V Litoměřicích to bylo úplně jiné. Už při cestě k návštěvě jsem byl před pátravým okem kamery podroben úplné osobní prohlídce. Když píšu úplné, tak tím myslím úplné. Včetně všech tělesných otvorů. No, také zkušenost. Návštěva probíhala v jakýchsi překližkových boxech a od manželky a dětí jsem byl oddělen plexisklovou přepážkou podobnou síťce na ping-pong. Na kávu, kolu a oplatky jsem mohl zapomenout.

Zpestření návštěvy také bylo to, že v té malé překližkové klaustrofobní „skříni“ s námi byla návštěva dalšího vězně. Na rozdíl od policisty v Ostravě to bylo rušivé. Ale radost ze setkání s manželkou a se synem zastínila všechna negativa.

Jak šel čas, spolubydlící se na cele poměrně dost střídali, a tak i já jsem dostal jednoho krásného dne tzv. letenku do lágru. Místo určení: Horní Slavkov. Dost mi zatrnulo, protože o Horním Slavkově se mezi vězni nemluvilo vůbec pěkně. Ale protože jsem na eskortu odjížděl den po návštěvě, nějaký pesimismus jsem si nepřipouštěl. Ostatně, už v průběhu vazby jsem se naučil, že dělat si hlavu s věcmi, které nemohu ovlivnit, nemá cenu. A tak jsem pln očekávání věcí příštích odjížděl do opravdového vězeňského života.

Autor: Vladimír, t.č. Věznice Horní Slavkov

 

 

 

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense