S Blažejem Pelánem, kaplanem Věznice Plzeň, se známe již řadu let. Byli jsme svědky toho, jak s přáteli z církve doslova podržel nad vodou rodinu s malými dětmi odsouzeného, který byl jeho klientem ve věznici. V rozhovoru pro rodinyveznu.cz odkrývá nejen podrobnosti práce s odsouzenými, ale rovněž tak s jejich blízkými a rodinami.   

Blažej

 

Za branou: Co je náplní práce vězeňského kaplana teoreticky a prakticky? 

Jsem rád, že mohu dát čtenářům tímto nahlédnout do naší kaplanské „metodiky“, tedy - podstatou služby vězeňského kaplana je jeho přítomnost mezi vězni, nabídka rozhovoru a doprovázení, a to vždy v kontextu konkrétní potřeby vězně - jeho aktuálních obtíží a rozpoložení ve výkonu vazby nebo trestu. Neomezuji se pouze na věřící, služba kaplana je pro každého, kdo o ni projeví zájem, včetně zaměstnanců. Dávám vězněným osobám - na Borech takřka výhradně mužům - k dispozici svůj čas a schopnosti a vstupuji s nimi do pastoračního kontaktu (vztahu). Doufám, že se mi daří vytvářet pro ně prostor bezpečného a svobodného sdílení. Mluvíme o křesťanském (Kristově) poselství o spáse, pokání, odpuštění a novém životě, řešíme momentální situace, aby se u vězněné osoby uvolnilo případné psychické napětí, aby „neměl nerva“. Příčin „neklidu“ v kriminále je spousta - každý se musí nějak srovnat se ztrátou svobody, malým životním prostorem, omezeným kontaktem s nejbližšími, vnitřním řádem věznice a především se spoluvězni, kteří vám pobyt za mřížemi dokážou slušně „zahustit“… Snižování psychické tenze je v prvé řadě parketou vězeňských psychologů či psychiatrů a kaplani jim nechtějí „lézt do zelí“, nicméně někteří nábožensky založení obvinění / odsouzení dávají přednost kaplanským duchovním východiskům a profesním „nástrojům“ (modlitba, rozjímání nad texty Bible, svátosti, společenství církve).

V kaplanské službě vycházím z víry v Boha podle biblického poselství a ze svého osobního vztahu k Ježíši Kristu a osobní zkušenosti odpuštění a spásy. Tématy jsou hledání Boha a smyslu života, jeho naplnění, Boží působení v lidském životě a ve světě, problematika viny a trestu, touha po odpuštění, pokání a „novotě života“. Též s „klienty“ hledáme kořeny problémů: kde se stala chyba, proč začal páchat… a jaká „opatření“ přijmout, aby se jeho život „přeformátoval“ k budoucímu nepáchání…

Za branou: "Nutí" kaplan odsouzené přijmout víru?

V žádném případě! To je až trestuhodné, ne?! Nedělám žádnou „agitku“, reaguji na to, o co jsem vězněm požádán. Vycházím ze zájmu a potřeb konkrétního člověka, co si na „žádanku“ napíše. Chlapi většinou poptávají individuální rozhovor, aby prožili povzbuzení ve víře, útěchu nebo řešení nějakých svých problémů. Též se hlásí k účasti na bohoslužbách, biblických a modlitebních skupinových setkáních. Oblíbené jsou i koncerty a jiné kulturní pořady, které též příležitostně v rámci náplně práce pořádám. Na webových stránkách Věznice Plzeň lze rozklikat řadu těchto projektů i s fotodokumentací.

Jednou z důležitých penitenciárních zásad je individuální přístup k vězni. Nechci, aby to vyznělo frázovitě, ale (nejen my kaplani) usilujeme a učíme se vězněného respektovat v jeho jedinečnosti, lidské důstojnosti a originalitě životního příběhu. Do jisté míry je to na něm a jeho chtění, do jaké hloubky se v otázkách víry ponoříme. Stejné je to i s pastorací. Pastorační či pastýřská péče = citlivá pomoc člověku vycházející z Kristova příkladu. 

Za branou: Ve kterých oblastech duchovní ve věznici typicky spolupracuje s odsouzeným? Rozdíl od sociálního pracovníka, vychovatele... Třeba vzdělávání?

Hodně už bylo řečeno. Vězni vyhledávaným těžištěm mé práce jsou individuální rozhovory a skupinové programy. Tím, že nejsem tolik jako jiní zaměstnanci zatížen administrativou, mohu si čas a způsob práce projektovat sám, aby výsledek byl co možná nejefektivnější. Rozhovor může probíhat v mé kanceláři nebo v kapli, kde nás nikdo a nic neruší. Prostředí pozorného zájmu, soustředěnosti, pokoje, dostatku času a v neposlední řadě i jistá důvěra vůči pozici/osobě duchovního, jsou v profesi kaplana velmi cennou devízou. Podobně jako kněží a kazatelé v církvích venku i já zachovávám zpovědní tajemství a snažím se (po Kristově příkladu) reprezentovat Boha spravedlivého, avšak zároveň dobrého a milosrdného. Bůh nenávidí hřích, ale hříšníka miluje!

Za branou: Jsem rodič mladého odsouzeného... Mám strach, že bude čelit ústrkům, šikaně... může mi/nám duchovní nějak pomoci?

Mohu jako blízký odsouzeného nějak spolupracovat s kaplanem? Bývají otevření rodinám odsouzených?

Různé strachy má jak (mladý) odsouzený, tak i rodiče, pochopitelně. Kaplan s nimi (s rodinou, příbuznými) může být v kontaktu[1], samozřejmě přitom musí dodržovat všechny zákonné a vězeňské předpisy (nesmí pronášet dopisy, vzkazy ap.). Jeho hlavním nástrojem je Boží slovo, kterým předává (lidem ve vězení i jejich rodinám) moudrost, napomenutí, útěchu a povzbuzení. To není za daných okolností málo. Může rodině vězně hodně věcí vysvětlit, ozřejmit zvláštnosti a úskalí prostředí „za katry a zámky“…

Příbuzní kvitují s povděkem už jen to, že mohou vědět, že jejich zavřený blízký není v kriminálu osamocen, že má možnost s kaplanem mluvit, v důvěře mu „vylít srdce“, uvolnit psychické napětí, ventilovat svoje obavy, zklamání, hněv, nejrůznější pocity… Pokud je jedinec ohrožen nějakými ústrky, šikanou, zlem a nemá odvahu to nahlásit svému vychovateli nebo dozorcům (třeba aby nebyl za bonzáka), kaplan může pomoci nalézt způsob řešení, často ve spolupráci s dalšími specialisty.

Kaplan bývá nápomocen upevňování vztahů s rodinnými příslušníky. Ti někdy potřebují slyšet, jak moc důležité je například odpuštění… Nebo by měli vědět, že jak se ten jejich „dareba“ adaptuje na podmínky ve výkonu, může procházet výkyvy nálad… Neměli by s ním vzdávat písemný, telefonický ani návštěvní kontakt… Vězeň si čte dopis třeba stokrát dokola, některá slova či vyjádření může špatně pochopit, proto nechť pisatelé dobře uváží, co a jak dají na papír. Je dobré nešetřit pohlednicemi, pozdravy, každá drobná laskavost má pro odsouzeného nesmírnou hodnotu.

Je velmi vhodné, když nejen vězeňský aparát, ale i rodina dokáže svého zavřeného blízkého povzbuzovat k aktivnímu životu za mřížemi (zaměstnání, studium, jazyky, zájmové aktivity, psaní dopisů, četba). Někteří vězni se přehnaně soustředí na budoucnost. Už ve výkonu promýšlet, co a jak bude, až „vypadnu ven“, může být prospěšné, ale nyní je prioritou zaměřit na to, co dělat už „tady a teď“! Žádný den není promarněný. Pokud je rodina vynalézavá, může vězně zapojit do svých rozhodnutí, aby věděl, že může ovlivňovat chod rodiny. Různými způsoby prokazovat zájem a dávat najevo, že odsouzený je stále součástí jejich životů!

Blažej 1

 

Za branou:Končí práce kaplanů vždy za zdmi věznice? Věnuješ se některým propuštěným lidem i nadále? Případně i jejich rodinám?

Kaplan dbá především o zabezpečení „duchovního domova“ pro propuštěného. Pokud neměl odsouzený před nástupem do vězení žádné církevní zázemí, hledám pro něho nejbližší vhodné společenství. Obecně panuje představa, že „kostel“ je nuda a chodí se tam jen „klekat“, jenže - pomoc lidí z církve může být pro propuštěného klíčová (doslova „otevírající“). Sám bych těžko bezprizornímu chlapovi, který z krimu vyleze s pětistovkou, byl schopen rychle pomoci najít práci, bydlení a nějaké smysluplné využití času, aby nemusel vysedávat v hospodě nebo se vrátit za svými kumpány… Někdy stačí pomoc jen na kratší překlenovací období. Rozložení potřeb propuštěného mezi členy církve však jistou šanci skýtá. Navíc někteří mají dobré známé - třeba šéfa nějaké firmy nebo správce ubytovny… Sám jsem za těch šest let svého kaplanování spojil sedm chlapů z ukončeného výkonu trestu s jejich novými (věřícími) zaměstnavateli… Pak skvěle funguje řada neziskovek, které mají možnosti a kontakty, takže jde vlastně jen o to propojení.

V tísni je často i rodina vězně, ta vlastně také v jistém smyslu pyká?! Před třemi lety jsem koordinoval pomoc jedné mladé mamince se dvěma dětmi. Mluvili jsme spolu, snažil jsem se ji povzbuzovat, když se psychicky sypala z dluhů a nezvládání života bez manžela. Statečně se rvala se životem, byť stálo vše jen na jejích bedrech, ale někdy jí prostě došly síly… Stačilo pár telefonátů a najednou se okolo ní objevili lidičky, kteří část jejích starostí vykryli. Jeden kazatel přijel s pilou a nadělal jí dřevo, jiný dovezl nějaké jídlo a přidal tisícovku, další věřící jí pohlídala děti, když si šla vyřídit jinou práci. Církev je úžasná! Není to ani tak organizace, spíš organismus, v němž se jednotlivé údy navzájem podporují ve víře,  naději a v životě podle Ježíšových zásad lásky a milosrdenství.



[1] Vězeňský kaplan „se podílí na vytváření podmínek pro začlenění obviněných, odsouzených a chovanců do občanského života; za dodržení bezpečnostních podmínek může být v pastoračním styku s osobami blízkými vězněných osob na chovanců“ (NGŘ 28/2015 - o organizaci a výkonu duchovní služby ve Vězeňské službě České republiky)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense