Zdravotní péče v podmínkách českých věznic se dlouhodobě potýká s řadou problémů především v zajištění dostupné a kvalitní péče, což do jisté míry souvisí s nedostatkem lékařů motivovaných k práci ve věznicích a nevyřešeným pojetím vězeňského zdravotnictví.[1] Jednou z nejčastějších oblastí, se kterými se vězněné osoby a jejich blízcí obrací na ombudsmanku, jsou právě stížnosti na zdravotní péči.

bez názvu

 

Nedostatek vězeňských lékařů

 

Ve věznicích se často setkáváme s nedostatkem lékařského personálu. V jedné konkrétní věznici byl dlouhodobý problém v obsazení místa vedoucího lékaře, což mělo vliv na zajišťování kontinuity lékařské péče. Řada ředitelů věznic zmiňovala nesnáze při zajišťování lékařů. Možnosti zajištění lékaře pro práci s odsouzenými jsou omezené. Je nutné si uvědomit, že v případě vězněných jde nezřídka o náročné pacienty často v kombinaci se závislostmi na návykových látkách či duševním onemocněním, což zvyšuje nároky na lékařský personál. Nedostatek lékařského personálu s sebou přináší riziko, že se odsouzeným nedostane včasné a řádné zdravotní péče. Uvedeným problémem se zabýval rovněž opakovaně CPT při návštěvách České republiky. Ve zprávě z návštěvy ČR v roce 2014 CPT uvádí, že se v navštívených věznicích setkal se stížnostmi odsouzených na prodlení spojená s návštěvami lékaře. Věznicím proto doporučil, aby české orgány přednostně vyvinuly zvýšené úsilí k obsazení prázdných míst vězeňských lékařů, leč toto je dle poznatků z věznic velmi obtížný problém a je nutno se mu věnovat v koncepční rovině.

Pojetí vězeňského zdravotnictví v ČR

Dosud nedošlo k provázání vězeňské zdravotní služby s civilním zdravotnictvím, což doporučovala Koncepce rozvoje českého vězeňství do roku 2015 stejně jako Evropský výbor pro zabránění mučení (CPT) či tzv. Moskevská deklarace Světové zdravotnické organizace (WHO). Ombudsmanka navrhovala Ministerstvu spravedlnosti již v roce 2016 revidovat povinnost VS ČR poskytovat zdravotní služby vězněným (a příslušníkům i zaměstnancům VS ČR). Vězeňské zdravotnictví je nesystémově zařazeno pod VS ČR, resp. Ministerstvo spravedlnosti, což je v nesouladu se zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky i s mezinárodními standardy. Z tohoto zařazení vyplývá v praxi řada eticky problémových situací ve vztahu lékař – pacient. Ministerstvo spravedlnosti toto doporučení ombudsmanky nepřijalo.

Hlášení se k lékaři

Hlášení odsouzených k lékaři probíhá ve všech věznicích obdobně. Odsouzení se zapíší do knihy na oddíle (anebo je na požádání zapíše dozorce). Tato kniha je pak předána na zdravotní středisko věznice a podle údajů v ní se navádějí odsouzení k ošetření. V některých věznicích se vyskytuje problém s několikadenními čekacími lhůtami na návštěvu lékaře. Těmto věznicím ombudsmanka doporučila zavést efektivní a transparentní systém zajišťující dostupnost zdravotní péče odsouzeným tak, aby byly vyloučeny několikadenní čekací lhůty a byla zajištěna dostupnost zdravotní péče. Pokud je třeba z různých důvodů posoudit nutnost či nezbytnost ošetření, o navedení odsouzeného do ordinace by měl vždy rozhodovat lékař. V pochybnostech o akutnosti zdravotního stavu odsouzeného by měl být odsouzený k lékaři naveden bez zbytečného odkladu.

Přítomnost dozorce při vyšetření

Zákon o zdravotních službách[2] stanoví, že při poskytování zdravotních služeb osobám ve výkonu trestu odnětí svobody může být na dohled přítomen příslušník VS ČR. Na doslech může být přítomen pouze tehdy, jde-li o ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti zdravotnického pracovníka, nebo jiného odborného pracovníka, nebo majetku. Ve většině navštívených věznic se ombudsmanka v letech 2014 a 2015 setkávala s praxí, kdy byl dozorce lékařskému vyšetření odsouzeného přítomen i na doslech (nejčastěji v blízkosti otevřených dveří ordinace). Praxe plošné přítomnosti dozorců na doslech lékařskému vyšetření v civilním zdravotnickém zařízení i ve věznici je v rozporu jak se Standardy CPT, tak i se zákonem. Tento problém byl po zásahu ombudsmanky ve zdravotnických zařízeních českých věznic vyřešen prostřednictvím kamerové techniky, která snímá prostor ordinace a přenáší tento obrazový (nikoliv zvukový) materiál k příslušníkovi resp. příslušnici tak, aby mohl/mohla v případě potřeby (např. napadení lékaře) zasáhnout, ale současně byla maximálně zachována důvěrnost mezi lékařem a pacientem.

Tlumočení u odsouzených s jazykovou bariérou

Podle § 28 odst. 1 zákona o zdravotních službách: Zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li tento zákon jinak. „Svoboda“ souhlasu znamená, že pacient nemůže být k poskytování zdravotních služeb donucován a má možnost svůj souhlas odvolat. „Informovanost“ předpokládá poučení pacienta o účelu, povaze zákroku, jeho důsledcích, rizicích, komplikacích a alternativních možnostech tak, aby poučení rozuměl. V případě zdravotních služeb poskytovaných cizinci je odpovědností poskytovatele zdravotních služeb zajistit takové podmínky, aby byl pacient schopen poskytnout informovaný a svobodný souhlas (§ 30 zákona o zdravotních službách).

O skutečnosti, že při ošetření zprostředkovával komunikaci tlumočník a kdo jím byl, by měl být vždy učiněn záznam ve zdravotnické dokumentaci odsouzeného, aby bylo zcela prokazatelné, že poskytovatel nezanedbal povinnost dle § 30 zákona o zdravotních službách.

Nevylučuji tlumočení prostřednictvím jiného odsouzeného jak se běžně ve věznicích děje, např. v naléhavých situacích, ale zvláště v případech závažných onemocnění či v případech výrazné jazykové bariéry považuji za nezbytné, aby bylo využito služeb řádného tlumočníka (profesionální tlumočník zajištěný prostřednictvím agentury či např. ve spolupráci s velvyslanectvími jednotlivých států apod.). Leckdy je pochopitelně obtížné zajistit službu tlumočníka, v těchto případech je v zahraničí využíván tlumočník po telefonu.


Autor:

JUDr. Milan Svoboda, právník Kanceláře veřejného ochránce práv

Názory v tomto článku uvedené vyjadřují názory autora, nikoliv instituce.

 


[1] MOTEJL, Otakar a kol. Vězeňství. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 100-101.

[2] § 46 odst. 1 písm. g) zákona o zdravotních službách.

 

 

0
0
0
s2smodern
powered by social2s

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit