Je-li člověk zvyklý celý život pracovat, je ve vězení nejhorší to, že najednou pracovat nemůže. Samozřejmě, prvních pár dnů či týdnů si nicnedělání užívá. Je to taková „dovolená all inclusive“. A pokud se člověk v nástupním vězení či na přibylu ještě dostane ke knihám, tak čas v těch prvních dnech a týdnech příjemně ubíhá. Avšak čeho je moc, toho je příliš, nicnedělání se po čase omrzí. Na oddíle se přes den spát nedá a i četba po čase přestane bavit. Člověk začne toužit po práci.

Protože jsem se během roku stráveného na vazbě něco o běžném životě ve výkonu trestu dozvěděl, tak jsem ihned na přibylu u zařazovací komise projevil zájem o jakoukoliv práci. Je to ostatně důležité i proto, že pokud vězeň chce pracovat a věznice jej není schopna zaměstnat, nenarůstá mu dluh za pobyt ve vězení. A i když člověk při nástupu do vězení projeví zájem pracovat během výkonu trestu, je nezbytné a důležité tuto ochotu pravidelně projevovat podáváním žádanky o zařazení do zaměstnání. Současně se žádankou o zaměstnání je dobré pravidelně žádat i o zařazení do jednotlivých aktivit Programu zacházení (PZ), což jsou jakési „animační aktivity“ vězeňského „all inclusive“. Obé je důležité pro dobré hodnocení plnění PZ.

Nevím, jakými prioritami se řídí vězeňská správa při zařazování vězňů do zaměstnání, ale z mého pohledu se zdálo, že přednostně byly do práce zařazovány osoby na svobodě zpravidla označované jako osoby nepřizpůsobivé. Podle mého názoru se tak dělo hlavně proto, že je to jediná šance, jak od těchto lidí získat alespoň část úhrady nákladů na výkon trestu. Ale nevylučuji, že se pletu.

Dalším specifikem práce ve vězení je skutečnost, že práce není povinná. Požádá-li však vězeň o zařazení do zaměstnání a věznice jej do práce zařadí, tak případné odmítnutí práce je kázeňsky potrestáno. Stejně jako se trestá úmyslné flákání práce – neplnění pracovních úkolů co do kvantity i kvality odvedené práce. Na některých pracovištích předchází trvalému zařazení do práce tzv. práce za konzervu. Ta v podstatě nahrazuje zkušební dobu. V této době vězeň pracuje pouze za přídavek stravy pro pracující a odtud je odvozen její název. Pracuje-li vězeň dobře, je do práce zařazen trvale a dostává odměnu.

A tak i já jsem se po osmi měsících a sedmi žádankách o zaměstnání konečně práce dočkal. Byl jsem zařazen na pracoviště Centra podpory prodeje (CPP). Bližší podrobnosti z pochopitelných důvodů neuvádím. Z pohledu vězňů se tato práce jevila snadnou. Člověk jen sedí celý den v teple, telefonuje si – prostě pohoda. Stejně tak na tuto práci nazírá i vězeňská správa.

Hygienické předpisy však tuto práci charakterizují jako fyzicky a psychicky náročnou. Ono sedm a půl hodiny nepřetržitého sezení u počítače a sledování monitoru, na kterém se zobrazují více či méně neúplné údaje o volaném, je značně fyzicky náročné. Dostavují se bolesti zad a otoky nohou od strnulého neergonomického sezení před počítačem, bolesti hlavy od namáhaných očí ze sledování monitoru počítače, od soustředění na průměrně 300 telefonátů denně, od vytrvalého hluku od ostatních operátorů. Horší ale je psychická náročnost volání. Na jednu stranu je operátor tlačen normou docílit v průměru šesti úspěšných kontaktů za hodinu (tj. 45 za směnu). Na straně druhé se střetává ale s negativními reakcemi volaných. Tyto reakce jsou pochopitelné, avšak oscilují od slušně vyjádřené „Ne, nechci, už mi nevolejte.“, přes jadrné „Di do pr…e!“, až po agresivní „Já si tě najdu, ty k…e, a pak uvidíš!“. Nutno podotknout, že ty poslední zmíněné reakce vždy vyvolaly pobavení v duchu „Už se tu na tebe těšíme! To teprve budeš koukat!“. Přitom si musí operátor odpustit jakýkoliv negativní projev. Tak vzniká stres! A tak čas od času obrazně „bouchnou saze“. Já sám jako flegmatik cholerik jsem zpravidla kolem dvoustého telefonátu na odeslání „do pr..le“ odpovídal „Tam už nemůžu, tam už mám tebe.“ Neprofesionální. Ale ta úleva!

Je proto zarážející, že z pohledu vězeňské správy je tato práce odměňována jako jednoduchá manuální práce nevyžadující zvláštní dovednosti – 5.500,- Kč měsíčně hrubého. O to více pak zaráží, že od samého počátku se věznice potýká s problémem, že na tuto jednoduchou manuální práci z cca 840 vězňů neseženou dvacet (méně než 2,5 %) komunikačně zdatných operátorů schopných psychicky i fyzicky tuto práci dlouhodobě zvládat.

Každopádně v mém případě je zařazení do této práce asi tím správným trestem osudu za to, jak jsem před nástupem do výkonu trestu reagoval na telefonáty operátorů jiných call center. To mě také vede k tomu, že se zamýšlím nad tím, jak takovéto telefonáty odmítat. Za sebe slibuji, že si v budoucnu úvod hovoru vyslechnu, a když mě nezaujme, s poděkování odmítnu. Ještě slušně dodám, že si přeji, abych byl z databáze kontaktů odstraněn a víckrát aby mi nevolali. Budu optimisticky věřit, že mě volá operátor slušné firmy a že slušné žádosti vyhoví.

Chápu, že ne vždy se hodí hovor přijmout. A tak, pokud nečekáte důležitý hovor z neznámého čísla, anebo hovory z charakteru své práce přijímat nemusíte, nepřijímejte je! Chytré mobily na to mají zvláštní funkci, tak ji používejte. Vzteklá reakce typu „Co chcete? Jsem v práci! Nemůžu mluvit.“ vyvolá otázku „Tak proč to, troubo, bereš?“. A nebo v našem call centru již okřídlenou větu jednoho bývalého kolegy: „Paninko, já jsem taky v práci, tak chvíli poslouchejte.“ Volaný by si měl uvědomit, že operátoři jim nevolají z plezíru. Jsou také v práci a o volaném zpravidla nic bližšího nevědí. Když je volaný odbude, dostane status volat příště a určitě jej tak bude zase někdo volat. Pokud to jde, měl by volaný reagovat tak, že slušně volajícímu operátorovi sdělí důvody, pro které s ním nemůže mluvit. A když návdavkem navrhne jiný termín, který mu bude vyhovovat, hovor rychle skončí. Operátor tak zavolá, až se to bude volanému hodit, to vše beze stresu.

Stejně tak je nevhodná reakce typu „Budíš mě po noční, neotravuj!“ Operátor netuší, že volaný je po noční. Pokud by to věděl, nevolal by. Vždyť volá, aby uspěl se svým produktem, se svou nabídkou či informací. Čím agresivněji volaný zareaguje, tím je větší pravděpodobnost, že další telefonát bude také „po noční“. Akce vždy plodí reakci.

Při odmítání hovoru není dobré lhát. Jednak jsou výmluvy „jak přes kopírák“ a pak jsou průhledné. Lež „jsem u doktora“ odhalí dotaz „A mohu zavolat později, třeba odpoledne nebo zítra?“. Pokud volaný není zkušený lhář, vždy se zakoktá při vymýšlení další výmluvy. Také lež „řídím“ odhalí, pokud nejste kamioňák, dotaz „Mohu zavolat, až dojedete do cíle své cesty? Kdy asi tak?“.

A pak jsou výmluvy, které se odhalí samy. Jen namátkou:

- „Jsem u doktora.“ – v pozadí je slyšet dětské hlasy volající „mamííí, já chci svačinu“,

- „Mám poradu.“ – podkreslené cinkotem sklenic a nezaměnitelným hlukem výčepu,

- „Nezlobte se, ležím v autě. Ehm, tedy vlastně řídím.“ – komentář nepotřebuje,

- Nebo dialog „Řídím a tohle řeší manžel/ka“ – „A mohu mluvit s vaší/m manželem/kou?“ – „Ne, ten/ta teď řídí také“ – tedy přiznávám, že auto se dvěma současně řídícími řidiči neznám.

Samostatnou kategorií omluv, proč nechci s operátorem nic řešit, je obava seniorů, že je někdo „ukecá“. Ta omluva je pochopitelná. Ze zkušenosti vím, že senioři obtížně zvládají říci jasné NE. Proto chápu, když říkají „To já neřeším, to řeší za mě syn/dcera.“ Operátoři slušných firem toto odmítnutí respektují. Ostatně je k tomu vede i zaměstnavatel, který doporučuje některé kontakty na seniory z databáze odstraňovat. Je to vždy o lidské slušnosti. Ovšem, když na možný dotaz operátora, zda může mluvit se synem/dcerou, senior odpoví „Ten/ta to taky neřeší.“, je jasné, že jde o účelovku (účelovou výmluvu).

Z celospolečenského pohledu je daleko více alarmující omluva (či výmluva) „To já neřeším, u nás všechny tyto věcí řeší manžel.“ Tady bohužel žádná genderová rovnost neexistuje. Větu, že všechno řeší manželka, jsem během více než 9000 hovorů slyšel jen dvakrát. Feministky, kde jste?! Vždyť odpovědi svědčí o tom, že jsme zamrzli na počátku minulého století, kdy zákon říkal, že „manžel je…ředitelem domácnosti“.

Je pravdou, že s voláním z různých call center, která nabízejí v řadě případů cokoliv, jen aby rychle vydělali na důvěřivcích, má řada lidí špatnou zkušenost. Na druhou stranu jsou i operátoři, kteří volají jménem solidních firem a nenabízejí prodej zázraků, nýbrž zajímavé informace. Potenciální zákazník má možnost nejen tyto informace získat, ale i z nezávislých zdrojů ověřit. Chápu však, že s informační a finanční gramotností je celá řada lidí na štíru. Proto tak snadno přistupují na jednoduchá a zcela neúčinná řešení, jakými jsou zákazy a regulace. Vždyť pro řadu lidí je jednodušší, než používat vlastní mozek a úsudek, převzít nekriticky hodnocení z médií, pokud možno bulvárních. Jak mi na kulantní nabídku nejmenované solidní evropské firmy s významným podílem na českém trhu řekla jedna paní, aniž by mě pustila ke slovu: „Ne, ne, ne! Nic nechci! Nic nekupuji! Jste šmejdi, říkali to v televizi!!!

A TAK JSEM SE STAL ŠMEJDEM…

Vladimír, Horní Slavkov

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense