Získat rozhovor s doktorem Václavem Jiřičkou, hlavním psychologem Vězeňské služby ČR, je poměrně vzácným "úlovkem". Zvláště na tak vrtkavé a obecné psychologické téma, jakým je rodina odsouzeného. Jak uvádí, je až překvapivé, kolikrát je zdrojem trestné činnosti zdánlivě běžný rodinný konflikt.

jiřička

 

Za branou: Pomineme-li ryze materiální výhody zázemí, které rodina odsouzeným a hlavně lidem vracejícím se z vězení dává, co dává odsouzenému, zvláště při středních a delších trestech, rodina emocionálně?

Václav Jiřička: Pokud vše funguje, jak má, nebo spíš v ideálním případě, protože žádná rodina není dokonalá, je rodina zdrojem ohromné podpory, motivace a smyslu, protože je tu někdo, kdo vás má rád a koho můžete milovat zase vy. Rodinné vztahy také znamenají kontakt s „normalitou“, s běžnými starostmi, které vás mohou alespoň trochu chránit před zhoubným efektem něčeho, čemu říkáme prizonizace, a dávat vám delší životní perspektivu a stabilitu. Můžete se svými blízkými prožívat jejich úspěchy, trápení, alespoň trochu se na nich podílet.

Lze to popsat i obráceně: tam, kde chybí rodinné vztahy, chybí často smysl, přesah, cíl. Takoví lidé bývají o něco více než jiní ohroženi pocity prázdnoty, apatie, sklony k nihilismu. K psychologovi přicházejí s úzkostmi, dysforií, depresemi, s pocity bezvýchodnosti, zmaru. Někdy přicházejí i s tělesnými projevy: špatně spí, nechutná jim, buší jim srdce, svírá se jim žaludek, nemohou dýchat, mají pocit, že na ně všechno padá. Chybí jim zakotvení. O něco častěji se také mohou dostávat do konfliktů se svým okolím, bývají předráždění. Takové projevy ale může mít vlastně kdokoliv, kdo se z nějakých vnějších příčin upíná jenom sám k sobě.  

ZB: Nová Koncepce vězeňství do roku 2025 počítá, na rozdíl od těch minulých, se specifickým důrazem na rodinné vztahy odsouzených v rámci programu zacházení. Jste jako hlavní psycholog VSČR spokojen? Čemu změnu přičítáte? Co se bude v praxi dít? Kde jsou meze možného?

VJ: Při své práci potkávám vězně, kteří se upínají ke své rodině, chtějí být se svými blízkými a sdílet se s nimi co nejvíce. Zde je myslitelných mnoho možností, jak tyto vztahy podporovat – rozšířené možnosti telefonování, prodloužené návštěvy, kvalitnější prostředí pro setkávání vězněných osob a rodinných příslušníků.

Některé věci se daří – tak se například před časem podařilo vysoutěžit pro vězně podstatně nižší ceny za telefon. Jestliže dříve bylo odsouzeným dovoleno telefonovat domů jednou týdně či jednou za čtrnáct dní, kdy si vězeň musel vystát frontu, aby pak na samotný hovor měl jen několik minut s dalšími odsouzenými za zády a s vychovatelem, který ze sousední místnosti hovor odposlouchával, dnes má telefonní přístroj volně dostupný a může se speciální kartou a seznamem povolených čísel telefonovat třeba denně. I když ne každý rodinný příslušník, kterému takový odsouzený volá každý den, je z toho nadšený. Lidé na svobodě mají i jiné starosti, často existenční.

Také se chystá zavedení videohovorů. Děti budou moci ukázat tatínkovi nebo mamince ve vězení vysvědčení. Uvidí jejich reakci. To všechno jsou změny k lepšímu.

Pak se ale setkávám i s odsouzenými – a je jich až příliš mnoho – kteří se svými blízkými zapomněli mluvit, neodpustili jim, nebo naopak nebylo odpuštěno jim. Nevěřili byste, jak často mi někdo řekne: „Já jsem taková černá ovce rodiny, nikdo se mnou nemluví.“

Domnívám se dokonce, že poškozené vztahy v rodině přímo souvisejí s mnohou trestnou činností. Ne jaksi obecně, jak si to tak představujeme, že měl někdo špatné vztahy s rodiči, a proto začal brát drogy. Já to myslím úplně konkrétně: mladý muž se stydí požádat svoji rodinu o pomoc, o finanční podporu, protože se bojí, že se dominantní maminka bude zlobit nebo že dojde na tatínkova slova. Tak jde a přepadne trafiku. Pro jistotu s nožem nebo s pistolí. Zní to jako pasáž z nějaké komedie, ale nevěřil byste, jak jsou takové případy časté. Sám jsem s některými terapeuticky pracoval.

Proto se v některých programech zabýváme vztahy v rodině více, než tomu bylo dříve. Jsou to ale velmi citlivé věci, které vyžadují velký um a určitý čas – proto je taková práce součástí zejména terapeutických programů a nemůže ji dělat každý.

Dobrou zprávou je, že nám přibývá zaměstnanců s kvalitním psychoterapeutickým vzděláním. Je třeba si uvědomit, že takový terapeutický výcvik trvá pět let a stojí sto tisíc korun. Je skvělé, že Vězeňská služba je atraktivní pro lidi s právě takovou kvalifikací. Zároveň části ze stávajících zaměstnanců Vězeňská služba umožňuje takové vzdělání získat či je v něm podporuje.

To vše se již děje. Kde jsou meze možného, to netuším, protože obrovskou inspirací, kterou jen tak nevyčerpáme, jsou nám stále ještě vyspělé vězeňské systémy především na západ a na sever od nás.

A nezapomínal bych ani na inspiraci historií. To už je ale o velkém nadhledu, ne úplně aktuálním. Já osobně si třeba umím místo obrovských vězeňských zařízení pro stovky vězňů představit malé vězeňské jednotky, které by byly součástí komunity a uměly by lépe zajistit kontakty s „normálním“ světem. To ale není na pořadu dne. Třeba to bude součástí nějaké koncepce do roku 2075.

 

ZB: My (Za branou) se v praxi setkáváme - pro nás bohužel - s věznicemi (ne většinou), kde si sociální pracovníci myslí, že návštěvy dětí ve věznici jsou z principu něčím nevhodným, pro děti nežádoucím, a že si to odsouzení, kteří nebývali dobrými rodiči, vlastně nezaslouží. Jde podle vás o udržitelný postoj?

VJ: V praxi se lze setkat s lecčím, třeba i s hospodským, který vždycky chtěl mít hospodu, ale neměl rád lidi. Výjimky existují a to, o čem mluvíte, považuji v dnešní době už za výjimku.

Znám osobně případ jedné odsouzené maminky, násilnice a toxikomanky, jejíž děti vyrůstají s pěstouny. Děti jsou dobře vedeny, s pěstouny maminku pravidelně navštěvují. Pokaždé se nesmírně těší, stejně jako jejich matka. Chválí si to ale i personál věznice, čistě pragmaticky: mají s odsouzenou méně práce. Ona je motivována na sobě pracovat, chodit do terapií, do zaměstnání. Ve spolupráci se sociální pracovnicí si připravuje životní plán po výstupu. Má příslib, že bude zaměstnána v továrně, k pracovnímu místu má od zaměstnavatele přislíbenu ubytovnu. S pěstouny je domluvena, za jakých podmínek by mohla požádat o navrácení dětí do své péče. Doslova se k tomu upíná. Nedovedu si představit, že by byla stejně motivována, kdyby tam ten kontakt s dětmi nebyl. Postupně by se vzájemně odcizili, ona by kromě jiného ztratila výchovné předpoklady, soud by nakonec děti poslal do péče někomu úplně jinému.

Nikoliv na okraj ale dodávám, že to vše musí být vždy v zájmu dětí. Děti nemohou být rukojmími rodičů, kteří si až ve výkonu trestu vzpomněli, že vlastně také někde mají syna nebo dceru, o které se dříve nestarali, a že by to pro ně (nikoliv pro jejich děti) mohlo být nějak výhodné.

ZB: Ještě pořád se setkáváme s rodiči, kteří cestují na návštěvy stovky km s dětmi. V návštěvní místnosti ale není dětský koutek, jen základní občerstvení, není třeba dětská knížka, případně někdo, kdo by děti třeba zabavil (např. dobrovolník)...Vcelku často se pak setkáváme s rodinami, které z těchto důvodů ani nevyčerpají tři hodiny pro návštěvu..Za zmínku jistě stojí aplikace tzv. bezdotykových návštěv na rodiny s dětmi, tam marně hledat pozitiva.. 

VJ: Bezdotykové návštěvy jsou jistě krajním opatřením, z kterého nemá radost nikdo. Jsou uplatňovány tam, kde už všechny ostatní možnosti selhaly – např. pokud jsou rodinní příslušníci využíváni k pronášení nepovolených předmětů či drog do věznice. Běžný člověk nemá ani takovou fantazii, aby si představil všechny detaily tohoto způsobu pašování. Zrovna velmi nedávno jsem se s takovým případem setkal u jednoho z odsouzených, s nímž jsem terapeuticky pracoval.

Na první pohled se zdá, že taková návštěva vyhovuje alespoň pracovníkům věznice. Během samotné návštěvy možná. Takové návštěvy ale bývají emočně devastující a mohou později přinášet řadu starostí navíc.

Je ale dobře, že se o těchto věcech – dětských koutcích, vybavení pro rodiny s dětmi atd. – mluví. My si to ve Vězeňské službě dobře uvědomujeme, ale nelze předělat celý systém naráz. Proto i já jsem rád, že je vyvíjen i určitý tlak zvenku. Řada věznic má už dnes vybavené dětské koutky, některé více, některé méně.

V některých věznicích jsou i prostory, v nichž mohou probíhat rodinné návštěvy bez zrakové a sluchové kontroly. Rodina tedy může být pohromadě v chráněném a intimním prostředí.

Stav ještě není ideální, ale ten pozitivní trend tu je.

ZB: Je podle Vašeho názoru dostatečná - vzato obecně - časová dotace pro konání návštěv, tedy 3 hodiny měsíčně pro osobu? Byl byste v některých případech pro rozšíření časové dotace, případně i forem setkávání odsouzených s jejich rodinami? (Víme třeba o dánské věznici, která "umí" vytvořit na několik dnů doslova domácí podmínky: rodina stráví společně několik dnů, jako by byla v jakémsi skromnějším penzionu, poměrně běžné jsou různé "dny otců", tedy rozšířené návštěvní dny s programem apod....)

 

JV: Všichni víme, že udržení osobních a rodinných vztahů je během věznění jednou z nejdůležitějších, ale také nejtěžších věcí. Nejdůležitější jednak z lidského hlediska jako takového, ale také proto, že se jedná o významný protektivní faktor – lidé, kterým záleží na druhých, se prostě méně často dopouštějí trestné činnosti. To je i změřené. Nejtěžší proto, že do toho vstupuje řada dalších faktorů, z nichž jen některé jsou v rukou odsouzených, Vězeňské služby nebo různých spolupracujících organizací.

Již nyní je možné dobu návštěv rozšířit až na 5 hodin měsíčně. Může být rozhodnuto o rozdělení návštěvy na kratší časové úseky v typické frekvenci jednou za 14 dní. Jako psycholog si dovedu představit i větší časovou dotaci.

I já jsem s kolegy navštívil věznice, v jejichž areálu byl postaven domeček k víkendovému setkání rodiny, nebo které organizovaly doprovodný program pro děti. Nevidím důvod, proč by podobné věci neměly fungovat i u nás. Některé z nich se již chystají či je o nich vedena diskuse a nepochybně se jich dočkáme.

Momentálně tu ale jsou limity prostorové a personální: pokud máte ve věznici několik set vězňů, musíte je mít kde prostřídat a musíte k tomu mít adekvátní počet zaměstnanců.

Když jsem nastupoval k Vězeňské službě, mělo v ní 10 tisíc zaměstnanců na starosti 16 tisíc vězněných osob, z toho poměrně vysoký podíl obviněných. Nyní je zaměstnanců asi 11 tisíc, ale počet vězňů stoupl téměř o třetinu, navíc k tíži odsouzených. Od personálu ještě dále odečtěte justiční stráž a všechny další příslušníky a zaměstnance, kteří ve skutečnosti s vězni – ve smyslu zacházení – nepřijdou do styku. Vyjde vám, že můžete mít ambice, jaké chcete, ale tahle čísla prostě nekompromisně omezují vaše reálné možnosti. Bohužel.

ZB: Můžeme počítat s tím, že se začnou pořizovat dostupné statistické údaje o odsouzených? Počet otců, matek, s širším rodinným zázemím, bez, s dětmi v pěstounské péči, nebo v dětském domově apod.?

Pokud je mi známo – a zde jsem i já odkázán pouze na běžně dostupné informace – pak je dlouhodobým záměrem poskytovat odborné veřejnosti více informací než doposud. Zda to budou právě ty informace, na které se ptáte, Vám ale nedovedu povědět. Otázky rodinných vztahů jsou nesmírně komplikované a obávám se, že je nelze takto jednoduše kategorizovat.

Při své práci s odsouzenými se často setkávám s odsouzenými s velmi neuspořádanými vztahy. Není výjimkou, když je odsouzený otcem několika dětí, které měl s různými partnerkami a které jsou dnes dílem v péči institucí, dílem v péči bývalých partnerek, někdy samotných, někdy společně s novými partnery. Jsou vedeny spory o otcovství a o výživné, péči o děti formálně či ve skutečnosti přebírají prarodiče a podobně.

V tuhle chvíli mám za to, že míru uspořádanosti rodinných vztahů a sociálních vazeb docela dobře popisuje náš nástroj na hodnocení kriminogenních rizik, který dává solidní výstupy i pro další zacházení.  

ZB: Ke vztahu věznice/rodina obecně: jsem například otec odsouzeného. Jak se dozvím o chování syna, mám možnost promluvit s vychovatelem, nebo třeba s psychologem? Nebo naopak: pracují nebo budou pracovat vězeňští psychologové i s rodinami odsouzených?  

JV: Vím o pokusech některých svých kolegů, kteří se v rámci terapeutických programů pro odsouzené snažili zapojovat i rodinné příslušníky. Je to nesmírně náročné, počínaje právní stránkou a konče motivací samotných rodinných příslušníků, která byla často velmi nízká. Oni jsou přece v pořádku – „opravit“ potřebuje „ten ve vězení“. Plošně však není v moci vězeňských psychologů přibrat si do své péče ještě rodinné příslušníky vězněných osob. Tady vidím významnou úlohu spolupracujících organizací a institucí.

Autor: Za branou

 

 

 

 

 

 

0
0
0
s2smodern
powered by social2s

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit