Klidně jsem se posadil a podíval se přímo na něho. On koukal na mě, no spíš skrze mě. Nebo mi to v ten moment asi tak jen připadalo. Nevím. Seděli jsme naproti sobě. V malé, zatuchlé a tmavé místnosti s oknem do vězeňského dvora u počmáraného dřevěného stolu s přetékajícím popelníkem plným vajglů.
Na pravou stranu ukázati,
nech tento lid uhořeti.
Anděl smrti příkaz dal,
ješitně se pousmál.
Většina z nás má to štěstí, že mu rodiče od útlého věku vštěpují zásady slušného chování. Nemluv sprostě! Nevztekej se! Neber drogy! Nepřecházej na červenou! I já byl šťastlivcem. Štěstí ale nevydrží věčně …
Už jsem skoro zapomněl jaké to je. Měl jsem za sebou osmileté, podotýkám spokojené manželství, založené na společné důvěře, a tak jsem ani nemusel vysvětlovat, proč zůstanu v Praze po veletrhu přes noc. Jednoduše to moje práce vyžadovala. S kolegy jsme si dali něco k jídlu, potom pár piv, a jak se dalo očekávat, vyrazili jsme do centra projít několik barů.
Co dnes víme o subkultuře mládeže, které na začátku 90. let jen v Praze propadlo tisíce kluků? V Praze se začala objevovat už v druhé polovině 80.let, ale šlo o tak malou skupinu, že většině lidem splývala s punkovou scénou.
Strana 5 z 8