V daleké zemi u moře hlubokého a černého jako asfalt, kde je celý rok léto, žili tři kamarádi. A právě utíkali ze Sirotčince. Protože to bylo velmi, velmi dávno, byl Sirotčinec místem, kde se opravdu hodně špatně žilo.

Na trní pichlavém zmařené životy,

pouhých pár zlaťáků za věčnost nicoty.

„Nemáme love. Co s tím?”

„Nevím, nechce se mi nic řešit. A vůbec, neotravuj, jdu si zahrát.”

„Ok. Tak ty si hraj a já to vyřeším. Co ty na to, bráško?”

„Hmm. A musím něco dělat?”

„Vůbec nic bráško, usmaž si kilo hranolek, mrkni na nějaký porno… Prostě buď v pohodě, o všechno se postarám.”

„Tak fajn, ale teď už mi dej pokoj.”

Spoluvězeň se vrací ze soudu, kde byl žádat o předčasné propuštění. Snažil se poprosit soudce a celou soudní porotu, ať mu odpustí půl roku z desetiletého trestu. Což v je v kompetenci soudce samozřejmě možné. Může odpustit i půlku trestu.