V této době, kdy jsme všichni ochuzeni o návštěvy, nám vedení věznice umožnilo Skype videohovory s rodinou. Je to ani ne týden, co jsem skypoval s mojí mamkou, byla tam i moje 17letá dcera a můj 3letý syn, abych se alespoň trochu potěšil a povzbudil, že je vidím. Jenže šok, který následoval, mě naprosto ochromil.

blesk

 

 

Dcera mi oznámila, že byla na běžné gynekologické prohlídce a lékař jí sdělil, že má počáteční stádium rakoviny děložního čípku. Jenomže díky špatné kvalitě přenosu hovoru jsem z této zprávy zachytil jen několik rozložených slov, digitální příjem byl tak slabý, že jsem musel hovor ukončit. Bylo 16 hodin a já jsem se měl vrátit do práce do vězeňské kuchyně, kde mě čekaly ještě tři hodiny služby. Byl jsem naprosto paralyzovaný, srdce mi v hrudi mlátilo jako zvon a v hlavě jsem si stále dokola opakoval jedinou větu: „Pane Ježíši, prosím, uzdrav moji holčičku.“ Když někteří spoluodsouzení viděli, že se mnou není řeč, zařídili, aby mě odvedli dřív z práce a já si mohl z oddílu zavolat dceři a zjistit, jak je situace vážná. Je pochopitelné, že se mi promítaly ty nejhorší scénáře. Při odchodu z práce je nutné, aby vás odvedl dozorce, jenže službu měl zrovna jeden postarší zapšklý velitel, který mě nechal čekat další hodinu na šatně. Padl jsem na kolena a na mokré podlaze se modlil: „Bože, byl jsi zde na Zemi a mnohé jsi vyléčil, prosím, uzdrav moji dceru.“ V tu chvíli šlo všechno stranou, tíha mého 18letého trestu se rozplynula jako obláček páry.

Když jsem se konečně na oddíle dostal k telefonu, ruce se mi tak třásly, že jsem jen stěží vyťukat číslo. Dcera mi docela v poklidu sdělila, že musí brát léky a po půl roce by mělo být vše v pořádku. Já těmto věcem absolutně nerozumím, takže mě to vůbec neuklidnilo, neustále mě jako osten bodala myšlenka, že to nemusí dopadnout dobře.

Druhý den ráno jsem nastoupil do práce. Celou směnu jsem cítil obrovskou potřebu modlitby v naší kapli s paní kaplankou. Toho dne jsme se měli sejít celé společenství v kapli k Bohoslužbě slova ve 3 hodiny odpoledne. Při odchodu z práce procházíme prohlídkovou místností, která sousedí s naší kaplí. Nedalo mi to a zaklepal jsem na dveře, otevřela mi paní Kaplanka a pozvala mě dál. Ohlásil jsem dozorci, že zůstávám v kapli a ten souhlasil. S rozechvělým srdcem jsem paní kaplance sdělil, co se stalo a ona mi řekla: „pojď, jdeme pod kříž, poklekneme k modlitbě a já cítím, že to bude dobré.“ Paní Kaplanka je už dlouhá léta člověkem, který v mém životě zastává důležité místo. Přitom jak jsme tam tak spolu klečeli a modlili se, mi Bůh řekl: „Neboj se a věř, že dcera bude v pořádku.“ Tento hlas, který ke mně promlouval, byl tak přesvědčivý, že mě v tu chvíli opustily veškeré obavy a já si byl jist, že autorem tohoto ujištění je sám Bůh.

Když jsem toho dne odcházel z kaple, byl jsem naplněný pokojem a v duchu jsem chválil Boha, že mě nenechal v pochybnostech a tak rychle a jasně mi odpověděl. Ten hlas je opravdu jemný a tichý, ale zároveň jistý a přesvědčivý, nelze pochybovat.

Svěřuje se tomuto listu papíru s důvěrou a s naprostou odevzdaností této situace Bohu. Jedině ON je tou skutečnou zárukou v našich životech.

Vám, kteří čtete tyto řádky, z hloubi duše přeji, abyste nikdy neprožili strach, zoufalství a bezmoc, která se pojí s tímto místem, ale abyste, tak jako já, zažívali Boží přítomnost ve všech situacích.

Buďte s Bohem

Michal Kerner, Věznice Rýnovice

0
0
0
s2smodern
powered by social2s

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense