Literární soutěž 2026: Vězeňská povídka, Zdeněk Janeta
Toto staré, ponuré a vlhké vězení s nekonečně dlouhými šedými chodbami, ve kterých těžké okované boty dozorců duněly v hlavách vězňů jako údery kladivem, bylo původně středověkým hradem. Cely byly malé, zamřížované okénko bylo vysoko, šlo vidět jen kousek blankytné modré oblohy. Ale přesto tam už léta žil člověk, který se nikomu netajil s tím, že je svobodný. Byl to Josef Vaněk, který se od ostatních zločinců odlišoval. Nekradl, neloupil, nevraždil, a protože ani sprostě neklel a neměl žádné tetování, většina muklů se ho stranila.
Číst dál: Literární soutěž 2026: Vězeňská povídka, Zdeněk Janeta
Literární soutěž 2026: Odpustíte?, Seďa, co sedí
Často jsem v posledním roce a půl přemýšlel nad vlastním životem. Aby taky ne. Mám na to zde, myslím, dostatek volného času. Slovo volného je zde opravdu poměrně dost zavádějící. Volný vlastně nejsem ani trochu. Jsem totiž ve vězení. Volný čas tu ovšem opravdu máme. Možná je ho dokonce až moc. Ne. Je ho až příliš.
Literární soutěž 2026: Safari Game, Jaroslav Forejtek
Po únavném desetihodinovém letu vystupuji z letadla na letišti Joma Kenyatta v Nairobi. Do tváře mě uhodí obrovské vedro a vlhko. Je tma. Po nekonečném čekání na krosnu a víza vystupuji na rozpálený beton před letištní budovu. Vybírám si jeden z čekajících taxíků. Po hodině jízdy jsme v hotelu. Hotel je průměrný, se všude přítomnými mřížemi. Každé schodiště, každé patro, každé okno má mříže. Někdy mám pocit, že jsem ve věznici. Nicméně únava z letu, kterou jsem pravidelně posiloval malými lahvičkami s whiskou, mě rychle uvedla do snových stavů.
Číst dál: Literární soutěž 2026: Safari Game, Jaroslav Forejtek
Literární soutěž 2026: Začátek, Samuel Richardson
Venku byl krásný slunečný den. Seděl jsem na zadním sedadle v autobuse číslo 30 a skrze okno jsem pozoroval lidi brouzdající ulicí, jiné zase sedící na lavičkách, děti odhánějící nenasytné a drzé holuby, kteří ze země sezobávali vše, co by jim naplnilo jejich malý hladový žaludek. Při tom bezduchém pozorování okolního světa jsem si náhle uvědomil, že jsem zahlédl jen málo lidiček s úsměvem na tváři. Chůze většiny z nich mi spíše připomínala chůzi oživlých mrtvol, s hlavou plnou starostí, myšlenek na to, co prožili v práci, jak se pohádali se svým ,,milovaným“ protějškem, co nakoupí k jídlu v přeplněném supermarketu a zda budou mít prachy na zaplacení nájmu.
Strana 1 z 45