Jsem pankáč. No co už. Prostě mi na tenhle život padla karta. Nejde ani tolik vo muziku, jako spíš vo ten životní styl. Všechno po svým. Mám to tak rád. Tvrdej život, ale jízda. A přitom se furt cejtím a myslím si o sobě, že jsem relativně slušnej člověk, i s tím kriminálem (nic velkýho).
Pokoušel jsem se mít rodinu, hypotéku, práci i podnik a tyhle věci, ale prostě mi není dáno, nebo přáno...Víc bych to tady asi nerozebíral. Takže když tyhle moje pokusy selhaly naposled, vrátil jsem se za kámošema na squatt. Známe se léta a jsme si všichni blízký, věrný a podobný tím, jak se nám život jebe pod rukama. A taky máme spoustu legračních zážitků z kolizí našeho pojetí života se světem.
No, takže jednou se jdu podívat za kámošem. Máme v Praze v Troji pod palcem několik domků v zahrádkářský kolonii. Z nějakých čtrnácti zahrádek jich je deset v držení naší party s tím, že v každý je páreček k pohledání, nebo jedno individuum, který jakejkoliv pár v pohodě předčí. A v každým domku minimálně jeden pes. Vzájemně se držíme nad vodou a udržujeme si to tam čistý a hezký. Nejlepší parta. Má druhá rodina.
Jerry, ten kámoš, měl tou dobou ani ne roční fenu jménem Zoe. Bandog, slabejch 70 kilo svalů s velice milou a přátelskou povahou. Mazel, přítel člověka a miláček všech. JUDr. Haluška, soudce OS pro Prahu 8 na penzi, náš „nejoblíbenější“ soused, který využil každé příležitosti, aby se po nás mohl nějak povozit, měl také pejska. Fenku trpasličího dlouhosrstého jezevčíka, taktéž na penzi. Plus minus 15 let, plus minus 2 kila. Prošedivělá, přisleplá, protivná, ufňukaná a smrdělo jí z tlamy.
Dali jsme si pivo, brko, pak nějakej fet, flákotu na grill, muzika, holky, pohoda, styl. Prostě normálka, byl konec léta, nádhera. Kolem osmý večer přijde ke grillu Zoe a položí nám k nohám ušmudlanej, oslintanej kus nějakýho chlupatýho bordelu. Zoe vrtí ocasem, my s Jerrym a těma buchtama čumíme, co to jako je. „Kurva, to je Betyna,“ oznámil suše Jerry. Mrtvej jezevčík pana soudce představoval vážnej problém, kterej mohl klidně skončit vyhoštěním naší komunity z Tróje, což byl soudcův dávný sen.
Otázka, co budeme dělat, visela ve vzduchu jako smrad. Padla spousta návrhů, takže už přesně nevím, čí přesně byl vítězný, ale můj nebyl. „Máte ještě někdo nějaký prachy?“ zeptaly se holky. Dali jsme do kapsy posledních pár mincí. „Na základ to stačí, se zbytkem už si poradíme.“ Holky byly zkušený čórkařky, ale mně ani Jerrymu nebylo jasný, co mají v plánu kupovat. Já osobně bych to nejraději viděl na flašku vodky. Ideálně pro každýho.
Jenže holčičí mozek je prostě jinej. A mozek někoho, kdo je kromě toho ještě drzej punker a k tomu na drogách, to je prostě fenomén sám pro sebe. Holky byly s nákupem zpátky ani ne za hodinu. Šampón asi 7 v 1. Kondicionér tři v jednom a světe div se, jedna v jedný, i půllitrová vodka. Zatím jsem chápal jen tu flašku, ale ukázalo se, že jejich plán byl geniální. Zatímco jsme s Jerrym pracovali na vodce, ohřívaly holky na ohni velký hrnec vody. Pak Betynka absolvovala revitalizační kúru, kadeřnický superproces. Kompletní menu. Sololitovou deskou jsme na ní hnali teplý vzduch a dávali pozor, aby
se její drobounké, mrtvé, mokré tělíčko neopálilo a aby nenačichlo kouřem. Kožíšek byl jako nový. Betynka by z fleku mohla jít na psí závod. Kategorii „nekro“ by vyhrála na plný čáře.
Poslední část dívčího plánu byla na nás mužích. Zapnuli jsme lovecké instinkty a krátce po půlnoci Betynku nepozorovaně donesli k soudcovu domku. Na verandě měla svou malou boudičku s předsíňkou. Všude samý polštářek a tak. Jerry ji umělecky naaranžoval. Efekt byl působivý. Spinká. Nebylo poznat, že bezmála prošla trávicím traktem obřího predátora, naší milované Zoe.
Po akci jsme šli upustit páru s holkama, ale ráno mělo přinést kruté překvapení. „Vedle je sanitka,“ vzrušeně šeptal Jerry. „Ty vole, co se mohlo stát?“
„Vezmeme Zoe na procházku a půjdeme kolem. Uvidíme, co se stalo,“ rozhodl jsem. Soudce seděl ve žluté ambulanci, jejíž zapnuté modré majáčky dávaly časnému mlhavému ránu atmosféru amerického kriminálního dramatu. Na obličeji měl masku s kyslíkem, v předloktí zapíchnutou jehlu s infuzí. Byl bledý a celý se třásl. „Dobré ráno, chlapci,“ rozechvěle nás pozdravil a dokonce se mírně usmál. Tak milý na nás v životě nebyl.
„Dobrej,“ zahučeli jsme unisono. „Copak se vám stalo, sousede, vše ok?“ pokusil jsem se napodobit jeho přátelský tón. „To je hrůza…hrůůůza..,“ zakvílel a hlas se mu zlomil. Několikrát se nadechl z kyslíkové masky, než pokračoval: „Víte, ona Betynka….,“ zadrhnul se a my ztuhli v očekávání katastrofy, „včera umřela. Zakopal jsem ji tam, pod jabloní, jak tam tak ráda…a ona. Ona byla ráno zpátky. Ve své boudičceeee.“ Poslední slovo se protáhlo do dlouhého, hororového zaúpění. Soudce rychle obklopili záchranáři.
„No, do prdele, vypadneme odsud.“
Ramon, Věznice Rýnovice.