Jmenuji se Jaroslav a psát jsem chtěl už jako malý. Již tenkrát to byl můj nevětší sen a já, jako cílevědomý mladý muž, jsem si šel tvrdě za jeho dosažením. To, že právě kvůli psaní zůstanu navždycky sám, to jsem opravdu nevěděl.

Od té doby, co začala válka na Ukrajině, mi připadá společnost rozdělená na dvě poloviny. První co se snaží Ukrajincům pomoci, soucítí s nimi a podporuje je, a druhá, která na ně nadává, obviňuje z toho, že nám berou práci, bydlení a můžou za plno nepříjemností, a stát jim dává ještě peníze. Některé hlasy zachází až tak daleko, že mohou za drahé energie, plyn a veškeré zdražování. Myslím, že oni válku, nebo jak to nazývají „agresi,“ nezačali.

Když se člověk narodí, jestli chce, nebo ne, vstoupí mu do života lidé, kterým se říká rodina. Rodinu si vybrat nemůžeme a o to větším překvapením pro nás může být. Narodila jsem se jako první dcera do naší rodiny a zároveň jsem se stala první vnučkou. A tady se také zrodila má celoživotní ochranná křídla jménem babička…

Ve 14. století se Francie potýká s morem a aby tato katastrofa měla ještě horší tvář, je krutá zima. Ta nejhorší, co za posledních sto let Francie zažila. Seina protékající Paříží, je zamrzlá. To, jak živ, nikdo z lidí nezažil. Na okrajích zamrzlé řeky se choulí labutě. Marně čekají, až řeka roztaje. Mnoho jich už zemřelo, prostě umrzlo. Paříž se proměnila v město duchů. Movitá šlechta a každý, kdo mohl, město hromadně opouští. Kočáry v panice uhání po dlažebních kostkách pařížskými ulicemi. Kočí zběsile mlátí do zapřažených koní. Rána za ranou. Zmatená zvířata udupávají každého, kdo jim stojí v cestě. Povozy a kočáry přejíždějí mrtvé ležící na zemi, ale i živé, kteří zoufale zvedají ruce na znamení, že ještě žijí.

Píše se rok dva, nula, dva, dva,

Evropa už dávno není svobodná.

Pandemie, nařízení, restrikce,

k smrti vystrašený důchodce.

Dobrý den, vážení čtenáři,

dovolte, abych se Vám představil. Jmenuji se Ladislav Cichý a jsem vězeň odsouzený k desetiletému trestu. Můj příběh začíná v návštěvní místnosti, abych to upřesnil, je to místnost, kde je hodně odsouzených, za kterými přijedou jejich příbuzní, přátelé. Kdo má to štěstí, manželka, přítelkyně. Mě navštívil kamarád, který přijel z daleka.

Krajinou mojí duše kus cesty ušels,

Tvůj kůň v ní ještě kluše, tvůj stín jí slušel.

Tvé slzy vláhu daly vyschlému kraji,

Naše slzy zhmotňovaly touhu po ráji.

Srdce pankáčovo je v Bibli vyryto.

Četl jsem jí, na mou věru.

Šel světem bez ničeho.

Jen pár hadrů měl a jinak nic.

Také měl pár přátel.

Každý člověk ve svém životě někam směřuje a chce něco vytvořit. Děláme maximum pro to, abychom zabezpečili svoje rodiny, vychovali co nejlépe své děti a celkově se pokud možno snažíme co nejvíce přiblížit globálnímu pohledu na štěstí. Karel nebyl jiný. Již víc jak pětadvacet let pracoval ve své zastavárně. Tento byznys rozjížděl se svým tátou, jeden čas spolupracovali, jeden čas soupeřili a je jen těžko posoudit, který z nich byl úspěšnější.

 

Sedíme u stolu všechny, co se k němu vejdem a oknem vzhlížíme k obzoru. Každá má ten svůj – plný plánů a přání, touhy po svobodě a v jeho velikosti se odráží velikost duše. Před oknem je strom, krásný smrk – ten majestátný strážce zbytků přírody, o hodně důstojnější než bachař.

 

Kdysi dávno mi moji rodiče vyprávěli starý příběh, o kterém se místní lidé na této opuštěné vesnici báli hovořit. A když, tak zcela potichu. Už je to hodně dlouho, co se zde ztratil místní farář. Prostě se jednoho dne nevrátil z kostela a víc ho už nikdo nespatřil.