Právě jsem si napustil do dvou desetilitrových kbelíků vodu jako závaží k chystanému cvičení. Pochopitelně jsem do nich dal nejdříve vždy po jednom sáčku na odpadky a po jejich naplnění je zavázal, abych vodu hned v průběhu první série nevylil. Od jisté doby to tak dělám pokaždé. Bylo pozdní odpoledne, velice podobné ostatním pozdním odpolednům onoho týdne.

Jmenuji se Jaroslav a psát jsem chtěl už jako malý. Již tenkrát to byl můj nevětší sen a já, jako cílevědomý mladý muž, jsem si šel tvrdě za jeho dosažením. To, že právě kvůli psaní zůstanu navždycky sám, to jsem opravdu nevěděl.

Pro mé omyly a pochybení,

snadné rozhodně není,

získat o dění ve světě informace,

jó být za mřížemi není legrace.

Od té doby, co začala válka na Ukrajině, mi připadá společnost rozdělená na dvě poloviny. První co se snaží Ukrajincům pomoci, soucítí s nimi a podporuje je, a druhá, která na ně nadává, obviňuje z toho, že nám berou práci, bydlení a můžou za plno nepříjemností, a stát jim dává ještě peníze. Některé hlasy zachází až tak daleko, že mohou za drahé energie, plyn a veškeré zdražování. Myslím, že oni válku, nebo jak to nazývají „agresi,“ nezačali.