Říkají mu Revo, pokud má nějaké jméno, tak neznám nikoho, kdo ví, jak zní. Je to prostě Revo, dealer, který je známý v širokém okolí. A teď sedí na jeho poměry v hodně luxusním BMW před čtyřhvězdičkovým hotelem u nás ve městě a čeká. Čekání si krátí jak jinak než-li tím, že si dává čáru perníku. Je čtvrtého prosince, patnáct hodin, a Revo už od rána přemýšlí, čím je dnešek výjimečný, ale nemůže na nic přijít. Kontroluje si nos v zrcátku a vidí dvě obrovské černé oči. Vzpomene si na mámu, ta mu vždycky říká: „Vypadáš jak ufon.“ Nos dobrý. Ale Eliška bude na to, jak vypadá, určitě reagovat.
Eliška? Jak to vlastně bylo? Jak se to stalo, že tahle hezká, inteligentní a nezávislá žena je už tři roky nejbližší osobou člověka, jako je Revo? Tyhle úvahy ho nutí vzpomínat na noc, kdy se s Eliškou poznali.
Bylo to taky v prosinci čtvrtého. Co jen bylo na tom dni tak zvláštního?
Všude byl sníh, on seděl zašitý v rohu tady na tomhle parkovišti, fetoval a číhal z auta na svět kolem sebe. Z hotelu vyběhla postava. Seběhla schody a vyrazila přes parkoviště směrem k němu. Za ní vyběhl z hotelu chlapík a něco křičel, ale ona se ani neotočila, jen mávla rukou a běžela dál. Vyrazil za ní a doběhl ji před Revovým autem. Přes okénko slyšel, jak jí nadává a pak jí dal facku. Skočil po ní, až upadla vedle auta, ve kterém seděl Revo. Celé to divadlo bylo na něj moc. Rychle otevřel dveře a srazili jimi toho chlapíka na zem. Asi mu přerazil nos.
Vyskočil z auta, aby pomohl ženě, která ležela ve sněhu vedle. Naložil ji do auta. Mezitím z hotelu vyběhli další dva chlápci a vydali se k nim. Chlápek se zlomeným nosem v závěji řval a zkoušel vstát. Ale to už Revo dávno startoval.
Motor zaburácel a auto vyrazilo z řady. Jeden z přicházejících chlapíků ještě zkusil autu zastoupit cestu, Revo strhl řízení, minul ho, chlápek uskočil do závěje. Válel se ve sněhu a pokoušel se marně vstát. To už ale Revo vjel na čtyřproudovou silnici, která protínala město. Zkontroloval ženu, které právě pomohl, ve zpětném zrcátku. Z nosu a z rány na hlavě jí tekla krev. Takže do nemocnice.
Když na křižovatce zatočil k nemocnici, všiml si, že ho dojelo auto z parkoviště a za ním se právě rozblikalo modré světlo. To byl problém, a velký. Zfetovaný, v podmínce, se zákazem řízení, a v patách měl chlápka se zlomeným nosem a policii. Opravdu skvělé.
Naštěstí už dojeli do nemocnice, zaparkovali přímo u pohotovosti, Revo pomohl zraněné z auta a šli rovnou do čekárny. U dveří už stála sestra. „Pojďte rovnou dovnitř,“ sestra byla fajn ženská, znala Reva ještě jako malého kluka, stejně tak doktorka, super, oddechl si. Ošetřili zraněnou – tři stehy na hlavě – a sepsali, jak se jí to stalo. Mezitím se s ní Revo seznámil, jmenovala se Eliška. Pracovala jako manažerka hotelu. A byla vážně kus.
Revo na nic nečekal a v rychlosti Elišce vysvětlil svou situaci, Revo vs. Policie. Eliška to zachránila, vzala si klíče od BMW se slovy, že řídila přeci ona a na parkovišti se náhodou objevil člověk, který jí pomohl do auta. Dál s ní nejel, pokračovala sama. A takhle to sdělila i policii, která zatím dorazila do nemocnice. Revo seděl v ordinaci za zástěnou, houpal si nohama a už zase přemýšlel, co je tak zvláštního na čtvrtém prosinci. Marně.
Eliška podala trestní oznámení na muže z parkoviště a policajti odešli.
„Ahoj Revo,“ ze vzpomínek ho vytrhne Eliška, která právě nastoupí do auta, „jako ufon, klasika,“ zabouchne za sebou dveře. Usměje se. „Všechno nejlepší,“ dá mu pusu a dáreček.
A jemu to docvakne. Čtvrtého prosince má narozeniny. Možná je na čase dát si pauzu s matrošem. Vždyť zapomněl i na to, kdy se narodil.
Šimon, Věznice Jiřice
