Našel jsem květiny na hrobě svého srdce,
je půlnoc a možná více než dvě hodiny přemýšlím,
co stalo se, že vyrostly na tomto pustém místě,
kde sto, ale spíš dvěstě let bylo prázdno a smutno.
Teď slyším i vítr vát a ptačí zpěv odpovídá mi na pozdrav.
Znamená to, že můžu vstát a odletět, ten důvod skrýt pod křídla,
nebo ho můžu povědět?
Zavřu oči a budu spát a po probuzení bojovat, že i pod tíhou zločinu
se nemusím schovávat ve stínu a tma a smutek za oponou na světlo
a radost změní se.
Představení začalo, tak prosím tiše.
Srdce sval nepřestal bít a z rakve plné odpadu
vystupuje v roztrhaném obalu.
No a já před zrcadlem osudu dostal jsem jednu na bradu.
Našel jsem květiny na hrobě svého srdce, zelené listy a hezký
malý květ.
Jaroslav M., VV Pankrác