Václav se probudil tak jako obvykle v týdnu, sám. Jeho milovaná polovička už byla v práci a po sobě zanechala jen několik dlouhých hnědých vlasů na polštáři a rozestlanou půlku postele. Již byl zvyklý na to, že poté, co se probudí, zůstane stlaní na něm. Také ale věděl, že až přijde do kuchyně, bude tam na něj čekat snídaně. Bohužel, i nějaký ten vzkaz na ledničce. Ty vzkazy na papírku připnuté magnetkou doslova nesnášel, ale jak už to tak bývá, zvykl si na to. Rovněž se obrnil proti věčnému popichování své milé ohledně toho, že ona vydělává více, a přitom on by měl být přeci tím živitelem rodiny. Kdyby tak Milena věděla, jak moc se ohledně financí plete. Václav si pro sebe už kolikrát ale řekl: „Lepší nevědět”.
Čas od času pustil nějakou tu větší částku peněz do společné domácnosti. Vždy uvedl, že se jedná o prémie, a jelikož dělal šoféra pro jednoho vlivného podnikatele, Milena neměla důvod mu nevěřit. Stejně však vždy ale láteřila nad lakotou Václavova zaměstnavatele, chtěla, aby si našel lepší zaměstnání: „Vždyť šofér nějakého podnikatele či jeho ženušky, nebo nedej bože milenky, není pořádná práce.“ Tohle debatování někdy koneckonců vygradovalo až do hádky a později buď skončilo bouchnutím dveřmi, sexem, nebo alespoň nějakými omluvami z té či oné strany.
Jinak byl se svou již tříletou známostí spokojen, zvlášť když měli své příjemné intimní chvíle. Po všem ranním nezbytném se odebral do kuchyně, cestou nezapomněl pustit televizi, která měla úctyhodné rozměry a kterou pořídil za tu takzvanou prémii, za což si vysloužil úžasnou chvilku sexu. V kuchyni samozřejmě bylo několik toastů se sýrem a šunkou a již chladnoucí čaj. Hned se s chutí zakousl a trochu upil, dělala dobrý čaj, věděla přesně jak ho má rád. Zatímco zakusoval toustík a poslouchal zprávy, prohlížel si ledničku, na které doslova zářil žlutý čtverec se vzkazem. Nezklamala, není dne, aby tam nebyl jeden z těch zasraných nenáviděných lístečků.
„DNES PO PRÁCI JDU S HOLKAMA Z PRÁCE SLAVIT, NEVÍM KDY PŘIJDU!! MILUJI TĚ.” Usrkl ze svého hrníčku, vzal vzkaz a hodil ho do koše. Pak v obýváku vytáhl mobil z nabíječky a napsal: „Dobře se s holkama bavte, pozdravuj. PS: také tě miluju.” Raději psal vzkazy, než telefonoval, sám nevěděl proč. S holkama z práce chodila na tah třeba i dvakrát do měsíce. Na počátku mu to vadilo a párkrát ji i sledoval či překvapil nenadálým objevením se v baru kam chodili, protože tak nějak jí nevěřil. Časem, když zjistil, že se opravdu nemá proč obávat, to přijal jako nutný relax a odpočinek od sebe navzájem.
O to více se těšil vždy, když přišla domů, neboť když měla trochu upito, probouzela se v ní její divokost. Někdy se však vrátila až druhý den ráno, a to pak měli celý den tichou domácnost. Stejně tomu totiž bylo, když přišel druhý den on. Přitom všechny jeho známé a kamarády znala, tedy valnou většinu. Pro Václava to v každém případě znamenalo, že má den pro sebe, jeho milá bude po práci s kolegyněmi na tahu. Pracovala pro jednu kosmetickou firmu, podle toho, co viděl, když se tam za ní párkrát zastavil, byla tam buď samá baba, a nebo zženštilci, co jsou na chlapy. Který normální chlap by také dělal v kosmetické firmě pro ženy. Vlastně by tam možná dostal více nabídek na schůzku on než ona.
Chvilku se koukal na televizi, kde dávali stejné nic, jako každý den ráno. Pak se pomalu sebral, oblékl se a vyrazil do práce. Kromě víkendu musel být denně u šéfa v osm ráno, odvézt ho do firmy a pak podle potřeby být k dispozici, někdy i do večera. Nikdy se neopozdil. Dalibor Vávra byl vlivný a bohatý podnikatel, o to v čem podnikal, se Václav nikdy nezajímal. Jsou věci, na které se totiž nikdy neptal, což Vávra oceňoval. Právě tato vlastnost mu zajistila slušně placenou práci s pružnou pracovní dobou. Dále vždy oceňoval Václavovu dochvilnost a splnění všeho co mu zadal. Zařadil by ho však do kategorie – zaměstnanci bez ambicí, co jsou rádi že pro něj mohou pracovat. Měl ho rád, i když ho někdy mrzelo, že u něj není ta dravost, jako u některých dalších zaměstnanců.
Občas si kladl otázku, zda je to u něj dobře, či špatně. Měl jistotu, že se nemusí obávat toho, že by ho Václav podrazil. Nikdy se s ním nehádal o platu ani o případných bonusech, jež vyplácel za některé služby či zakázky, na kterých se někdy řidič podílel. U některých lidí slyšel někdy mručení či brblání, že za to či ono by si zasloužili více, u Václava však nikoliv. Vždy jen poslušné mlčení, nebo tichá spokojenost. Věděl, že není hloupý, ale spolehlivý a loajální, ovšem také až naivně důvěřivý. Stačilo zadat úkol, udělej tohle nebo tamto, výsledek byl vždy uspokojivý, co více si od zaměstnance přát.
Teď seděl Václav na dlouhé kožené pohovce naproti svému šéfovi, ve velkém koženém křesle, upíjel horký čaj a čekal na příkazy. Vávra si ho prohlížel svým přísným pohledem, stejně tak si prohlížel i dalšího ze svých zaměstnanců sedícího vedle Václava. Toho tak v oblibě neměl, neboť už v obličeji se zračila jeho žraločí povaha. Typický dravec, pomyslel si, a tak ho pro sebe okamžitě pojmenoval. „Myslím, že je čas tak se nějak pohnout z místa. Dosavadní nečinnost ovoce nepřinesla a peníze nám protékají mezi prsty do kanálu,” prohlásil Vávra odměřeným hlasem.
Oba podřízení již svého šéfa znali, a tak věděli, že toto shrnutí situace znamenalo pro jiné značné nepříjemnosti. Podnikatel dlouze vydechl a pokýval hlavou, propletl si prsty obou rukou, prokřupl je a pak si přejel po tučné, plešatící se hlavě. Ještě jednou zabrousil v paměti, co se dočetl ze složky, kterou mu jeden podřízený přivezl předešlý večer domů, štvalo ho, že ji ten blb předal jeho ženě, neboť on měl nějaké jednání. Cítil, že se mu hůře dýchá, cítil, jak se v drahé košili potí, neboť oproti svým protějškům zápasil s nadváhou. Považoval to za přirozený faktor stárnutí, nedostatku pohybu a toho nejhlavnějšího - záliby v tučném jídle. Nicméně, ačkoliv si s myšlenkou hubnutí několikrát pohrával, nehodlal na svém zevnějšku nic měnit, peněz měl totiž tolik, že když potřeboval dámskou společnost, měl vždy k dispozici velmi atraktivní společnice. I jeho vlastní manželka byla mladá, krásná a stejně jako mnoho žen měla ráda peníze a moc, tedy věci, které Vávra měl. Takže nakonec to, jak vypadal, ho zase tolik netrápilo. Ale to zadýchávání a pocení, to už byla jiná.
„Jeho obchodní partnerka je více nakloněna našim záměrům?“ Marek Vojíř, Vávrou přezdívaný Dravec, se usmál: „Tam je cesta vydlážděna zlatem.” Šéf opět zalovil v mysli, co bylo ve složce, měl obdivuhodnou paměť. „Nu což,“ povzdechl si znovu Vávra, „jednat musíme.” Dravec se svými kostnatými až pařátovými prstíky chopil šálku kávy, usrkl a pak se ujal slova: „Musí to být dnes, dnes je totiž nejpříhodnější situace.” Zadíval se na šéfa a pak svůj pohled upřel na Václava sedícího vedle něj. Ten nedával na sobě znát sebemenší emoce. Vávra se viditelně zachmuřil: „Opravdu to jinak nejde?” Vojíř se nehezky zakabonil: „Nevím o jiném způsobu, jak to dotáhnout do úspěšného konce, pane.” Pak dodal: „Nebo pokud vám nevadí přijít o….”
„Stačí!” zvedl ruku Vávra. Pak tišším hlasem oproti předešlému zahřmění přidal: „Souhlasím.” Dravcovi zacukalo v koutcích úst a vstal. Nerad jednal s Vávrou déle, než musel, byl to sice jeho šéf, ale neuměl v něm číst, a to ho znervózňovalo. „Musím zařídit vše nezbytné na večer,“ prohlásil Vojíř a všichni tři vstali. „Pane,“ stiskl si Marek ruku se šéfem, „Václave,“ napřáhl ten ruku k Václavovi. „Večer se uvidíme Marku,“ pousmál se Václav a potřásl si s kamarádem ruku. „To doufám Venco, zatím,“ dodal s úsměvem Dravec. Dokonce i jejich přítelkyně se znaly a rozuměly si, nazývaly se nejlepšími kamarádkami a Marek nejednou prohlásil, že ty jejich holky si navzájem říkají všechno, dokonce i to, jaký je on či Václav v posteli a to včetně rozměrů. I když se tomu Václav tehdy zasmál, ve skrytu duše doufal, že to není zas až tak úplná pravda.
Po Markově odchodu šéf pokynul rukou, aby se Václav opět posadil na sedačku. Vávra se na chvilku vzdálil, bylo slyšet z vedlejší místnosti že s někým telefonuje, pak se vrátil, šel ke svému pracovnímu stolu, chvilku cosi hledal v nějakých deskách a udělal si pár poznámek perem na kus papíru. Na okamžik spočinul zrakem na Václava, pak se odvrátil a opět něco připsal. Po dvou minutách přišel k Václavovi, který mezitím pocucával v naprosté tichosti čaj, měl sice nutkání po dobu naprostého ticha vytáhnout mobil a napsat své milé, ale raději z obav, že by to nebylo vhodné, posečkal v nečinnosti. Vávra mu podal papírek s adresou, pod tím byla připsána částka, velká částka. Václav se udiveně podíval na svého zaměstnavatele. Ten se pousmál, byl to zvláštní úsměv, takový, který u něj Václav ještě neviděl, zjevně byl potěšen Václavovo reakcí. Na papírku bylo kromě adresy a částky také připsáno „Dnes večer!“ a to celé podtrženo. Václav pouze přikývl na znamení souhlasu.
Vše tak bylo řečeno a jemu to dokonale vyhovovalo. Sám na maličký lístek přepsal potřebné informace z lístku, vše kromě částky, již měl za zakázku obdržet a původní papírek vrátil svému šéfovi. Ten si ho převzal a okamžitě zničil. „Tak tohle bude extra prémie,“ problesklo Václavovi hlavou. „Zítra zajedeme na oběd do Pardubic, mám tam jednání s jedním podnikatelem, přijeď pro mě v obleku na jedenáctou hodinu,” prohodil najednou Vávra, kouknul na hodinky. „Sylvie mi před chvilkou volala, chtěla, abys pro ní zajel domů, až tu skončíme. Zajedeš s ní na nákupy. Půjde to, nebo mám říct někomu jinému? „Samozřejmě že to půjde. Mám dost času a pokud mě přímo vy nepotřebujete, zajedu pro vaši ženu.” Šéf jen souhlasně přikývl, viditelně potěšen reakcí svého zaměstnance, pak si ale vzpomněl na předešlý večer a radost z něj vyprchala. „Zavolám ji tedy, že tě má čekat.” Když si na rozloučenou tiskli ruce, Václavovi přišlo, že se u Vávry na okamžik mihl jakýsi náznak neklidu. Sotva se za Václavem zavřely dveře, Vávra vzal do ruky telefon a vymačkal sérii čísel.
Skoro celý den byl Václav v jednom kole, postarala se o to paní Vávrová, která byla tak stejně stará jako on. No, možná mladší. Vzpomněl si na to, když jí jednou říkal, že mu je zrovna 33 let, tehdy jí vezl za manželem do lázní. Vybavil si její povzdech, „zanedlouho mě to také čeká”. Tehdy se také dozvěděl, že si ho pamatuje z dětství, chodili spolu na stejnou základní školu, jen ona o třídu níž. Ačkoliv nejednou spolu byli sami, nikdy si k ní nic nedovolil, i když byla velmi atraktivní. Ani ona k němu nikdy nevyslala byť jen jediný signál, že by se jí líbil. Jejich vztah zůstal po celou dobu, co se znali, čistě profesionální. Někdy jí vezl též za jejími přítelkyněmi do baru a večer domů. To bylo vždy doma s Milenou peklo, poslouchat ty její připomínky a narážky plné žárlivosti.
Přitom zatímco kamarádky paní šéfové se chichotaly a špitaly si, ona vždy zachovávala odstup. Nejedna kamarádka ji napomenula, že se k bývalému spolužákovi chová až přespříliš příkře. To však vždy Vávrová přešla mlčením, nebo stočením na jiné téma. Václav věděl, že se jednalo o dost veselou a zábavnou ženu. Byla to ale prostě šéfova manželka, tam prostě odstup být musí. Tenhle den nebyl jiný než ostatní dny, který s touto dámou zažil. Jen v jednom se lišil, nebo mu spíš přišlo, že je tam změna. Příliš často se dívala do zrcátka a jejich pohledy se setkávaly. Kolem sedmnácté hodiny všechny ty obchůzky měli hotové, a tak jí vezl domů. „Nevadí vám, že jsem vás dnes ukradla svému muži a zneužila vás k těm nákupům?” prohodila zčistajasna, přitom se dívala z okna. Jako vždy jí to moc slušelo, někdy nosila brýle, a Václav si dokonce všiml, když jí otevíral dveře, že jí vystoupily pihy okolo nosu, což se mu na ní líbilo. Když se o tom zmínil, sotva usedl za volant, odpověděla s rozpačitým úsměvem: „To vždy když je sluníčko”. V ten moment byla ještě krásnější. Teď trochu zrozpačitěl on. „Ale ne,” usmál se, „já s vámi jezdím rád,” odpověď hodna na troubu roku, ale zdálo se, že ji to potěšilo. Pak už ale jeli mlčky. S ním toho vůbec málo namluvila. Zase ten její zvláštní pohled do zrcátka.
Když jí pomohl se všemi těmi věcmi z auta do velkého domu, zastavila se naproti němu, když si od něj brala dvě poslední tašky. Byla o trochu menší než on, dívala se přímo jemu do očí, a pak jen hlesla: „Ráda jsem vás dnes viděla Václave, děkuji za pomoc.” Odvrátila se, v jejím výrazu bylo něco zneklidňujícího a pro Václava znervózňujícího, podle něj chtěla říci něco jiného, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Většinou měla velmi veselé oči, nyní, jako by z nich veškerá radost zmizela. Zahnal ty podivné myšlenky, usmál se a řekl: „Na shledanou, paní Vávrová.” “Mějte se,” špitla skoro neslyšně. Zatímco pokládala tašky na kuchyňskou linku, dveře se zavřely a Václav ji tam nechal samotnou jen s jejími taškami plnými nákupu. Sylvie chvilku nehybně stála u nákupní tašky a přemýšlela: „Měla jsem mu to říct, měl by to vědět.“ Po chvilce ji probral z myšlenek zvuk motoru. Vůz odjel.
Už se blížil večer a Václav se v malém pronajatém bytečku 1+1 převlékl do černých džín a černé košile, přehodil přes sebe černou lehkou bundu a do kapsy si dal rukavice, ty byly důležité. Otevřel úložný prostor válendy a vytáhl z ní pistoli, Berettu vzor 92 a náboje 9 mm. Ještě než se vydal do svého malého tajného bytu, ve kterém schovával svůj druhý život, vyměnil si pár zpráv s Milenou, která se již hodinu dobře bavila s kamarádkami v jejich oblíbeném baru, odkud mu poslala i pár selfíček. Telefon pak nechal u nich doma, na akci ho sebou nikdy nebral. Auto měl na akci vždy připravené předem, takové věci obstarával Marek a Václav věděl, že je na něj spoleh. aparkoval nedaleko adresy, kterou měl na papírku, jenž dávno roztrhal a vyhodil. Byla už tma. V domě, kam byl poslán, se však svítilo. Hrála tam hudba, ale před domem bylo jen jedno auto, drahý sporťák. Přes závěsy pronikalo trochu světla, vidět však nic nebylo. Evidentně to nebylo přímo místo bydliště. Jednalo se spíše o nějaké hnízdečko lásky. „Snadnější to snad být ani nemůže,“ prolétlo Vencovi hlavou, přehoupl se přes plot a hledal cestu dovnitř. Nakonec otevřel dveře na terase, samota měla velkou zahradu a bazén. Zřejmě zde strávilo noc mnoho žen, teď tomu nebylo určitě jinak. Pomaličku prošel kolem stolku, kde byla prázdná flaška, nedopité sklenice, na zrcadlovém podnose stopy po čarách drog, puštěná televize s perfektním ozvučením, kde hrálo Óčko, program, jenž doslova nesnášel. Cesta po schodech a tam konečně ložnice, ze které se i přes hluk nějaké dívčí hudební sestavy v telce ozývalo milostné sténání a pleskání těl.
Dveře byly pootevřené, pár měl jistotu, že je nikdo rušit nebude a podle toho to také vypadalo. Kopl trochu do dveří, aby tím milence vylekal. Dívka z muže odskočila, jako by jí bodla vosa. Nahá překvapeně kulila oči a snažila se reflexně zakrývat své intimní partie. Bylo to zbytečné, Václav její intimní partie viděl už tolikrát, že by mohl popsat i pihy, kde všude je má. Znal dokonale tělo své dívky, která teď na něj s výrazem překvapení hleděla svýma očima. Václav byl neméně překvapen. Následující události trvaly jen okamžik, ale všem se zdálo, že to trvá neskutečně dlouho. „Co, co tu chcete?” snažil se získat naháč sebekontrolu a okamžitě sáhl na zem po trenkách. Milena mlčela, přejela Václava pohledem a zrak se zastavil na pistoli která mířila na jejího milence, jenž se snažil obléct. Chtěla zařvat, ale v ten okamžik zazněl výstřel, pak druhý a hned nato třetí. Všechny tři výstřely skončily v mužově těle. Ten se ještě při první střele zkroutil do jakési bolestivé pózy, než ho další dvě střely dorazily, jen pár záškubů, vše na co se zmohl.
Teď se střelcova pozornost stočila na Milenu. Chytla se dlaní za ústa, chtěla řvát, ale nevydala ani hlásku. S hrůzou v očích hleděla na tělo, pak se podívala na muže, se kterým roky žila, aniž by věděla, že je schopen chladné vraždy. V jeho pohledu se zračila bolest a zklamání. V jejích očích zase strach vystřídala nenávist: „Ty vrahu! Šílenče! Ty...” Její urážky šly skrze něj, měl před sebou svojí nahou holku v bytě s mužem na zabití. Před chvílí spolu souložili. Kdoví jak dlouho ho podváděla a s kým vším, nevnímal nic co říká, jen pulzující vztek a bušící srdce. Dost možná tam byl i hysterický výsměch, poslední obrana ženy, která si myslela že je vše kvůli ní. Ten výstřel který následoval, ukončil život 27leté holky s velkými ambicemi a sny. Bohužel už nestačila Václavovi sdělit, že ho opouští, neboť chce žít s větším chlapem, s někým, kdo se umí rvát se životem a jde si za svým třeba i přes mrtvoly. Nacvičené to doma měla, na realitu už nedošlo. Jediné, co si před smrtí uvědomila, bylo, že o svém vrahovi nevěděla vůbec nic. Kulka ji zasáhla přímo do obličeje, části těla, kterou Václav většinou viděl jako první, když se probouzel, kterou nyní nenáviděl a chtěl vymazat ze své mysli. Chvíli tam stál, pak, jako by se nic nestalo, ukázal místu střelby záda a opustil celé tohle proklaté místo.
Čekal na místě jako vždy, bylo to malé odpočívadlo nedaleko Prahy. Co si pamatoval, nikdy tu nikdo nezastavil, tedy kromě Marka, který tehdy toto místo navrhl, že se tu vždy v určitý čas po akci zastaví. Jeho kamarád byl přesný, přijel tak jako vždycky. Přisedl si k Václavovi do auta a hned na něm poznal, že se něco stalo. Václav mu popsal všechno do detailu. Kamarád mlčel a tiše naslouchal. Po chvilce odmlky Marek promluvil: „To je strašný. Je mi to líto, Venco, vím jak moc si tu holku miloval.” Václav pevně sevřel rty, přemýšlel tak jako předtím, než jeho kamarád dorazil na místo, zda věděl, že mu cíl píchá holku. Bál se ho zeptat, bál se pravdy. „Lepší nevědět,“ pomyslel si. Možná že mu chtěl Marek udělat službu, otevřít oči, aby věděl, jakou zmiji si hřeje na prsou. Kamarádova slova ho opět vrátila do reality: „Vše zařídím jako vždy.”
Dej mi tu pistoli, zbavím se jí a donesu ti novou, hned jak se to uklidní,” usmál se na kamaráda, vykonavatele dvojnásobné vraždy, „vše se zvládne a ty si narazíš jinou.” Zabiják se zatvářil smířlivěji, podal zbraň svému příteli, myšlenkami stále však tak trochu jinde, jen napůl vnímal další slova. „Měl jsi rukavice?” Václav se natáhl do přihrádky u dveří. V tom okamžiku zazněla rána, krev i část mozku se rozletěly po interiéru vozu, jak kulka prošla Václavovi hlavou a následně i sklem. Těžko říci, zda společně se střelou prosvištěl Vencovi život před očima, či nikoliv. Najednou už totiž myšlenky nebyly žádné. Marek si dal záležet, aby vše vypadalo jako sebevražda. Jestli byl v něčem dobrý, tak v aranžování a zahlazování stop. Jeho auto opustilo odpočívadlo za nedlouhou dobu. Řidič měl z dobře provedené práce radost, věděl že ji bude mít i jeho šéf, neboť tato epizoda mu otevře cestu k vlastnictví velmi prosperující kosmetické firmy, do jejíhož čela bude potřebovat spolehlivé a inteligentní lidi, takové jako je on, Marek Vojíř.
Noviny o dva dny později psaly o hrozné a tragické události. O milostném trojúhelníku, sexuálním poměru podnikatele Jaroslava Kolčavy s jeho mladou milenkou. Zhrzený přítel mladé slečny si s oběma vyřídil účty, a nakonec na jednom odpočívadle ukončil svůj život. Byly toho plné noviny, televize i internet. Pan Vávra si přečetl jen pár článků, věnoval pozornost pár dovětkům, vyšetřování je v začátcích, ale že zatím nic nenasvědčuje tomu, že by to všechno mělo být jinak. Navzdory úspěchu podnikatel neměl přílišnou radost. Mladíka mu bylo líto, měl ho v oblibě a pracoval pro něj dlouho k jeho spokojenosti. Bylo v tom ale příliš mnoho peněz, a proto to bylo nezbytné. V duchu musel poblahopřát Marku Vojířovi, že se chopil příležitosti, a vše tak pěkně zařídil. Zapálil si doutník a přemýšlel o tom, jak odkoupí firmu zesnulého Kolčavy od novopečené 100% majitelky, tedy Kolčavovo sestry.
Ta, jak dobře věděl, o firmu nejeví zájem, má ráda luxus a odkup jí přijde vhod. Bude to nádherný dárek pro Sylvii. Miloval svou ženu a byl si jist, že ona miluje jeho, neboť měl peníze a také moc. To přeci ženy chtějí. Ta zlatokopka Milena pro něj byla důkazem. Těšil se, až tu firmu koupí a předá Sylvii. Jen nevěděl, co s Markem Vojířem až zjistí, že z Kolčavova mráčku pro něj nezaprší. Mohl by však dělat řidiče jemu a jeho ženě, a měl by ho tak pod dozorem. Možná že to odmítne jako nehodnou odměnu za to vše, co pro Vávru udělal. Teď se pozná, zda je Marek prozíravý a myslí dopředu, či jen krátkozraký hlupák, co dostal šanci vyrůst. Tak či onak, pan Vávra věděl, že časem bude Vojíř představovat problém díky svému hladu a dravosti. Přijde čas….
Sylvie zaklapla notebook, vstala od stolu a dolila si sklenici vína. Mlčky se rozhlížela po kuchyni, měla sto chutí něco rozbít, měla sto chutí si pobrečet, ale neudělala nic z toho. Manžel ji právě připravil o jediného člověka, na kterého se každý den těšila a kterého potají milovala už od základní školy. Ačkoliv si to nechtěla nikdy připustit, věděla že to tak je a že jediná možnost, jak mu být na blízku, byla nechat si své city pro sebe. Zpět do života jí ho vehnala náhoda v podobě práce pro jejího muže, teď jí ho manžel vzal nadobro. Sylvie se zaklapnutím notebooku počala nenávidět svého muže. Pomsta musí být promyšlená a zničující. Osoba či nástroj k jejímu dosažení se časem najde a ona umí čekat. Teď přemýšlela o tom, jestli by se něco změnilo, kdyby Václavovi cokoliv řekla. Ať už by to bylo o té couře, co s ní žil, nebo o tom, co k němu cítila ona. V ten poslední den, kdy ho viděla, mu to chtěla říct, toužila po tom, cítila že se stane něco strašného, stačilo, co si přečetla v té složce. Ale měla strach, bála se, že může přijít o všechno.
Nakonec se dlouze napila a došla k závěru, je dobře, že mu nic neřekla. Lepší nic nevědět. V ten den Sylvie Vávrová vypila ještě několik sklenic vína, v tu chvíli ještě nevěděla, že započala úspěšnou cestu významné podnikatelky, která v mnoha směrech překoná svého manžela.
Petr Sonn, Věznice Bělušice