Už více než století stojí osamocena na kopci tam, kde končí vesnická křížová cesta. Necelý kilometr od vrcholku se do výšky pětadvaceti metrů vypíná kostelní věž s přilehlým hřbitovem obehnaným cihlovou zídkou. Tou dělníci po první velké válce nahradili původní červotočem sežraný dřevěný můstek.
Muž, který majestátní lípu shlížející z kopce do vesničky před lety zasadil, dávno odpočívá v poklidu někde ve stínu kostelní věže. Kostel se svým místem posledního odpočinku stejně jako lidé žijící v jeho okolí podléhal pomalu nemilosrdnému zubu času, který se zakusoval do jeho zdí stejně tak jako do náhrobních kamenů.
Nikoliv však strom stojící tiše na kopci. Ten jako by stále pouze a jen prosperoval záříce přitom jako drahokam. Celá dlouhá léta se mu vyhýbaly blesky a jako zázrakem odolával každé větrné bouři. Nebylo to však pouze štěstí, které ochraňovalo stromek, když byl ještě malý a zranitelný. Jeho strážným andělem byl muž, který vymyslel plán. Byl silně věřící a dostal nápad, jak dosáhnout toho, aby na konci křížové cesty mohli i ostatní poutníci odpočívat ve stínu při pohledu do údolí.
Každou neděli a během letních měsíců až několikrát do týdne zdolával prudký kopec, aby stromu zajistil vláhu a ochránil ho před nenasytnou zvěří. Sestavil drobný plůtek. Ten chránil mladou lípu i po celou dobu, kdy za císaře a vlast bojoval v Prusko-rakouské válce. Navrátivše se po bojích jako dekorovaný válečný hrdina a invalida pokračoval ve svých cestách nahoru k pomalu ale jistě rostoucímu stromu.
Léta plynula a z muže se stal stařec, jehož dříve hnědé vlasy dostaly barvu čerstvě padlého sněhu. Oči však zůstaly mladé a zářily radostí pokaždé, když na rostoucí strom pohlédl. Všichni členové farnosti si vychvalovali stín, který je osvěžoval na konci cesty a odpočívali plni pokory na z kmenů postavené lavičce.
Starý muž skonal, ale jeho láska k osamělému stromu na vrcholu kopce se stala rodinnou tradicí. Generace za generací hledala ve stínu lípy inspiraci v těžkých životních situacích. Po první světové válce se počet obyvatel vesnice razantně snížil. V kostele se přestaly konat mše svaté a obyvatelé byli nuceni jezdit každou neděli do několik kilometrů vzdálené vesnice. Život v obci pomalu utichal a stavení, která často zůstala po přestěhování obyvatel do větších měst prázdná, začala chátrat. S výjimkou jednoho.
Vnuk rakousko-uherského válečného invalidy, který se vrátil z italské fronty domů, nezapomněl na přání svého děda a sám, toužíce po klidu a míru po hrůzách, co zažil, pověsil svou důstojnickou šavli na hřeb před krbem. Brzy zjistil, že i když jeho víra v Boha není tak silná jako před válkou, radost z odpočinku ve stínu „jejich lípy“ ho přiměla k pravidelnému absolvování křížové cesty bez zřejmého náboženského podtextu. Ta už mu nebyla pouhou připomínkou Kristova utrpení, ale hlavně a zejména dědečkovy trpělivosti a obětavosti.
O mnoho let později gestapo vniklo do usedlosti, kde žil se svou rodinou. Byl teplý jarní den a do dutiny pod podlahou z dubových prken prosvítalo světlo jako vitráží na dole schované parašutisty. Italský veterán zrovna seděl na lavici pod lípou. Dýchal vzduch vonící pylem a poslouchal bzučení stovek včel v koruně nad svou hlavou.
Ozve se výstřel, pak druhý. Další rány už nevnímá, hledí k domovu v neblahé předtuše. Střecha stodoly se koupe v černém benzínovém kouři. I přes pokročilý věk má zrak jako za mlada. Tep jeho srdce se exponenciálně zvyšuje každou vteřinou. Do očí deroucí se slzy mu rozmazávají výhled, a tak si je utírá cípem své košile. Začíná se modlit. Přestože otčenáš neříkal již léta, slova nezapomněl.
Jednotka SS pod dohledem tajné policie vleče manželku a syna před vrata. Ozvou se dva výstřely a jeho hlava padá do dlaní. Přes slzy už skoro ani nevidí to, jak vojáci na příkaz přitloukají bezvládná těla k bráně. Zbytek čety vhazuje těla výsadkářů popravených střelou do týlu do ohně, který stravuje senem napěchovanou stodolu.
Vysoký muž v černém klobouku křičí a za doprovodu zběsilé gestikulace přikazuje poddůstojníkovi, který v ruce svírá kbelík s vápnem, jakési příkazy. Ten vzápětí začne velkými písmeny popisovat zeď obklopující stavení jasným vzkazem pro všechny, kteří budou mít odvahu a žaludek ho přečíst. Stárnoucí muž na kopci pociťuje beznaděj, kterou nepoznal ani v zemi Nikoho.
Žena a syn visí ze vrat s hlavami na prsou a působí jako obludné krvavé marionety, které opustil loutkář. Voják, jenž měl na starost psaní vzkazu, odstoupí ode zdi a kriticky si prohlíží svůj výtvor. Lámanou češtinou stojí na zdi mrazení vyvolávající nápis: „Schovávala jsme nepřátele říše, smrt zrádcům!“ Jednotka podpaluje zbylá stavení a ukázněně nasedá do nákladního vozu, který se vydá za automobilem s tajnými uvnitř. Jejich práce tu skončila.
Sundaný opasek z tvrdé kůže je dost dlouhý k tomu, aby mu posloužil. Mosazná přezka na obnaženém krku trochu studí. Dědeček se o strom staral dobře. Jeho větvě jsou pevné a dostatečně tlusté na to, aby ho unesly. Dobře věděl, že by dědeček těžko hledal pochopení pro to, co právě dělá. Ale věří pevně, že mu sám již brzo vysvětlí. Už brzy bude po jeho boku v objetí se svou rodinou.
Udělal krok do prázdna. Trhnutí otřáslo stromem a včely vyděšeně vzlétly. Ale lípa rostla dál. Krásná dominanta před modrým obzorem. Nese v sobě vzpomínky vesnice, na kterou shlíží. Pro cizího obyčejný strom. Pro zasvěcené, jenž znají celý příběh, je symbolem odhodlání, trpělivosti a sounáležitosti národa napříč generacemi. A její srdčité listy, každoročně se obrozující, připomínají cenu, kterou zaplatila jedna rodina za lidskost.
Dominik Šimek, Věznice Pardubice