Venku byl krásný slunečný den. Seděl jsem na zadním sedadle v autobuse číslo 30 a skrze okno jsem pozoroval lidi brouzdající ulicí, jiné zase sedící na lavičkách, děti odhánějící nenasytné a drzé holuby, kteří ze země sezobávali vše, co by jim naplnilo jejich malý hladový žaludek. Při tom bezduchém pozorování okolního světa jsem si náhle uvědomil, že jsem zahlédl jen málo lidiček s úsměvem na tváři. Chůze většiny z nich mi spíše připomínala chůzi oživlých mrtvol, s hlavou plnou starostí, myšlenek na to, co prožili v práci, jak se pohádali se svým ,,milovaným“ protějškem, co nakoupí k jídlu v přeplněném supermarketu a zda budou mít prachy na zaplacení nájmu.
,,Je to divný svět a divná doba,“ proběhlo mi hlavou v okamžiku, kdy mě z letargie probudilo poklepání po rameni. Když jsem zvedl hlavu, spatřil jsem před sebou tmavovlásku ve středním věku držící v ruce průkazku s odznakem ,,Revize jízdenek“.
,,Dobrý den, pane, revize jízdenek, mohl byste mi předložit vaši jízdenku?“ zeptala se mě paní revizorka.
,,Jasně, vydržte prosím, hned vám ji ukáž,“ a intuitivně jsem si začal prohledávat jednu z kapes v naději, že v ní najdu označený lístek. Ten jsem v ní ale nenašel.
,,Tak tady není, podívám se do druhý.“
Revizorka se na mě usmála a já si začal nervózně prohledávat druhou kapsu.
,,Tady ho mám, já věděl, že ho najdu,“ podal jsem ho revizorce, ta ho zkontrolovala, poděkovala a šla dál.
Když se autobus pomalu přibližoval k zastávce, kde jsem každý den vystupoval při cestě z práce, vstal jsem a šel si stoupnout ke dveřím, abych byl připravený upozornit řidiče včas na to, že budu vystupovat. Zastávka byla hned u mého paneláku, kde jsem měl ve třetím poschodí malý, ale dle mého názoru útulně zařízený byteček. Pokaždé, než jsem se vrátil z práce domů, zkontroloval jsem nejdříve na chodbě v přízemí poštovní schránku. Jako obvykle v ní bylo spousta reklamních letáků, které jsem hodil do připravené papírové krabice u vchodových dveří. Ve schránce jsem toho dne ale našel i dopisní obálku…
,,Kdopak mi to asi píše? Není tady ani napsaný odesílatel, no uvidíme…“
Doma jsem si postavil vodu na kafe, na mělký talíř si naskládal několik oplatek, sedl jsem si do křesla, netrpělivě otevřel dopis a dal se do čtení. A hned začátek dopisu mi způsobil husí kůži po celém těle.
,,Milý Same, možná že se divíš, kdo že ti to píše. Myslím ale, že si na mě určitě pamatuješ, jsem John…“
,,Pane Bože, to je dopis od Johna. … To snad není možný...“ Pocity, které jsem v té chvíli měl, byly velmi divné. Měl jsem divné tušení...Tušení, že mi John píše něco velmi špatného.
..Je to už velmi velmi dlouho, kdy jsme se viděli naposledy. Ani nevíš, jak vzpomínám na doby našich společně strávených okamžiků, na naše rozhovory a na naše dopisování…Můj psychický stav se za tu dobu hodně zhoršil a já se rozhodl, že už takhle dál nemůžu žít. Nemám v sobě už dostatek sil a odhodlání čelit tomu, do čeho jsem byl Jasmínou a dcerou uvržen. Mám před sebou ještě pár let basy a mé myšlenky čím dál častěji směřují k tomu, že chci opustit tento podělaný svět. Pokud si tedy v této chvíli čteš tento dopis, tak už nežiji…“
,Johne, nééé, to není pravda...To nemůže být pravda!!“ V té chvíli jsem seděl v křesle a po tváři se mi začaly valit slzy. Můj mozek se všemožně snažil bránit skutečnosti, že je John mrtvý. Nakonec jsem si vzal do ruky Johnův dopis a pokračoval jsem dál ve čtení.
„Když tě tenkrát propustili z vězení, cítil jsem v sobě obrovskou prázdnotu. Před Vánocemi navíc propustili i Hopsíka a já tu zůstal sám, sám bez dvou nejlepších přátel, které jsem ve svém životě potkal. Není na hlavu postavený, že jsem je našel po více než padesáti letech a navíc v tak ponurém a divném místě, jako je vězení? Proč až tady, Same? Tímto vám chci oběma vyjádřit velký dík, protože jsem jen díky vaší podpoře a přítomnosti vydržel tak dlouho žít. Nechci, abyste měli výčitky svědomí, protože ani jeden z vás na mém rozhodnutí nenese žádnou vinu. Tohle bylo zcela jen mé rozhodnutí pramenící z celé mé životní situace. Před pár měsíci mi navíc zemřela i maminka. Byla už hodně nemocná. Jsem vděčný Bohu, že jí dal šanci prožít s celou naší rodinou tak dlouhý život…“
Tohle už pro mě bylo příliš. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem si do té chvíle přečetl. Byl jsem naprosto na dně. Byla to realita, nebo jsem jen po návratu z práce tvrdě usnul v křesle a zdál se mi jen jeden z dalších podělaných snů? Ne, tohle nebyl sen, tohle byla skutečnost, která mi toho dne změnila celý život.
„Same, chci tě požádat o laskavost! Můj bratr má u sebe několik sešitů s mým příběhem, který jsem psal tady ve vězení. Dal jsem mu na tebe kontakt s prosbou, aby ti vše zaslal poštou. Jsem totiž přesvědčený o tom, že jsem tě stihl poznat dost na to, abych si udělal představu, jak s těmi sešity naložíš. A já věřím, že s nimi naložíš stejně tak, jak bych s nimi naložil já. Smyslem celého mého psaní bylo napsat o mém životě a případu knihu, která by jiným poskytla jiný pohled na problém, za který jsem byl odsouzen. Mým prvotním přáním ale především bylo, aby se lidé dověděli můj názor a pohled na celou moji kauzu. Většina lidí totiž naivně věří a velmi snadno podléhá různým článkům v novinách, zprávám v televizi, kartářkám a horoskopům a dalším zaručeně ,,pravdivým“ informacím a nesmyslům, aniž by se na danou situaci podívali z vícero stran. A to byl také jeden z mých cílů. Chtěl jsem napsat příběh nejen o svém životě, ale i o životě jiných vězňů. Jak už jsem tady jednou napsal, bude záležet jen na tobě, zda ten příběh zůstane napsaný pouze na papíře, nebo zda se postaráš, aby z něj jednoho dne vzešla kniha. Já jsem však přesvědčen o tom, že ať už se rozhodneš jakkoliv, tak to bude rozhodnutí, které bych nakonec učinil i já sám…“
Dál už jsem nebyl schopen číst. Oblékl jsem se do tepláků a mikiny, obul se do sportovních adidasek, přes rameno si přehodil malou tašku, ve které jsem měl jen mobil a peněženku a vydal se ven, abych alespoň na malou chvíli přišel na jiné myšlenky. Jiné myšlenky však nepřicházely, v hlavě jsem měl jen prázdnotu a v srdci velkou bolest. Když jsem přišel do smrkového lesa, sedl jsem si do trávy a dal se do pláče. Nemohl jsem se smířit s tím, že mi John už další dopis nikdy nenapíše a že ho již ve svém životě nikdy neuvidím.
,,Proč jsi to udělal, Johne? Proč, do hajzlu? Chápu, že jsi byl na dně, ale měl jsi tolik plánů a snů, o kterých jsi mi vyprávěl. Měl jsi před sebou ještě několik let života, neustále jsi mluvil o svobodě a o tom, že až vyjdeš z vězení, začneš si žít konečně svůj život, jen sám pro sebe…!!!“ Nevím už, kolik času jsem strávil usazen v trávě obklopen smrkovým lesem, ale připadalo mi to celou věčnost.
,,Slibuji ti, Johne, že udělám vše, co bude v mých silách, aby byl tvůj rukopis přepsán do knižní podoby. Věřím, že se spolu jednou sejdeme, ať už v pekle nebo v nebi a budeme pokračovat v našich nekonečných rozhovorech. Odpočívej v pokoji, příteli.“ Pak jsem vstal a vydal se na cestu domů, rozhodnutý si dočíst Johnův dopis….
„Ze všeho nejvíc ti ze srdce přeji, abys alespoň ty žil takový život, o kterém jsi mi vyprávěl a o kterém jsi snil. Věřím, že už nikdy žádný průšvih neuděláš a že se do vězení nikdy nevrátíš. Oba dva jsme na vlastní kůži poznali, že tam žádný život není. Tvůj přítel John.“
Po několika dnech jsem našel v poštovní schránce oznámení z pošty, abych si vyzvedl balík. Když jsem se podíval na hodinky, zjistil jsem, že pokud sebou trochu hodím, stihl bych si balík ještě vyzvednout. Proto jsem na nic nečekal a rychlým krokem se vydal na poštu. Hned jak jsem se vrátil z pošty domů, rozlepil jsem krabici a z ní pak vytáhl několik popsaných očíslovaných sešitů a zalepenou obálku, na které bylo tiskacím písmem napsáno ,,Pro Sama“. Opatrně jsem odstřihl její kraj a vyndal z ní přeložený list s linkovaným papírem a dal se do čtení.,,Milý Same, moc tě zdravím. Jsem Johnův bratr, který mě pár dnů před svou smrtí požádal, abych ti zaslal vše, co jsi našel v tomto balíku. Jak už možná víš, John spáchal ve vězení sebevraždu. Celá naše rodina je z jeho smrti zdrcena. Pár týdnů před tím, než ukončil svůj život, jsem ho navštívil ve vězení a on na sobě nedal nic znát. Myslím si, nebo jsem si to alespoň v té době myslel, že byl na první pohled docela v pohodě. Několikrát jsme se i zasmáli, když nám vyprávěl historky z basy. Teď už ale vím, že se tím jen snažil maskovat to, k čemu se rozhodl a s čím byl vnitřně smířený. Při loučení jsem z něj ale cítil něco zvláštního, protože to bylo úplně jiné rozloučení než kdykoliv před tím. V jeho očích jsem viděl slzy. Mě to v té chvíli vůbec nenapadlo. Při návštěvách často mluvil o tobě a o Hopsíkovi, dokonce mi o vás psal i v dopisech. Byli jste pro něj nejlepší přátelé, a za to Vám za něj a za naši rodinu z celého srdce děkujeme. Zasíláme ti i několik jeho natočených cédéček, aby sis mohl jeho písně a jeho hlas kdykoliv připomenout. Celá naše rodina ti do života přejeme vše dobré. S úctou Pavel.“
Hned po přečtení dopisu jsem vyndal z krabice noviny, ve kterých byly zabaleny tři cédéčka, na jejichž přebalech byl nafocen John s kytarou. Vypadal na nich mnohem mladší a v pohodě. Pak jsem vybral jedno z cédéček, dal ho do přehrávače a než se ozvaly tóny první písničky, vzal jsem do ruky sešit s číslem jedna a se slzami v očích jsem se pustil do čtení Johnova příběhu, který nebyl ničím jiným, než vyprávěním a vzpomínáním na vše, čím si v životě prošel….
Samuel Richardson, Věznice Nové Sedlo