Po únavném desetihodinovém letu vystupuji z letadla na letišti Joma Kenyatta v Nairobi. Do tváře mě uhodí obrovské vedro a vlhko. Je tma. Po nekonečném čekání na krosnu a víza vystupuji na rozpálený beton před letištní budovu. Vybírám si jeden z čekajících taxíků. Po hodině jízdy jsme v hotelu. Hotel je průměrný, se všude přítomnými mřížemi. Každé schodiště, každé patro, každé okno má mříže. Někdy mám pocit, že jsem ve věznici. Nicméně únava z letu, kterou jsem pravidelně posiloval malými lahvičkami s whiskou, mě rychle uvedla do snových stavů.
Brzká ranní snídaně z bohatého pultu mi zvedá náladu. Před hotelem už čekají taxíky. Řidič si nejprve vezme zálohu, pak teprve mě dopraví na menší letiště Wilson Airport, které je určené pro vnitrostátní lety. Tam se po dvou hodinách zkompletovala naše skupina pro safari. Nejprve nás i se zavazadly zvážili na decimálce. Letištní stevard vysvětlil, že je nutné dodržet maximální přípustnou nosnost letadla. Včera tu jedno letadlo spadlo hned po vzletu. Nabouralo do mostu na konci dráhy. Bylo příliš těžké. Z trosek ještě stoupá dým. Výborné pro zlepšení nálady před letem.
Nám se start podaří. Dvoumotorové letadlo statečně stoupá do oblak. Modré nebe je potřísněno bílými cáry mraků. Slunce pálí. Krajina pod námi pomalu ubíhá. Všude hnědošedá buš, občas přerušená silnicemi a malými vesničkami. V letadle je vedro. Některým cestujícím se dělá mdlo. Letíme bez přetlakové kabiny ve výšce cca 3-4 tisíce metrů. Keňa má velkou nadmořskou výšku. Samotné hlavní město leží v nadmořské výšce 1600 metrů. To je výška naší Sněžky. Většina turistů žije celý život v nízkých nadmořských výškách, takže se začíná projevovat vysokohorská nevolnost.
Po dvou hodinách letu klesáme. Před námi se objeví přistávací pruh uválené trávy. Od okolí se liší jen tím, že tam nejsou keře a stromy. Ale jsou tam zebry. Pilot letí nízko nad přistávacím koridorem a splašené zebry panicky prchají. Letadlo se otáčí a rychle přistáváme, než se zebry vrátí. Čekají na nás terénní Toyoty a odvážejí nás do kempu. Po obvodu kempu jsou velké stany, uprostřed bazén, vedle vstupní brány zastřešená jídelna a bar. Všude nádherně kvetoucí keře a květiny, zelená tráva. Zavlažování dělá zázraky.
Po příjezdu dostáváme malý vlhký ručník na utření a wellcome drink, studený džus. Vyzvedávají si nás pracovníci kempu a odvádějí do příslušných stanů. Za chvíli je oběd. Velký švédský stůl. Spousta ovoce. Jídlo v ceně, pití se platí. Pitím je nejčastěji pivo. Ne jedno, několik. Odpar je zde velký. Pak máme klid na lůžku ve stanu, nebo ve stínu u bazénu.
Ve čtyři první safari. Zde se mu říká game. Klobouk, brýle a foťáky s sebou. Před odjezdem se podává káva a sušenky. Nasedáme do auta. Z kempu vyjíždí spousta aut, která se hned rozprchnou po prašných cestách parku Masai Mara. Drkotáme se a prášíme. Prach vše obaluje. Dávám foťáky do šátku. Všude hnědošedá tráva, která se vlní jako moře. I listy stromů jsou zvadlé. Příroda je mrtvá, jde z ní smutek. Už aby zapršelo. Zvířata přežívají u zmenšených napajedel.
Jedeme k nejbližšímu napajedlu. Po půl hodině první zvířata - antilopy a gazely. Mezi tím pakoně a zebry. Máme první problém. Jeden turista zapomněl klobouk a brýle. Dalšímu došla baterka do foťáku. Pak ještě jeden vypadá zmateně. Má baterku, ale zase nemá kartu. Úžasné. Tisíce kilometrů, tisíce peněz, a příprava nula.
Po hodině nás zebry a antilopy začínají nudit. Už jich máme v kamerách stovky. Naštěstí se objevují sloni. Nádhera. A trochu strach. Jsou hned vedle cesty. Auto je ve srovnání se slony malinké. Lvi se nekonají. Ti vycházejí lovit v noci. Začíná večer. Na rovníku je po západu slunce za 10 minut tma. Musíme zpátky do kempu. Aby nás nesežrali lvi a aby nám ostatní nesežrali večeři.
Začíná pršet. Vzduch se ochlazuje. Konečně je příjemně. Stany jsou luxusně vybaveny, koupelnové zařízení od firmy Villeroy Boch. Na terase před stanem si dávám džin. V Africe se doporučuje pít džin. Rovníková Afrika je komáří loviště. Komáři přenášejí malárii, proti níž se dá bojovat antimalariky nebo džinem. Džin je hořký jako chinin a obsahuje alkohol. To malárie nemá ráda.
Po cestičkách se potulují Masajové s oštěpy a rozsvěcejí lucerničky. Mají tradiční kroj, rudou látku omotanou kolem těla a řemínky a korálky kolem zápěstí, kotníků i krku. Masajové nás chrání před divokou zvěří a divými lidmi. Prší vydatně.
Večeře je příjemná a bohatá. Seznamuji se s ostatními účastníky zájezdu. Němci, Holanďani, Poláci a já z Česka. Domorodá obsluha neví, kde je Česko. Možná v Evropě. Kde je Evropa? Ale znají fotbal - Poborského, Kollera, Nedvěda. V noci po kempu něco pobíhá. Vypadá to, že není oplocený. Spousta zvuků – řev lvů, zběsilé vytí hyen, skřeky opic. Cikády. Ráno mi Masajové sdělují, že v kempu byla hyena.
Vstáváme brzo za tmy. Je připravené kafe a sušenky. Déšť skončil. Vyjíždíme. Světla aut proráží přízemní mlhu. Auto se po mokré půdě smýká. Snad někde neuvázneme. V zemi divoké zvěře je problém vystoupit a tlačit. V buši nevidíte lvici, která číhá vedle silnice. Je 7 hodin. Za velkou akácií vychází oranžový kotouč slunce. Na vrcholu stromu sedí marabu. S úžasem se díváme kolem sebe. Šedohnědá barva zmizela. Všude kolem je zelená tráva a v ní velké bílé a růžové květy. Stal se zázrak. Příroda povstala za 12 hodin. Nádherný ráj. Plný zvěře.
Vidíme první skupinku lvů. Mohutný samec, tři lvice a hromada mláďat různého stáří. Smečka obkroužila mrtvolu hrocha. Z rozdrápaného břicha se vyvalila střeva. Masa je tolik, že se lvi ani nehádají. Trhají. Kolem je v uctivé vzdálenosti kruh hyen. Je jich alespoň 30. Některé vzrušením mručí. Jedna se neopatrně přiblíží k hostině. Lev ji tlapou sráží. Za hyenami jsou houfy supů. Všichni čekají na svůj díl. Masa je hodně a čas je nekonečný. Ani my se tou podívanou nemůžeme nasytit. Nikomu se nechce domů. Takové krásné fotky!
Vracíme se na bohatou snídani. Dostáváme i krabičku s jídlem, a vyjíždíme na celodenní game. Jedeme daleko, až k přechodu Masai Mary. Uvidíme obrovskou migraci pakoňů. Je jich zde 1,5 milionu. S nimi zebry, antilopy a šelmy. Lvi a hyeny. Ve výšce krouží supi.
Zastavujeme u skupinky lvic. Auto stojí dva metry od spící lvice. Jsme tak blízko, že se nedá fotit. Vedle mě sedí dvě mladé Holanďanky. Bojí se a odsedávají si co nejdál od okna. Lvice neklidně vstává, protahuje se a zírá na ně do auta. Větří. Poznala strach. Kořist má vždycky strach. Kořist se loví. Situaci zachraňuje řidič. Rychle startuje a couvá od lvic pryč.
Na oběd přijíždíme na místo zvané picnic area. Je na kopečku. Vedle mohutné akácie jsou záchodové budky a stoly s lavicemi. Je tu několik aut. Místo je bezpečné. Pouze tady můžeme auto opustit. Střídáme se v budkách. Pak usedáme a rozbalujeme krabičky s obědem. Noha kuřete, vajíčko, sušenka, banán, toust a lízátko. Pivo. Najednou se na nás snese smršť. Tlupa opic nám z rukou rve krabice s jídlem. Skáčou po stolech, po našich hlavách. Raději jim oběd necháváme. Zůstalo nám pivo v plechovkách. Potulujeme se kolem akácie. Na spodní větvi něco visí. Je to gazela. Zřejmě si ji sem uložil leopard. Najednou ho vidíme. Leží na další větvi a nepřátelsky si vetřelce prohlíží. Leopard je krásný, ale nechtěl bych ho mít na zádech. Pomalu couváme k autům. Opakuji si rady pro setkání se šelmami. Nedívat se do očí - výraz agrese. Neutíkat - jste kořist. Vše dobře dopadlo. Řidiči místo špatně prohlédli. Evakuace byla tak kyselá, že nikdo nestihl fotit.
Hodinu pokračujeme v náročné jízdě. Jsme u řeky. Nekonečná stáda pakoňů se tísní u brodu. Zadní řady se tlačí na přední, přední skáčou do vody, nebo do ní padají. Mláďata se v té skrumáži ztrácejí, proud je unáší. Na protější straně řeky pakoně vylézají z vody. Často nepřekonají strmý svah a padají zpět do prudkého proudu řeky. Zmatek zvyšují krokodýli, kteří zvířata strhávají. Pěna se zbarvuje do ruda. Kolem se přiživují čápi marabu a supi. Po břehu pobíhají ostatní šelmy a mají nekonečnou hostinu. Tento zmatek se koná 2x ročně kvůli pastvě na čerstvé zelené trávě. Počty pakoňů ale neustále rostou. Žádná decimace jim nehrozí.
Blíží se večer. Vracíme se do kempu. Obloha se zbarvuje do růžova. Přes cestu jde velké stádo slonů. Řidič zastavuje a vypíná motor. V klidu se kocháme a fotíme. Pohodu naruší jedna slonice, které se zdá, že jsme moc blízko jejího mláděte. Divoce kývá chobotem, plácá ušima, po lících jí tečou praménky mazu. Je rozčilená. Je jasné, že chce na auto zaútočit. Řidič startuje. Nic. Zkouší to znovu a znovu. Nic. Zmocní se nás hrůza. Nechceme zemřít v plechu rozdupaného auta. Motor nakonec škytne a naskočí. Ale slonice už je u auta. Mávne hlavou a kel utrhne přední kapotu. Panicky couváme. Zdá se, že slonice je rychlejší. Svým klem odhodí předek auta stranou. Ale nejsme v příkopě, auto je stále na cestě. Ještě rychleji se smýkáme zpět. Slonice zůstává stát. Je spokojená. My taky. Možná se někdo bude muset převléknout. Ale kemp je blízko. Stačil jsem včas nasadit správný objektiv a mám úžasné fotky. Dynamické. Místy rozmáznuté. Jde z nich strach.
Štěstím ze záchrany životů a naší velké statečnosti se večer opíjíme. Mají výborné jihoafrické víno Pinot Blanc. Jíme. Pijeme a tancujeme. Holanďanky už nemají strach, ale jásavou radost. Jedna je Jean, druhá Anna. V pozdní noci se společně opile kymácíme ke stanům. Masajové hlídají, zvěř řve. Holanďanky mají stan hned vedle mého. Vedle znamená 20 metrů. Pozvu holky k sobě na noční drink. Připíjíme si na dnešní úspěšný den. Pak jedna odchází. Anna zůstává.
To bude noc! Rychle se společně sprchujeme. Už ve sprše se objímáme. Lehce ji hladím. Její pleť září do tmy. Je to jako držet měsíc. Dál jsme se nedostali. Jsme moc opilí a vyčerpaní celodenním bojem o život. Ihned usínám. Neslyším nic. Ani vítr, ani šustění trávy od blížící se šelmy.
Ráno jsem sám. Anna asi odešla v průběhu noci. Vedlejší stan je prázdný. Boční celta se vlní ve větru. Na snídani obě chybí. Masajové nic nevědí. Šéf kempu má situaci pevně v rukách. Ale nechce nás informovat, chce nás ušetřit necitlivých informací, které by nás mohly zraňovat a znepříjemňovat pobyt. Africká noc asi strávila Jean a Annu.
Vychází slunce, fouká teplý větřík. Modrá obloha s šedobílými africkými mraky slibuje hezký den. Savana je znovu nádherná, tichá a nekonečná. Afrika je krásná. A nemilosrdná.
Jaroslav Forejtek, Vazební věznice Litoměřice