Nejhorší vrtaní není to u zubaře. Je to ten hrozivý červík pochybností, který se přihlásí u doposud neuznaného génia v momentu jeho neschopnosti představit svoji výjimečnost celému světu. A pokud ne celému světu, tak alespoň té překrásné mladé a začínající herečce, která měla tu zcela neuváženou reakci neignorovat můj pozdrav na ulici. Odpověděla.

V době virtuálních poznávání se a následných známostí online pro ni bylo možná osvěžující býti oslovena na frekventované ulici velkoměsta. Nebo si jen představovala, že jsem ji poznal, což se mi následně asi nepodařilo přesvědčivě předstírat. Pošetilost to byla stejně zarážející jako moje odvaha pozvat ji na kávu.

S váhavým úsměvem přijala a já si matně vzpomněl na motto, které jsem už dlouhou dobu snad ani neměl v paměti „Who dares wins“. Má to fungovat celosvětově… Nebo i přes můj velmi pochybný zjev zafungovala dobře ukrývaná genialita a výjimečnost. Možná to byl ten impuls, kdy se vydere na povrch a propukne v záři hodné nové supernovy na společenském nebi.

Pokud se doposud i vy o tomto zjevném faktu odvážíte pochybovat, tak vězte, že jako malý jsem sice byl kapku namyšlený, za to teď, teď jsem se v průběhu let stal dokonalým. A co jiného, než dokonalost by mohlo být průvodním jevem geniality. Teď jen, jak to dokázat světu. Nebo alespoň jí.

Samotného mě překvapuje, že tento neoddiskutovatelný fakt není zatím ani jen veřejným tajemstvím, natož všeobecně přijímanou skutečností přinášející mnohé příjemné výhody. Napadá mě jediný důvod, závist, ale i s tím se dá bojovat. A boj dovést k přesvědčivému vítězství.

Ale moment, důvodem muže být i vrozená lenost a prokrastinace, mí odvěcí blízcí přátelé provázející mne od útlého dětství. Představte si příklad ročního geniálního dítěte, po kterém je vyžadována tak banální, nezáživná a prostá činnost, jako je očistit se samo po stolici… Vždy někdo přijde a udělá to za Vás, což v důsledku nabídne dostatečný čas na přemýšlení o mírovém řešení problému v Levantě. Matně si vzpomínám, že jsem na to řešení nalezl, ale moje paměť asi ještě tehdy nebyla tak dokonalá, vnějších jevů byla přehršel a psaní jsem doposud neovládal, vlastně do pěti ani nemluvil. Snad jen díky těmto drobnostem středovýchodní problém trvá dodnes.

Alespoň jsem si uvědomil, že je nezbytné takové myšlenky vždy pro lidstvo nějak zaznamenat. Takové problémy a jejich řešení napadají geniální mozky již v útlém věku. A proto jsem si kolem osmého roku života osvojil psaní, tento pravěký způsob dochování myšlenek, a místo psaní do písku na pláži je raději tesám do kamene.

Ale jaký způsob důkazu zvolit teď. Jakou variantu vedoucí k situaci, kdy se kromě mé osobnosti k oslavě mého mozku přidá i zbytek světa. To vyžaduje hluboké zamyšlení, a to volá po inspiraci. Raději Vás nebudu nudit celkovým počtem lahví inspirace důsledně vyprázdněných. Postačí zamumlání o neměřitelnosti promile v krvi společně s faktem, že to pomohlo, zjevně.

Nad ránem jsem osamocen ve svém potemnělém kutlochu - zase jsem nezaplatil za elektřinu - na to přišel. Proslavím se jako literární génius. Nebo lépe, v moderním světě přímo scenáristický. Už vidím, jak mi na dveře mého nového domu v Hamptons klepou producenti z celého světa, jak krbovou římsu zdobí sošky Oskarů a Zlatých glóbů.

Ostatně by toto řešení mohlo být i multifunkční, jednou pro vždy by řešilo i mou noční samotu, dokonce v různých variantách. Přeci jen jsem potkal tu herečku… Za roli v mém novém seriálu nebo i filmu by jistě přehlédla mé především fyzické nedostatky. Řešení jako z pohádky, tolik much jednou ranou. A těch honorářů, rozhovorů, Leno, Kraus, Oprah (snad ještě žije), možná i Eben.

Ano, to bude ten správný vstup na vrchol, kdy se odstěhuji z této vlhké a temné garsonky bez sociálního zařízení, kde jsem si musel každou vteřinu sugerovat něco o diluviální jeskyni v mém unikátním případě nahrazující legendární sud neboť myšlenky na pestrý umělecký život Montmartre počátku minulého století jsem zavrhl jako přespříliš frivolní, sice umělecky inspirativní, ale i tak frivolní.

V průběhu následujících okamžiků trvajících několik dní jsem identifikoval sumu dvou primárních problémů naléhavě volajících po řešení. 1. O čem mám psát. 2. Jak porazit již zmíněnou lenost. Co se týká problému se vzletným označením 1., mohl by pomoci průzkum. Kdesi jsem se totiž doslechl o výhodě sběru dat a jejich následném analyzování. To bude hračka. Požádám někoho se zaplacenou elektřinou a vlastnícího televizor o přístup. Vyřešil jsem to lahví výčepní lihoviny, za kterou mi soused umožnil sedět na pavlači u jeho okna přitom na přístroji poněkud zvýšil hlasitost. Snad nás někdo nenahlásí pro rušení nočního klidu, ale vlastně kdo, nikdo jiný už tu nebydlí, předposlední sousedé se odstěhovali asi v době, kdy jsme všichni obdrželi rozhodnutí o demolici.

Měsíc mi trvalo, abych zjistil, že česká armáda i se svým zdravotnictvím je ve značném stadiu rozkladu, podobně, jako ostatně české zdravotnictví obecně, všechny statky jsou zalité sluncem a nikdy už nebudu navštěvovat zoologické zahrady, minimálně jednu z nich. Ne, že bych tak doposud činil, tedy alespoň v tomto ohledu, žádná ztráta. Také nikdy nehodlám žít na ulici, nebo v ulici, pokud bych si chtěl zachovat měřitelnou inteligenci.

Dlouho se jako jediný osvěžující okamžik zdál jeden záběr, kdy má nová potenciální láska opanovala skoro celou obrazovku, na dvě vteřiny. Sice hrála jen mrtvolu, přesně tu prostřední mrtvolu ze dvou (poznámka, přestat pít výčepní lihovinu z pochybných zdrojů!), ale i tak mne to vzrušilo (poznámka dvě, opravdu přestat s tou lihovinou).

Ale pak to konečně přišlo, dramaticky jako milenec k Esmeraldě. Oranžová je nová černá.  Příběhy z nemocnic píše skoro každý a a většina by měla skončit raději na ulici, ale příběh z kriminálu, z vězeňského prostředí? Nikdo. TýTý a Glóby těšte se, akademie budou nadšené. Navíc jsem si uvědomil potenciální eleganci tohoto řešení. Nabízí i likvidaci problému číslo dva.

Pokud se přidržím důsledného sběru informací a tím i inspirace, nezbude mi, než se nechat odsoudit a zavřít.  Získám tak velkou porci času, budu navíc posilovat a stanu se Adonisem a jako skvělý bonus se může zdát i nucená abstinence. Přeci jen jsem ještě zcela nezavrhl teorii o likvidaci šedých buněk mozkových alkoholem. Tak snad mi s přísunem lihových nápojů nevyschne i inspirace. Jistě ne, je to  přiměřené řešení, opět multiřešení. Ale generující další překážky, zda drobné, nebo fatální ukáže až čas. Nechám se překvapit.

Přeskočil jsem inzeráty nabízející stabilní zaměstnání jako personál věznice, jednak bych pravděpodobně neuspěl, ale hlavně bych jistě nezískal tu správnou míru inspirace a informací. Relevantních informací nezbytných pro tak geniální dílo, jaké od sebe sám musím očekávat. Jediným řešením se tak nabízí spáchání trestného činu.

Ale jakého? Vraždu jsem po krátké úvaze vyloučil. I přes téměř nekonečný zástup potenciálních obětí by mi asi hrozil delší státem sponzorovaný pobyt, než by mi bylo libo a připravil bych se tak o požitky plynoucí z vesmírných honorářů. Noční samota by se tak asi dlouhodobě vyřešila, ale nejspíš způsobem, který by vylučoval Kateřinu, ano tak se jmenuje ta krásná herečka, a navíc bych mohl pochybovat o svém světovém ukotvení v rámci orientace. Společnou celu by nám asi nedovolili ani kvůli inspiraci.

Nemohu tedy jinak, než od začátku, doposud bez bližší znalosti, žehrat na nedokonalost vězeňského systému. Musí to být tedy jen zločin oceněný pár měsíci, pochopitelně nepodmíněně. Pro radu jsem kontaktoval několik právníků, jejichž čísla jsem měl uložená v mobilu, ale v odpověď se mi dostaly pouze četné urgence o zaplacení dluhů, právníci jsou značně přízemní a nechápou duši umělce.

V zoufalé potřebě informací jsem přemýšlel nad jinými zdroji, co Jedová chýše, existuje ještě? Přímý kontakt s podsvětím by mohl nabídnout přijatelné řešení. K čertu, daný podnik zbourali dávno před mým narozením a použití stroje času by mohlo být nebezpečné jednak z důvodu mého strachu z Morloků a pak také pro neaktuálnost informací.

Místo Jedové chýše tak musím vzít zavděk jen perníkovou chaloupkou, pohádka. Toto doporučení, ne až tak pohádkové, ale spíše produktové, vyřešilo problém přímo brizantně. Sebrali mě při razii hned během první návštěvy. Vzhledem k tomu, že jsem jako jediný nenalízal, odnesl jsem si označení dealera. Skutečnost, že jsem při osobní prohlídce nemohl policii nabídnout i patřičné důkazy v podobně sáčků neidentifikovaného bílého prášku sice trochu příběh kazila, ale co už. Situace byla pro obě strany výhodná a jak plány prodeje, tak zatčení se přeci musí plnit. Proč strážcům zákona nepřispět na prémie. Kolik asi dostanu.

Tak to je mizérie, z vazby mě pustili hned ráno. Soud zasedá až za šest týdnů, šest týdnů, co budu dělat? Asi začnu s přípravami, hlavně se dostat do kondice pro případnou ochranu neposkvrněnosti. A trochu nastuduji zákony a předpisy, třeba se to bude hodit. Nestihl jsem ani jedno, asi víte proč. Podrobnostmi nelogického procesu se mi už opravdu nechce nikoho nijak obtěžovat, dostal jsem dva roky. To bylo trochu více, než zamýšlených 2-6 měsíců, během kterých by jistě jak můj mozek, tak moje tělo odvedli brilantní práci.

Asi krom scénáře napíši i filosofický román, jak s úšklebkem poznamenal můj státem přidělený obhájce (věřte někomu/něčemu „zadarmo!). Proč ne, když to dokázal Sartre. Nástup do pěti dnů, to je nemilé, nestihnu se ani rozloučit s Kateřinou a něco jí nakecat, a ani zakoupit dostatečnou zásobu papírů a plnících per. Jak mi řekli, počítač mít nemohu, tak to alespoň bude autentické.

Zkusím to nějak oddálit, navíc jsem po dalším kole průzkumu zjistil, že se bude ve věznicích vyhlašovat literární soutěž. Ostatně o mém potenciálním vítězství nemůže být pochyb a proč by i mě tato sázka na Fortunu nemohla navýšit účet o nějakou tu miliardu. Alespoň by si jednou štěstí zase sedlo na jedince mých kvalit. Dobře, k eliminaci případné prokrastinace musím zvolit správný timing. Nástup tak pět dní před uzávěrkou soutěže. Hodnotící komise bude nadšená i tak. S mými schopnostmi a mozkem o tom nemůže nikdo nepochovat.

Teď jak vyřešit zdravotní odklad. Psychiatrie! Hranice mezi genialitou a šílenstvím je přeci tak křehká, někdy nepostřehnutelná. Sice si mě tam chtěli nechat a opravdu dalo spoustu práce získat jen dva měsíce dovolené v prostředí se zahradou, kde jak praví klasik se služebnictvo tiše pohybuje v bílých pláštích. Ale zvládl jsem to. Po čase nastává den D a já se hlásím i s příruční lékárnou psychofarmak k odvodu do příslušného zařízení.

S tím jsem nepočítal. Ačkoliv jsem si pořídil pěkné zánovní oblečení a to včetně spodků, byl jsem ho po poněkud ponižující prohlídce zbaven, navléknut do apartních větracích tepláků a eskortován na samostatnou celu. Díky Bohu. Tedy do doby první večeře. Věřte mi, nejsem příliš vybíravý a kaviár či ústřice si dopřávám pouze ve svátek, ale tohle jsem ani při nejvyšší snaze nedokázal identifikovat. A bylo to s knedlíkem, což jsem poznal ovšem pouze pohledem, protože jeho chuť si z dětských obědů ve školních jídelnách pamatuji jinak.

Ale hlad je hlad a tak jsem tomu dal šanci. Tedy bohužel, následky se dostavily téměř okamžitě a byly mohutné, intenzivní a všeobecně v širším okolí senzoricky odhadnutelné. Ještě, že jsem tu sám a nemusím se červenat. Ostatně, asi ani v případě společnosti by nemuselo červenání být tak tragické. Co se čistoty a odéru jsem vlastně jen přispěl svou nepatrnou troškou k původnímu stavu. Jen ho kapánek obohatil. Dokonáno, hledám toaletní papír, marně.

Přemýšlím jak dál a jediné řešení opakující se v mém mozku upamatovává na bloky, které mi na rozdíl od pera zabaveny nebyly (že by někdo odhadl důvod mého pobytu?), pomalým a opatrným pohybem se tedy ke složkám dostanu a po chvíli si uvědomím, že jsem tak jako tak počítal, že skončím s rozedřenou pr… ale no tak. Slušně prosím. Doufám, že alespoň vyčerpáním usnu hned, jakkoliv to prostředí bylo značně rozdílné od toho v televizi.

Zabral jsem až nad ránem. Na hodinu, protože jakkoliv se nekoná pravidelná ranní sprcha, dokonce ani v dešti, koná se snídaně. Opět, bohužel. Navíc na mou nabídku, ať to pošlou dětem do Afriky, že mi trocha půstu neuškodí mě poučili o pravidlech držení hladovky ve věznicích. V současném rozpoložení to tak jako tak nejsem schopen pochopit.     

Události následují v překotném a kupodivu uspořádaném stavu. Pohovory, focení, spoluvězeň… zatím spí, ale co až přijdou abstinenční příznaky. Musím si zajistit alespoň tužku a psát a psát, dokud nevyschne pramen inspirace. A zároveň už vím, už vím, komu to prodám jako prvnímu. Na Stream.cz, budu hodný a obohatím jako první místní diváky. Co by na to asi řekl Jan Tleskač. Tak pokračování příště. 

Jaromír Veselý, Věznice Břeclav