Otvírám oči a dívám se do tmy. Myslím, že je dnes asi 14. července. Dívám se a v průběhu hodiny vyšlo slunce vysoko nad obzor a začalo svítit skrz malinké zamřížované okénko do kobky. Paprsky osvětlují špinavou zem s blátem a hromadou slámy. Děkuji Bohu za trochu teplého světla v téhle černé a studené místnosti. Je to jako každý den úplně stejné. Zase zavírám oči a vzpomínám na staré dobré časy.

Bára, fenka Pražského krysaříka, celá černá, oči jak korálky, zkrácený ocásek. Když se vám podívá do očí, máte pocit jakési psí nafoukanosti její. Jako by vám říkala: „Jsem hezká a rozmazlená.“ Taková ona je moje Bára, srdce moje.

Vidím a nevidím…..den je pro mne nocí, noc je pro mne dnem. Pravdou je, že pro každého z vás samozřejmostí jsem. Jsem lampa. Já a mé sestry v době, kdy slunce spí, nahrazujeme jeho záři, aby Vaše kroky byly jisté a bezpečné. Shlížíme na vás z výšky a nic nám neunikne. Tisíce lidských kroků, tisíce osudů už jsme viděly a víme, že i když jste si podobní, ani jeden z vás není stejný.

Promarněná šance

Jsme tu všichni pospolu i se svojí rodinou,

nevadí, že jen přišpendlenou.

A věnujeme se tu hodinu za hodinou,

věnujeme se tu Valdicím!