Ono se může zdát, že taková kapka je vlastně NIC oproti oceánu VŠEHO. Co když je ale ta kapka uroněna samotnou prozřetelností? To pak může být tou poslední, která způsobí vylití oceánu a ten pak všechno uklidí a zaleje, třeba i ty donekonečna vyšlapané stezky bludných kruhů a smyček. Tak, jako i té, v níž jsem uvykla Já – smyčce mého nekončícího trápení ve spárech pijatiky. Ta smyčka se mi už dost stahovala u krku.

Často se mi stává, že přitahuji (vyvolávám) situace, které s sebou nesou určité nepohodlí, neřku-li bolest. Jestli je pravdou, že se v člověku zrcadlí cosi shůry, tak ve mně je to asi Vesmírný masochista. Ale možná si z té bolesti vytvářím jakési brnění, abych chránila svou duši. Anebo prostě jen moc chlastám. Ale proč byste se za to na mě měli zlobit? Jsem jen malá holka, co zabloudila.

To ráno, když mě pouštěli ze záchytné stanice pro pijáky, začínalo doslova peprně. Bylo to tím, že jsem se musela navléci do těch legín, do kterých byl včerejšek přímo vsáknutý v podobě pepřového spreje, kterým mi policajti vystříkali holou zadnici, když jsem s ní prokazovala svou totožnost. Takže včerejšek, i důvod mého noclehu se mi ráčil dost živě připomenout.

Když se za mnou zaklaply dveře záchytky, našlapovala jsem opatrně bosou nohou kupředu. Bosá chůze mi nečiní problém, ba naopak, v tomto jarním období bývá mou jedinou obuví. Ovšem to ráno jsem již byla přecitlivělá nedostatkem alkoholu v krvi, tou fází absťáku, kdy jsem s úlekem vnímala sebemenší vzruch, natož kamínky, nebo žhavé uhlíky pod nohama.

Můj zrak však najednou upoutal obrovský strom před záchytkou, asi dub, já nevím, a pod tím stromem stál ON! Můj drahoušek, moje láska, můj chlap, můj hrdina Lukáš. On tam na mě pod tím stromem čekal celou noc. Stál tam, jak socha, v jedné ruce pytlík s houskou a sekanou, jen a jen pro mě a v druhé ruce pytlík s toluenem, jen a jen pro něho. Běžela jsem ho obejmout, kamínky nekamínky. Ani to s ním nehlo, možná tam za tu noc zakořenil, ale spíš si myslím, že ty toluenový výpary z něj udělaly sochu Golema.

Vtiskla jsem mu šém – pusinku a jemu se zaleskly oči a pomalu ze sebe vykoktal: „To- T. T. T. To je p. p. p. pro tebe…" a napřáhl ruku s houskou, přičemž tu druhou s toluenem majetnicky přitáhnul k tělu. Nesnášela jsem tu jeho zálibu ve výparech a ředidlech, ale taky jsem měla své záliby, hlavně v destilátech, takže jsem mu neměla co vyčítat.

Na chvíli se dveře záchytky otevřely znovu a vyřítil se z nich jeden náš společný kamarád.

„Jé – další pán na holení – ty seš tady taky?“ směju se na něho.

„No, nazdar! To zas byl včera masakr!“ řekl kámoš a přepočítával v dlani drobáky.

„Koukám, jestli mě ty lapiduši zase nevokradli. Ale asi né…“

„Hele, a taky ti dali KO cigáro?“ zeptám se ho.

„Có, jaký KO?“ ptá se překvapeně a znova přepočítává drobáky.

„No, jak sem nemohla usnout, páč sem nadejchala necelý dvě promile, rozumíš, voda – normálně sem byla střízlivá, tak sem dělala bordel, že si chci zapálit, no a za chvíli přišel zřízenec a dal mi zapálenou cígu, prej ať vajgla pak hodím do hajzlu, ať to tam nechytne. No ty vole, to cigáro muselo bejt něčím napuštěný. Dlaždičky najednou vystoupily ze stěny – úplně 3D, hochu a všechno se tam slilo do takovýho ksichtu, jak z horroru. Asi genius locci tý záchytky. No brrrr… To rači plameny křesťanskýho pekla, než tenhle sterilní bílej ráj abstinence. Nemohla jsem se ani pohnout, byla jsem KO."

„Tak to ještě, že nekouřim, kočko.“ koukal na mě nevěřícně kámoš.

„A máš na víno, záchrano?“ ptám se ho s jistou nadějí a koukám, že se klepe stejně jako já.

„Jó jasně! Můžem jet hnedka tady k vietnamcum pro jedno…“

„NE! NE!“ vložil se do toho můj drahý, který se začal probírat z tý toluenový narkózy.

„My dem jinam. Čau!“ vzal mě za ruku a táhnul někam pryč.

„Co blbneš, lásko, já se potřebuju napít, vždyť má prachy!“

Namítala jsem podrážděně, protože už mě zalívaly studené poty a tohle byla šance, jak si ulevit.

„Kam mě to vlastně táhne?“

Cesta byla plná šutrů a i Lukáš na boso, ale šel jak Golem, jak by mu ty výpary z rozpouštědla rozpouštěly jeho smrtelnost.

„NEBOJ, MAMKO, DEME SPRÁVNOU CESTOU, MUSÍŠ BEJT ŠIKOVNÁ!“ Tak tahle věta mi zní v uších ještě po letech, kdy v kriminále na ni vzpomínám jako na osudovou. Na slova proroka omámeného výpary z rozpouštědla (nebo vědmy z deliria – a je v tom vlastně rozdíl?). Protože to, co následovalo po téhle větě, byl rychlý sled událostí, kdy jsme došli do stanového městečka místních bezdomovců a alkáčů, kteří stanovali za městem a shodou náhod, jeden z nich – KARLOS – když byl malej kluk, tak s ním jeho otec švihnul o zem (zůstal z toho pádu roztomile infantilní), tak tenhle KARLOS bral zrovna dneska důchod na palici a přitáh plnou kárku chlastu – pivo, čůčo, vodka…

„Na lásko, napij se se mnou!“ pobízela jsem LUKÁŠE a on že tvrdý raděj nee, že ví, co to s ním dělá – a já: „no ale se mnou si přece dáš.“ A on že teda ale jenom jednu kapku a … a Prozřetelnost si v tu chvíli zamnula ruce „JEN SI DEJTE, DĚTI MOJE. NAPOSLEDY!“

A stalo se to, a to už znám jen z protokolů a výpovědí, že jsme s mým hrdinou na autobusové zastávce někoho napadli a vzali mu bez dovolení pět stovek. Všechno nám to spočetli jako loupež a skončili jsme na pár let v chládku. Ale co bylo pro mě nejhorší, že to moje chlastání dosáhlo takovéto podoby, že už jsem byla schopná ublížit někomu jinému, než sobě. Tak to je opravdu lepší, že jsem skončila v chládku, že jsem si asi opravdu ten den šla tou cestou ze záchytky pro tu abstinenci do basy. Protože tohle, tak tohle – to už byla ta poslední kapka!

Pavlína "Bobek" Bobková, Věznice Světlá nad Sázavou