„Tak já tedy jdu.“

To jsou poslední slova, která jsem vyslovil. Tu větu si opakuji pořád dokola a asi ještě dlouho budu. V tu chvíli mě prostě nic lepšího nenapadlo. Proč se trápit nad poslední větou při rozloučení? Možná proto, že jsem chtěl říct něco chytřejšího, povzbuzujícího. Něco, co by dávalo větší smysl, a přesto ta věta vystihuje vše.

Ještě se ohlédnu, zda se dívají. Dívají se a k tomu mi mávají. To mě potěší, ale vůbec nepomáhá. Proč tolik loučení a smutku, když jdu jen do své oblíbené kavárny? Jednoduše proto, že jsem neřekl, kdy se vrátím domů. Sám to nevím, a zda vůbec.

Děti jsou malé, nepochopily by to. Se ženou jsme se dohodli, že prostě půjdu na kávu. Někteří otcové si jednoho dne zajdou koupit cigarety a už se nevrátí. Já jsem ten, který odešel na kávu.

Nejde mi do hlavy, proč se musí malým dětem lhát, překrucovat pravdu, která se nehodí. Určitě je to tím, že pravda častokrát bolí.

No, a tak jsem tady. Zatím si přijdu sám, opuštěný, osamělý. Vůbec se to nepodobá mé oblíbené kavárně. Jenže já nemám na výběr. Musím se seznámit s lidmi a zvyknout si tady. Kupodivu kávu mají dobrou. Jen by člověk u pití neměl tolik vzpomínat, vyčítat si chyby. To mu potom káva zhořkne. Pokud chci pít dobrou kávu, musím všem odpustit a doufat, že oni jednou odpustí mně.

Myslím často na rodinu. Na lidi, co jsem měl rád, a oni mě. Jaké to asi bude, až si s nimi dám zase kávu? Jedno vím jistě, už nikdy to nebude stejné jako dřív.

Říká se, že čas se vleče jako voda, nebo naopak neskutečně rychle letí. Tady mi přijde, že se zastavil, a najednou poskočí o rok. Vlastně ho nevnímám, nepotřebuji ho. Snad jen, když mi dcera pošle novou fotku, ucítím, jak mi čas proklouzl mezi prsty a kolik mi toho uteklo.

Na začátku jsem z okna pozoroval padající listí, sníh a déšť. Teď, po sedmi letech, koukám jen na padající vlasy. Hrozné číslo. Sedm let v jedné kavárně. Jenže někteří jsou tu nastálo, na doživotí. Jak může být někdo hostem v kavárně bez východu nastálo? To je opravdu hodně času, lepší na to nemyslet. A tak se tady žije den za dnem. Ta kavárna tě pohltí. Je jak vlak, který nezastavuje. Občas někomu přibrzdí a on vyskočí. Stala se mi domovem a je mi v ní dobře. Jen ta její adresa není nejlepší – Mírov 27.

Je to kavárna na špatné adrese.

Pavel Kohút, Věznice Mírov