Na místě, kde vysoké jsou zdi,

na nich ostnatý drát,

co tě, chlapče, v noci nenechává spát.

O čem ve svých snech necháváš si zdát,

můžeš upřímný být,

co bys chtěl,

nejvíce na světě si přát?

 

Prozraď, vždyť ničeho nemusíš se bát,

není potřeba svých snů se vzdát.

 

Chtít být šťastný a chtít se smát,

jde i tady na místě,

kde na vysokých zdích je ostnatý drát.

 

Já nemám strach,

ale určitě bojím se,

proto večer nemůžu usnout,

v noci zase budím se.

 

To děvče, moje žena, ta vášeň,

to asi kvůli ní píši tuto báseň.

Jsem zmatený, možná i blázen,

a asi bych se měl nohami,

vrátit zpátky na zem.

 

A já bojím se,

než to bude za mnou,

tak jí můžu ztratit,

nic z toho, co jsem udělal,

zkrátka nejde vrátit.

 

A já musím platit nejvíc tím časem,

tady na tom temném místě, za mřížemi, v base.

Platím.

 

Hlavně tím časem bez mojí milé.

Připadám si ztracen, tak šílené jsou chvíle.

Chce se mi křičet a doufám, že to ví,

jak strašně moc mi ona chybí.

 

Ty její sladké rty a v očích plamínky,

chci znovu žít, všechny ty intenzivní vzpomínky.

 

Kdybys jen věděl, jak je ona skvělá,

pochopil bys, proč se mi v noci spát nedá,

proč miluji každý kousíček jejího těla.

 

Oči, boky a ty nádherná ňadra.

Co je však na ní nejvzácnější přece,

to je to její nejupřímnější srdce.

 

Víš, já nejsem spisovatel,

a ani básník, možná víc než cokoli jsem,

ve vazební věznici v Olomouci,

…skladník…

 

Skladník Adam, VV Olomouc