„Konečně, konečně jsem se probrala,“ pomyslela si malá dušička a ze shora pozorovala pomlácené a zničené tělo mladého muže…muž, teda spíš ještě kluk, jeho tělo. Nic z toho, co po něm zbylo, nejevilo už známky života…Bylo jí ho líto…Moc líto.

Usadila se na nejbližší strom a začala nahlas přemýšlet: „Ty vole, to byla ale jízda, co jsem udělala špatně, vždyť jsem se tolik snažila ochránit toho kluka… Néé, už néé, tentokrát se chci už konečně narodit do milující bohatý rodiny, kdy budu mít klid sama v sobě a budu se zlepšovat…Jinam, úplně jinam…“

Ano, dušička sice měla ráda to mladé svalnaté tělo, ve kterém žila skoro 27 let, ale zároveň už nepatřila k nejmladším. Bylo jí 1400 let, zaslouží si přece víc klidu a pohody. A ten její poslední „majitel“ jí dal fakt zabrat, pokérovaný motorkář, který se už od dětství potýkal s ADHD, nespavostí a s neurózou. A ona, chudák, stará, dnes a denně prosila jeho strážného anděla, ať mu dá další šanci. Neměla už sílu ani nervy na jeho drogové večírky, rvačky a věčný pohyb od ničeho k ničemu. Chtěla růst, zrát a obohatit jejich společnou cestu. Ale byl prostě nezkrotný…

„Chci klid,“ pomyslela si znovu. „A mám chuť na cigáro. Holt si příště zase budu muset vybrat kuřáka,“ zasmála se a snesla se ze stromu jen proto, aby něžně a naposledy lehce objala mrtvé tělo Tomáše – svého posledního nositele. Pak se zvedla a s malou slzičkou v očku poslušně odplula vstříc novým věcem a tělům. Co ji čeká? Kdo to bude?

Plula sem a tam, nevěděla, jak dlouho. Věděla jen, že až přijde její čas, ocitne se na tom pravém místě. Tohle místo, kterému se mezi dušičkami říká NEPEK, pojímá nejvíc zbloudilých duší, protože, jen tak mezi námi, NEBE si jen tak žádná duše nezaslouží a peklo zase jen tak žádná duše nevydrží. Ani nepočítala čas, když ji vítr zadýchanou a rozcuchanou přifouknul právě sem…

Odkašlala si a rázně zaklepala na dveře. Nic…chvilku a ještě jednou. Nenáviděla čekání a děsila ji představa, že se tam naráz objeví víc zbloudilců a co když bude fronta jako před 600 léty. „Co je, co se děje?“, ozval se hrubý a nevrlý hlas nejvyšší dámy Diany. „Mohu vstoupit?“ zeptala se nesměle malá dušička, která byla znenadání ještě menší. „Pojď dál,“ vyzvala ji Dia. Dušička se rozhlédla. Za těch 27 let, co tu nebyla, se vůbec nic nezměnilo. Snad jen Diana měla víc vrásek a její hlas byl hrubší a unavenější. „Dobrý den, paní Dio, jsem, tedy byla jsem duší Tomáše Koláře, který dnes už nežije a já se tedy mohu znovu narodit.“ „Kolář, Kolář, řekněte mi něco víc,“ opáčila Dia, a tak dušička přesně odříkala adresu i vše, co k tomu patřilo. Samozřejmě i to, že zemřel při autonehodě.

„Ano, v pořádku. Ale byl tak mladý. Nešlo tomu neštěstí nějak předejít a tělo ochránit, víte přece, že počet těl je omezený, lidí se tak rodí čím dál míň,“ kárala ji Dia. „Nešlo, babizno jedna,“ pomyslela si dušička a tajně doufala, že až se sem příště vrátí, bude tu už někdo jiný. Z úvah ji vytrhl až hrubý hlas babizny, která připomínala krysu. „Opravdu Tomáš Kolář neměl žádné příbuzné, rodinu, aby ses mohla znovu narodit za něj a nahradit tak blízkým milovaného člověka?“

„Ne,“ řekla smutně. „Dobrá, tak půjdeme, už přišel čas,“ poručila stará dáma. Šli tedy. Malá dušička poklusávala za Dianou, která se hrdě nesla k místu určení. „Prosím,“ osmělila se dušička. „Ano,“ zabručela Diana. „A nemohla bych si protentokrát vybrat toho, komu se narodím? Aspoň jednou, jedinkrát!“

„A dost, takhle by to, milá zlatá, nešlo! Je naší povinností přijmout tělo kohokoliv, jakéhokoliv živého tvora, ba i netvora. Jak by to dopadlo, kdybychom si vybírali, znamení nebo barvu očí, se kterou se narodím? Co velikost nohy? Nechceš přímo změnit osud nebo to rovnou zabalit?“

„Ale to moje poslední tělo bylo tak divoké a tělo předtím zase plné nenávisti. Chci jen klid a mír ve své duši, aspoň pro tentokrát,“ řekla na to dušička.

„Dobrá tedy, mohu teď učinit jednu výjimku, ale ty mi slib, že se budeš snažit dělat svému nositeli ten nejlepší život, a to hned.“ „Slibuji, Dio, slibuji,“ povídá dušička odhodlaně. „Jdeme tedy na to,“ kupodivu se usmála Dia. Tak začali. „Zvíře nebo člověk?“ zeptala se Dia. „Raději člověk, byla jsem kočka s alergií na svou srst, jednou komár a pak žirafa, v pavilonu to dost páchlo,“ poznamenala malá duše. „Žena nebo muž?“ pokračovala Dia. „Raději žena, prý to mají na světě snazší, mají vaginu. Říkal to Tomáš,“ opáčila malá duše. „Čechy, Polsko, Kanada? Kde se chceš narodit?“ chrlila Dia další otázky. Pokračovala znamením zvěrokruhu, barvou očí, povahou. Když skončili, povídá Dia: „Narodíš se jako holčička, ve znamení Blížence, s milou povahou a krásnou tváří, budeš mít ráda život, jen…“

„Co jen?“ zeptala se dušička. „Mohou do toho mluvit i sudičky a ty ti vzkazují, že za všechno se platí a ty a tvoje budoucí nositelka tedy dostanete do vínku nejen krásu, ale i bláznivou a nestálou rodinu, strach ze samoty a špatné přátele? Zvládnete to?“

„Určitě! A kdy to vypukne?“ volala dušička na Diu, která se už vzdalovala. „Právě teď, hodně štěstí.“ A nic. Konečně se probrala v tříkilovém balíčku plen, který spustil křik. „Asi chce kouřit“, pomyslela si dušička a něžně pevně objala uzlíček. „Neboj, jsem tu s tebou a neopustím tě, třeba dalších sto let, slečno Natálie.“ Ta jen pevně uchopila duši do své malé ručičky. NAVŽDY.

Ivana Sefzigová, Věznice Světlá nad Sázavou