Ahoj ty můj malej a roztomilej andílku, jsi moje milovaná ženuška a rozkvetlá kopretinka. Vím, že máš kopretiny ráda. Posílám ti jich plnou náruč. Obdivuji tvoji vnitřní sílu a chuť věci měnit a jít stále dále se vztyčenou hlavou.

Určitě řešíš mnoho těžkých, nepřijemných a zdlouhavých záležitostí. Jednak se mnou, tak i s dětmi. Vím, že se teď tvůj život změnil a úplně otočil a vše je vzhůru nohama. Vím, jak je to těžké, že jsi na vše sama. Trápí mě, že jsi teď na vše samotinká. Máme správné a šikovné děti, Pavlík s Kačenkou ti budou silnou oporou a určitě se budou snažit ti být ve všem nápomocné. Ničeho se neboj, jsou to úžasné děti a chtějí být s tebou. Jsou ještě malé.

Pořád přemýšlím, jestli bylo správné jim říci na omluvu mé nepřítomnosti, že jsem musel odjet na 6 let pracovně do Afriky na montáž pivovaru. Je to věčnost, já vím, úplně v nedohlednu. Připadá mi to hloupé, ale co! Snad to takto bude lepší, než jim říci pravdu, že mají tátu ve vězení. Přemýšlím, o čem by si povídaly s dětmi ve školce a co teprve ve škole. Víš, jak si děti stoupnou a představí se, řeknou své jméno a povídají si s ostatnimi o svých rodičích a jaké mají zaměstnaní.

Jsi jejich světlem, které je vede a bude ještě dlouhou dobu provázet jejich životem. Myslím si, že nyní nastala podobná situace jako ve filmu Král Šumavy. Myslím to tak, je to přirovnání, že najednou se ocitneš úplně někde sama v holé pustině, někde mezi blaty a močály, ale víš a máš touhu jít statečně za každou cenu dále a dojít do cíle. Nejdůležitější je pouze vytrvat a se svou vnitřní silou jít dále kupředu. Život je jednoduše takový. Vše se vyvíjí a spěje kupředu a nečeká, až se někdo probere. Je třeba naslouchat a být ve správnou dobu na správnem místě. Idealní je naskočit na tu svou správnou velkou vlnu a nést se jako lodička v proudu svých potřeb a myšlenek. V proudu vln na rozbouřeném moři a peřejemi. Důležité je se nevzdávat a jít neustále za svým světlem v duši a svým snem!

Nebudeš mi věřit, jak já tu sním. Já tu sním snad nejvíce, kdy jsem kdy snil ve svém životě. Během dne, když mám po směně v kuchyni, tak se vysprchuji a na chvilku se příjemně natáhnu a zavřu oči a otevřu dokořán okno. Najednou tu mám úplně všechno. Vidím velké žluté slunce, citim jak mě silně pálí do chodidel a stehen. Mám tu pohodlná lehátka na břehu a slunečníky zapíchnuté v písku. Mezi slunečníky se procházejí potulní prodejci a hlasitě vyvolávají v cizich jazycích své nabídky na výlety na lodi se šnorchlováním s delfíny. Slyším, jak se někdo v dálce ptá:„jsou tam i želvy“? Najednou je ti z toho taková hatmatilka cizích jazyků. Všichni jsou hlasití a překřikují se navzájem a křiči! Halekají jeden přes druhého a přitom chtějí toho svého zákazníka zaujmout a mít vyděláno. Slyším, že nabízejí i další výlety po městě, jedni za památkami, druzí do mešity a třetí na pravý nefalšovaný arabský trh s koberci. To slyším úplně zřetelně.

Něčí hlas se ptá, když si koupím koberec, mohu jej i odvézt s sebou domů, jak je asi dlouhý? Jeho paní říká, co blbneš, kam ho dáme a mužský hlas odpovídá, o to se nestarej, dáme ho do kufru. Paní oponuje, já myslím doma! Její muž říká:„děti budou mít svatbu, dostanou od nás dárek, pravý arabský koberec.“ Z ničeho nic se jejich hlasy ztrácejí v dálce a jsou tu jiné, daleko zřetelnější hlasy. Přicházejí z vedlejší kavárny. Slyším "2 x černého turka! Dejte mi tam více mléka a do druhého žádný cukr, prosím vás!"

Zničeho nic slyším hlas průvodce hnedle vedle u vedlejších lehátek, „tak kolik vás tu vlastně máme, už na vás čekáme!“ Jsem překvapen, že zjišťuji, že to ale není hlas průvodce, ale hlas velitele od katru od dveří, který počitá vězně. Jdeme do práce na další směnu. Víš o tom, že patřím do skupiny „Černých jezdců“, co rozvážejí snídaně, obědy a večeře? Jezdím po patrech a jednotlivých celách, tak mám 3 x za den směny. Ráno od 5,30 do 7,30, v poledne od 11,30 do 13,30 a odpoledne od 17,30 do19,30. Mně to vcelku vyhovuje. Stejně ráno již nespím, tak alespoň den rychle plyne a neplazí se jako nažranej had, tím myslím pomalu!

Dnes jsme všichni jeli poprvé sami snídaně. Já jel 4. patro. To je snad úplně nejméně přijemné, jelikož je tam zhruba 12 diet v 7 kombinacích. Představ si, že si je potřeba naložit cca 50-60 snídaní pro celé patro. Pak všechny cely objet s vozíkem a do každého okénka dát správný druh stravy a ještě nalít kávu, v úterý čaj, v neděli je kakao. Chodí se mnou a kontroluje velitel, ten otevírá taková malá okénka ve dveřích (říká se jim bufet). Zvoláš snídaně a vydáš jogurt, máslo, džem, med, chléb nebo pečivo či nějaký sáček s dietou. Nesmíš se splést. Všichni chtějí samozřejmě všeho více nebo přidat, nebo to nechtějí vůbec. Nejlepší hlaška je, NEMÁŠ PATKY od chleba?

Prostě nejdůležitější je s nikým nediskutovat a nenavazovat rozhovory, neptat se vězňů, a když nevíš, tak se můžeš zeptat velitele. Ten o všem rozhoduje a říká, co se smí a co se nesmí. Má totální rozhodovací pravomoci. Podle mne jsou všichni velitelé přijemní a rozumní. Nebudeš mi věřit, ale myslím si, že jsem již umyl hadrem a vyleštil utěrkou okolo 20 km čtverečných. Vlastně hodně času něco uklizíme a umýváme. To víš, je to práce v kuchyni a tam je třeba udržovat neustále pořádek a čistotu. Veškeré zařízení je nutné udržovat v čistotě a naleštěné. Je hezké, když vidíš, jak vše září a blýská se na konci šichty, když odcházíme.

Druhý den přijdeš a vlastně jedeš to samé znovu a znovu. Tak se vše zhruba opakuje každý den. S klukama máme takové tréninky na Olympiádu ve stírání hadrem a leštění nerezu. Věřím, že kritéria a nominace budou hodně těžká a bude velký boj o nominace do našeho soutěžního družstva „Černých jezdů“. To samé platí pro následný závod o přední přičky a zlaté medaile. Nevím, jestli se mi podaří nominovat. Vstupní a vyběrová kritéria do našeho předního soutežního teamu jsou velmi obtižná. Jsou to jednotlivá výběrka. Abys měla předtavu, tak zde některé uvádím: 60 krouživých pohybů suchou utěrkou za minutu a 120 podélných pohybů mokrým hadrem za minutu.

Také tu máme další disciplínu. Tou je volná sestava s mopem. Jedná se o vlastní choreagrafii, kreativní čisticí sestavy s mopem. Jedinou podmínkou je, že se mop nesmí odlepit od podlahy a musíš mít dlouhé kostkované kalhoty s bílým tričkem a bílou čapku na hlavě. Dostat se do teamu je prestižní záležitost. Je to velká čest každého z nás být reprezentantem naší věznice v družstvu „Černých jezdců“. Už se těšíme na další denní soutěže a závěrečnou přehlídku našich dovedností na závěrečné Olympiadě.

Sedím na kulturce, vlajou tu záclony a v dálce jako bych slyšel BITCOINY. Je to pravda nebo se mně to jen zdá? Nezdá se mně to, je to nakonec pravda, BITKOINY jsou všude. Hýbají světem a take naší maličkatou zemičkou. Už konečně budeme velcí a světoví! Určitě nás budou znát i v Americe, na Jižním pólu i na Islandu a v Australii. Je to příznačné, jak nás veselá a zábavná knížka Dobrý voják Švejk po celém světě proslavila. Není nic lepšího, než pořádné české Švejkování. Všichni mají rádi BITCOINY a všichni je chtějí. Já bych také nějaké chtěl.

Zavírám oči, nechávám se unášet ve větru. Ten vlahý vánek je tak příjemný, citím chlad a v tom samém okamžiku i smrad ze spálené cibule na guláš. Možná budou ke guláši i knedlíky. Já raději čerstvý chléb. Je až s podivem, jak se mně během několika málo okamžiků smrskl celý můj dlouhý život do jedné skříňky na cimře. Vše se mně do ní vejde. Vzpomínky, láska, cit, knížky, dopisy, pár fotek a myšlenky na budoucnost. Ptám se sám sebe, co je víc, mít veselou mysl a usměv na tváři, nebo jít si svou cestou se vztyčenou hlavou. Jsem lapen, jako malá vosička v úle. Jsem malá dělnice, jediný přínos je produkovat med pro moji královnu.

Ve svých vzpomínkách jezdím na kole, mám s sebou i naše děti. Vidím, jak jim vlají jejich plavé vlasy ve větru, slyším jak vřískají “tati, nejezdi tak rychle.“ Sedíme společně na zahrádce před naší hospůdkou a popijíme červenou limonádu. Jak bych si dal mé oblibené pivo Gambáče. Nemohu, jsem zodpovědný cyklista a hlavně rodič. Mám ve skříňce schovanou vzpomínku, jak jsme společně na lyžích, ty jedeš v čele a já až úplně vzadu a tak jistím naší maličkou skupinku. A co teprve naše společné projížďky na kolečkáčích na stezce podél Labe mezi Nymburkem a Poděbrady. Jak učíme děti bruslit, jak jsou oblečené v chráničích, jak jsou roztomilé.

Vidíš to, mám tam úplně všechno. I ty nejmenší detaily. Není mezi tím rozdíl, oboje je stejně důležité a stejně přínosné. Vše, co teď mám, je ve skříňce, mám tam vše, co vlastním. Mám tam své vzpomínky na minulost, soudní jednání, jak jsem páchal, kamarády, své milované děti, veškerou lásku se svou ženou, důležitá přátelství s nerozlučnými kamarády a přátele od dětství a také se tam vešly dokonce i všichni obchodní partneři i s finančákem a jejich předpisy k daním, mám tam i několik exekucí a jednu insolvenci.

Je toho hodně, co se do mé skříňky všechno vejde. Mám tam i vzpomínky na lepší budoucnost, vidím slunečné nebe. Je tam i ta velká vězeňská brána, co rachotí a lomozí při každém otevření. Za tou branou je volnost, zelená tráva, projižďky na kole, procházky s dětmi, sbírání hub ve voňavém lese a borovicové smůly, jak vytéká ze stromů a podobá se hadům, co se lepí na ruce a kouzelného podhoubí, pod nímž se skrývají drahocené zázraky rozechvělé mladé jarní přírody v rozpuku. Vidím hřiby, zářivé červeno-bílé muchomůrky, žluté lišky a klouzky s přilepenými listy na klouboučcích, mám jich plný košík. Ve skříňce je svoboda, je tam nová naděje na nový a lepší život. Je tam moje polepšení, je tam i moje drahocenná podmínka na můj další život. Jsem však rád, jsem štastný, že mohu jít ven. Jsem štastný, že mohu, že to jde! 

J. S., VV Litoměřice