Sněhové vločky, zaváté v závěji,

tvořící hradby před zlými sny,

v nichž bortí se mosty, jež pojily minulost,

a dávají naději v budoucí dny.

Sněhové vločky za okny žaláře snáší se svobodně,

a za dráty s ostnáči nachází smrt.

Jak vybledlé vzpomínky na muže bez tváře,

co kdysi měli všechno a tam mají prd.

Sněhové vločky uvízlé na řasách,

pod pohledem, z kterého tají se dech.

Dvě třpytivé hvězdy přimrzlé na řece,

přes kterou sklouzl jsem na druhý břeh.

Tou řeku jsou slzy, jež za noci skrápěly bělostný sníh.

Ty hvězdy máš v očích,

když ve snech slýchávám tvůj kouzelný smích.

Dokázat splynout s tou řekou zapomnění,

a nechat odplavit myšlenky po setmění.

Zamávat křídly a sněhem zahalit svět,

nalézt sám sebe a vrátit se zpět.

Byť jen v podobě vločky, té jediné z miliard,

jež uvízne na řasách,

pod pohledem, z kterého tají se dech.

K. V., Věznice Ostrov