Rád se toulám. Městem ve slunečných dnech i v pochmuřených večerech, temnou nocí. Příroda mě přibývajícím věkem přitahuje stále víc. Procházení lesa za doprovodu šumících větví a hlasů zpěvných ptáků. Přes louky a pole v dešti, mračně či slunce svitu. Toulal bych se celým světem, prošel bych ho sem a tam, kdyby to bylo možné.

Prozatím okolí hranic naší vlasti mě omezuje. Nyní jsem omezený úplně. Bylo mi vzato to nejcennější. Svoboda. Netušil jsem, jak moc je tahle absolutní věc v našem životě vlastně drahá. Obklopen betonovými zdmi, které obklopují objekt, ve kterém jsem uzavřen. Kolem dokola drát se žiletkami, které i ptáci obloukem oblétají. Místo, kde je vše jen šedé, pouze barvy, co mají člověka uklidňovat, sem tam zdobí pohledové zdi. Modrá střídá zelenou, ale v kolem přítomné šedi se oko ani nepozastaví nad změnou. Nemohu se zde toulat, kukaně, tyčící se ve všech rozích mě hlídají. Oči, co tam jsou, nevidím, ale cítím. Vím, že tam jsou. Z každého úhlu mě něco vidí, každý můj krok. Samovolně nesmím udělat nic. Vše vidí. Vše hlídají.

Mohu se toulat jen ve své hlavě. V mém já. V mé podstatě. Poprvé v životě bloudím. Zabloudil jsem do hlubokého nitra hlavy své. Je to nejtemnější místo, co zatím poznávám. Ocitám se v prázdnotě, kterou protínají myšlenky. Vzpomínky.

Myšlenky jsou zahalené hustou mlhou, kterou se snažím rozehnat, abych dobře viděl. Vzpomínky se lesknou v kapkách, jako třpyt v ranní rose, a jejich tolik, že ať se rozhlídnu kamkoli, stojím uprostřed rozkvetlé louky, která se celá třpytí. Vše začíná splývat. Snažím se uspořádat, nalézt pořádek v tom všem zmatku, co vidím. Začínám to postupně seřazovat a čistit. Není to snadné, ale musím se pokusit. Udělat ve všem, co tam je, nějaký systém. Prozatím jen cítím, jak se systém přehlcuje. Pomyslná červená kontrolka bliká a pod ní tučný nápis „ERROR“…

Musím se nadechnout, uklidnit tep, který mi žíly roztepal, až se mi kůží snaží projít ven, jak poskakují. Pociťuji, jak se řítím z nenadání nezávratnou rychlostí do hluboké propasti. Přišla se podívat deprese. Chytám se prvního záchytného bodu, abych nedopadl. Držím se stébla a dýchám. Začít minulost, abych se ocitl v přítomnosti, a nahlídl s nadhledem do budoucnosti. Začínám pomalu a hluboce dýchat, začni přemýšlet v klidu, ať se někam dostaneš. Nejsi kapr, který při výlovu rybníka přišel o vodu. Jsem ve znamení ryby, a proto bych rád proplul tím vším zabahněným a kalným uprostřed mé hlavy, abych se opravdu dostal k podstatě.

Podstata…Nad tím slovem se musím pozastavit. Přemýšlím nad tím a přivádí mě to pouze k dalším otázkám.

Podstata? Podstata naše? Podstata v nás? …

Podstata naše či v nás…

Občas spíše v těchto zlých časech často přemýšlím, v čem spočívá vůbec samotná podstata. Sedím a hledím do okolního prázdna se stálou a opakující se myšlenkou. Všudypřítomná šeď mě moc neinspiruje k vytváření příjemných myšlenek. Zahání mě do starých nepříjemných vzpomínek, co v mém životě bylo vykonáno špatně. Ocitám se zahnán v koutě. Vhání mi do mysli výčitky i potlačený vztek, co v sobě mám, najednou cítím. Tlak, co se uvnitř mého já přetváří a mění krev v lávu. Snažím se to zpět potlačit a pevně se soustředit na to, na co jsem začal myslet.

Podstata. V čem spočívá? Co by mělo být pro můj život podstatné? Láska? Děti? Dobrá práce? Peníze? Pokud se snažím rozebrat si to postupně, vždy to dojde do stejné odpovědi. To, co považuji podstatné, mi nakonec cesty ukáže pouhopouhé zklamání. Bylo pro mě podstatné dělat lidi kolem sebe šťastné, abych mohl být šťastný i já! Je podstatou žití být šťastný? Snažím se přijít na to, jak svůj život žít, abych vůbec žil…Přeji si, aby můj život byl pln štěstí. Ať se smysl a podstata mého života naplní. Musím naplnit své srdce a vlít život do žil. Přicházím na jednu stálou odpověď…

Podstatou mou, nebo tou ve mě, jsem pouze já sám.

Stále odbíhám od toho, co bych rád sdělil. Jestli pociťujete zmatek, znamená to, že cítíte to, co já. Myšlenka střídá myšlenku a vzpomínky to protínají, aby utvářely mě. To se však neděje. Stále proplouvám k té podstatě úklidu mého já, ale tok myšlenek, jak boční proud, mě odchyluje. Chci doplavat k cíli. Cíl si uvádím první, úplně první vzpomínku. Říkám si, že bez vzpomínky nemůže přijít myšlenka. Pokud si něco nezažil, nemáš nad čím se zamyslet. Dostávám se do úplného šera a bourám do pomyslné zdi. To je hranice, kterou nelze překročit. Nejde to! To je můj začátek a na začátku nebylo nic. Musím kousek couvnout. Couvám pomalu, aby mi nic neuniklo. Něco jsem zahlídl, cosi vidím, je to rozmazané.

Obrys člověka, nepoznávám ho. Přibližuji se až rozpoznám, o koho se jedná. Mává na mě, rozpíná ruce k objetí. Jsem jí blíž, a zavalí mě pocit radosti. Usmívá se na mě, má tvář se rázem rozzáří. Poznávám tu tvář. Je to moje sestra! Člověk, ve kterém mám otce, matku, ochránce i vrbu. Pociťuji, že jsem na okamžik šťastný. Chci ji obejmout. Nejde to. Je tu bariéra, na kterou tlačím. Nejde to. Snažím se dál. Sestra se náhle v mlhu mění a úplně se ztratí. Již tu není…

Pociťuji náhlý nával vzteku. Cosi mě táhne vzad. Míjím další obraz tvořený barvami, co se slévají pomalu, aby něco vytvořily. Stojím. Zaměřuji se na to, co vidím. Stále pociťuji vztek. Vidím sedmileté já. Proč je mi právě sedm? Proč nevidím do doby dřív? Opět mě pohlcuje zlost. Přes tvář mi teče krev a vidím tátu, jak pláče. Ano, už si to vybavuji, pláčeš, protože jsi nám ublížil. Jsem malý, abych chápal, že za tu autonehodu nemůžeš. Mě však bolí hlava, jak se pod tíhou nárazu otevřela. Moc se na tebe zlobím. Nyní již chápu, proč do svých vzpomínek před nehodou nemůžu. Žádné tam nejsou. Nic tam nevidím. Tati, ty odcházíš? Proč nás opouštíš…Vezmi mě s sebou! Jsem zlomený. Snažil jsem se být hodný kluk, ale teď pociťuji zlost. Život mi zhořkl. Záblesky dalších vzpomínek se kolem mě mihotají a tvoří krátký film mého dětství.

Máma tam moc není, až jednou v obývajícím pokoji, nový muž s ní sedí. Nechci ho tam. Běžte oba pryč. Jsem moc malý, abych s tím bojoval. Vše je marné, nikdo se o tebe nezajímá. Táta se nevrátí. Přichází toulání. Procházím vesnici sem a tam. Ztrácím se v místních lesích. Přátel pár v mém věku mě doprovází. Ségra, kde jsi ty? Stále utíkáš, já tě hledám. Místa, která tě však přitahují, já sám nevyhledávám. I přes to probíhám celou betonovou Prahou, jen abych byl s tebou. Odháníš mě, nechceš, abych byl přítomen tomu špatnému životu, který vedeš, až nevidím ani to, co vše bereš. Slíbila jsi mi, že tu pro mě budeš. Domu se však vracet nechceš, vždyť jen lžeš, že za mnou přijdeš.

Do života mi přišlo něco jiného. Někdo jiný, mámě se břicho v balvan mění. Najednou se vše mění. Malá dvojčátka u nás doma se v mé bratry mění. Ti dva tvorečkové se tu zjevili snad, aby to mé prázdno vyplnili? Z života se stává otročení, já je mám moc rád, takže mě to nezlomí. Chci být dobrý brácha, proto se starám. Sny být se svou sestrou, těch se pomalu vzdávám. Čas plyne, hračky jsou od stálého hraní odřené. Mé ruce od měnění plen a lahví již příliš unavené. Nohy už z věčného běhání rezignují. Stále jsem tu, stále se snažím. Být dobrý brácha v sobě si držím. Už umíš mluvit a chodit. Rádoby domovem line se smích. Rodiče křičí, mé malé já v rohu se krčí. Nechci to vidět, utíkám pryč, vzpomínky halí se ve stálý bič. Už tě tu nechcem, pošlem tě pryč. Tak se domov mění ve výchovný kýč.

Výchovný ústav přinesl úlevu. Dal mi prostor k seberalizaci a taky teplou stravu. Chvíli buď tady, pak půjdeš tam. Již dlouho jsem nevidět tvář, kterou opravdu znám. V těch vzpomínkách vidím, jak vše zlé od druhých se učíš, jestli chci zapadnout, dělat to musím. Zlý být nechci, to v hloubi duši tuším, ale ta zlost, ta bolest, tíhou toho všeho se dusím.

Chci z té hlavy utéct. Už to nechci vidět. Všechny vzpomínky v kapkách kolem mě prší. Celé ty roky v kapkách padaly a louži přede mnou vytvořily. Nahlédnu do ní a vidím svůj odraz. Vidím někoho hrdého, kdo pěvně stojí, ale skutečně to tak je? Pořád je tam ten kluk, co se moc bojí. Je tu sám, nikoho nemá, přítele jednoho, na kterém si trvá.

Obraz Jardy náhlé proti sobě vidím. S tebou jsem dlouho, ty tu jsi se mnou, a to, že mám tě rád, stále to cítím. Oba zlomení a přesto silní, že život nás dal dohromady, oba si stále cení. Celé to období dali jsme spolu, smáli se, plakali, padali dolů. Ta fotka nás dvou náhle se trhá, teď už jsme dospělí, život nás volá. Cesty se bohužel musely rozejít, přesto se v životě bez tebe nemůžu obejít.

Odrazy vzpomínek, jak teď žiju. Jak s lidma okolo pouze si hraju. Dospělost vidím, tak nějak v šeru, vidím tam, co jsem se naučil. Beru drogy a kradu. Otáčím hlavu, nechci to vidět. 

„Ty půjdeš sedět.“ V hlavě ta ozvěna tiše se ozývá, ušima to ten blbec nevnímá anebo mu nabývá. Nekouká nalevo, nekoukám vpřed, kdejaké osobě ublížil, způsobil vřed. Nebyl jsem zlý, byl jsem však lapka. Jakmile se mi to líbilo, a v životě to neměl, svrběla mě tlapka.

Roky mi míjí, vzpomínky plynou. Uchopím jednu, tu úplně jinou. Vidím v ní tebe a srdce mi bije, jsem úplně mimo sebe, on se snad zamiluje. „Halinko.“ Zjevuješ se v mém životě v té celé své plné kráse a hlavně dobrotě. Ze všech těch obrazů, co se náhle mění a tvou tvář tvoří, se někým cítím. Cítím se milován. Spolu jsme vytvořili další dva životy, děkuji ti, dobře ty. Náhle se vidím v té těžké roli, stal jsem se otcem.

Těžké to úkoly. Vidím, jak to nezvládám, doma moc nebývám. Jak si na vše sama, proto u nás život mění se v drama. Ty se tak moc snažíš. Naši rodinu kvůli holkám pohromadě držíš. Jak moc mě miluješ, cítím, avšak svým nepoučitelným chováním tvé srdce drtím. Stále tu seš, stále se držíš. Sama sobě poručíš, že prostě musíš. Přišla ta chvíle, muselo se to stát. Změnila si své cíle, pro které musíš se něčeho vzdát. Jsem teď dlouho pryč a můžu si o tobě nechat jen zdát. Špatné skutky zabraly velkou část a zastínily vše dobré, čím jsem se tě snažil zmást.

Opouštíš mě jako všichni. Vězení dává člověku moře času, aby se stal posedlým tím, co se děje za branami. Paranoia se velmi snadno připlížila a má slova ti moc ublížila. Nesmím ti to mít za zlé. Musím ti odpustit, od zhrzenosti opustit, aby každý svou cestou dále žil a ze svých cílů nikdy nepolevil.

Tím se dostávám do vzpomínek posledních, co se v mé hlavně objevují a mou dušičku teď zlomenou dost provokují. Spadla za mnou klec a vše mě dohnalo, zamyslet se nad sebou až teď mě přimělo. Co bude dál? Bude se má hlava plnit špatnými myšlenkami, aby až do ní za nějaký čas opět zabloudím, abych viděl, jak to zlo a špatné skutky zase sráží mě na kolena! Ty staré tam budou stále, ale co bude dál, už je jen na tobě! Co tam chceš opravdu vidět? Je to bude dál? Ten příběh si napíšeš jenom ty sám!!!

Tím dostávám se do poslední fáze. Snad vám nepřijdou hloupé a otřepané některé fráze.

Josef Zahradníček, Věznice Všehrdy