Kolikrát půjdem pod větvemi stromů?

Tou známou cestou domů!

 Lesní pěšina se line,

v tichosti přemýšlím o té své vině.

Tak jako bílé mraky plují modrou oblohou,

opět kráčet svobodně třeba za duhou.

My, co se v životě tak snadno ztrácíme,

samotný v tichosti noci často brečíme.

Lesní pěšina se pomalu rozevírá, 

u srdce bodá otázka jediná.

Co asi míní společnost, i má drahá rodina.

Kolikrát zastavíme svoje kroky,

a upřímně budem litovat všechny ztracené roky.

Přál bych si kráčet bez bázně a hany, 

prosím přívítej mě vřele, mami.

Tak na mě tvrdě nekoukej,

na oknech stále vidím tu svou mříž,

na doživotí nesmažu si svůj težkej hřích.

Hřích, který těžko smazávám,

tvrdým způsobem svou duši poznávám.

Jasný sen se pomalu rozplývá,

východ slunce, opět další den začíná.

Na oknech vidím tu svou mříž,

mříž z chladné ocele!

Jedná místnost pro život a vězeňské postele.

Ze snu už zbývá jen vzpomínka,

za zdí s ostnatým drátem

se probouzí má milovaná rodinka.

Až k nápravě dospěju, za plotem ohřeju.

Přilnu více ke své víře.

Už plně chápu, co znamená

být zavřený jak to zvíře.

Josef Ludačka, Věznice Příbram