Bylo léto. Léčil jsem se v bohnické léčebně ze závislosti na drogách. Náš pavilon byl uprostřed parku, který svojí krásou a velikostí připomínal park zámecký. Pavilony se dělily na několik postupně stojících domů jak město, kde žili šílenci, narkomani, alkoholici, lidi ztracení ve svých světech uprostřed parku v kráse květů.

Tam jsem našel Miriam. Šla kolem mého okna s postavou bohyně, co větří letní šílenství. S vlasy, co vlály jak chmýří z květin na louce, kde vládnou střepy mizící ve větru s ránem, kdy vchází obloha do černé palety malířů. S ústy jak rozkvetlá růže, oči hříšné a smutné jak toulání vlků na pláni Sibiře. Oči, co tvořily nespoutanou mlhu. Něžnou a přitom krutou. Šla kolem, v ruce nesla květiny. Měla šaty stejné barvy jak květy v její ruce. Prošla jak vůně jara.

Byl jsem zamilovaný a zoufalý. Tu noc jsem tupě zíral do okna a hledal zbytek stínu její krásy. Její stín mě připravil o chutě na herák. Přestal jsem myslet na války v ulicích. Myslel jsem jen na její zjevení, na její krásu. Zbytek týdne jsem zpomalil ve své terapii. Skupiny a sezení mě uváděly v nudný brouzdání v čase a prostoru. Svoje pocity jsem pálil v básních pro její oči.

Chodil jsem parkem a hledal její kroky, její šílenství. Našel jsem ji sedět na prahu pavilonu, kam patřila. Pavilon těžkých depresí a sebevrahů. Její nepřítomný pohled mi neunikl, nadopovaná prášky proti směru dálnice. Dlouho jsem zíral, jak tam sedí a nevěděl, jak k ní proniknout. Vedle mě se šplhaly květy, které si nesla. Utrhl jsem náruč květů a položil je vedle Miriam. Nic.

Ticho, šílenství. Určitě je šílená, ale proč tak nádherná? Odcházel jsem zničený. Cestou jsem potkal ošetřovatele, který šel z pavilonu, kde seděla. „Nezlobte se, můžu se zeptat, kdo je ta slečna, co tam sedí?“ zeptal jsem se. „To je Miriam. Těžký případ sebevraždy. Nemluví, je tady dlouho. Je krásná. Ale debil,“ vysypal ze sebe a zmizel.

„Miriam,“ opakoval jsem si to jméno. Miriam, krásná a šílená. Pro mě se stala úžasnou. Méně šílená, než zkurvená společnost, co nosí čepice s reklamou na prachy, vibrátory, umělý orgasmy a internet, co mluví řečí, které vůbec nerozumím.

Každý den jsem trávil volný čas a vycházky v pavilonu, kde žila moje Miriam. Krásné květiny pro Miriam se staly pravidelnou součástí návštěv. V tichu mezi stromy, co šuměly jak řeka zalitá sluncem, jsem trávil svůj čas vedle Miriam. Naše mlčení a ticho nás poutalo jak zvuk slepců a bláznů. Našel jsem její pohled. Byl jsem ztracen a zcela zahlcen její přítomností. Zdálo se, že i ona našla zalíbení v mojí společnosti, darování květin a ticha.

Šel jsem jako každý den k jejímu pavilonu a v tom jsem ucítil její vůni. Stála přede mnou s kytkou, s očima upřenýma někam do hlubin mojí duše. Stála těsně vedle mě, svět se zastavil, její prsty našly moje. „Miriam, miluji tvoje ticho, tebe a všechno, co nosíš v duši, tvůj smutek.“ Tiše jsem šeptal. Dala mi prst na pusu na znamení ticha. Usmála se a vzala mě kolem krku. Moje a její rty se spojily. Věčnost polibku mě spoutala její chutí. Miriam, tichá princezna, zakletá ve věži. Já blázen z její krásy. To vše bylo jak prázdná dálnice světa v mlze a tichu. S její náručí, teplou kůží a rty, co pálily, jsem ztrácel zuřivost a nenávist.

Každý den mi přišel jako střep krajiny, tapetou, kde zpívají holubice. Návrat noci, kdy jsem našel Miriam. Nikdy nepromluvila. Oči a polibky mi říkaly všechno. Byla křehká jako vločka sněhu. Jako okamžik na konci noci, kdy je skoro ráno.

Konec pobytu, konec denní šichty v blázinci. Můj program se zúžil na docházení na setkání pacientů, alkoholiků a narkomanů, kteří válčí s abstinencí mimo areál a zámek v Bohnicích. Moje tři měsíce s Miriam přivály podzim a padání listí. Chodil jsem za ní každou volnou chvíli. Asi ani nezpozorovala, že jsem byl propuštěn. Primář, její psychiatr, mi doporučil vzít ji na víkend mimo areál léčebny. Ukázat jí město, kde dlouho nebyla. Měl jsem obavy, Miriam byla stále tichá, poslouchala padání listí. Byla více smutná a vzdálená.

„Miriam, chci tě vzít na výlet. Projdeme se Prahou, uvidíme racky a Vltavu a všechno, co budeš chtít. Miriam, jsi moje krásná princezna,“ políbil jsem jí a díval se jí do očí. Dlouze a krásně se na mě dívala, usmála se a kývla hlavou na znamení, že ano.

V pátek, kdy jsem ji odváděl, bylo teplo. Poslední kousek letního závoje. Na sobě měla své šaty z květů. Jako v den, kdy jsem ji uviděl poprvé. Byla nervózní, držela se mě jako batole prstu matky. Nasadil jsem jí na oči tmavé brýle. Bála se lidí a jejich pohledů. Jeli jsme na Petřín do kopce mezi stromy a zvuky podzimu. Leželi jsme pod stromy v hromadách lupenů. Miriam se ke mně tiskla, něžně, a určitě byla šťastná. Po letech jsem cítil, že svět není tak zlý, že nemá jen barvu popelnic a bídy ulice, kde vlci žebrají heroin na válku a na šaty z kovu a betonu.

Přišla tma, tiše jak stíny spadlých listů. Jeli jsme tramvají ke mně na pokoj. Miriam mi usnula v objetí. Za oknem tramvaje se proháněly davy turistů a tisíce světel. Ke mně jsme přijeli před půlnocí. Nevěděl jsem, jak skončí naše první noc. Bál jsem se, že se ztratí do svého ticha a šílenství. Toužil jsem se s ní milovat, ale přijal jsem i možnost ticha mazlení, tak jsem miloval moji krásnou Miriam.

„Miriam, můžeš se jít osprchovat, počkám na tebe.“ Miriam se usmála, vzala mě za ruku a vedla si mě do sprchy. Chvěla se, začala se zbavovat své přízračné okázalosti. Její tělo ve mně explodovalo a zcela mě objala, svírala a tonula v naší extázi a rozkoši. Měl jsem něhou zaplněné celé vědomí. Sprcha řvala a já se spojil s Miriam. Svírala mě pevně, cítil jsem její nehty na zádech a duši. Dlouze a divoce se mě zmocňovala. Dosáhli jsme vyvrcholení s něžným šílenstvím. Milovala se zuřivě a zbožně jako opera noční poezie. Usnula mi v náručí jako panenka, divoká a nespoutaná, a přitom ukotvená v samotě ticha, teplá a nádherná, moje.

Ráno byla smutná a vzdálená. Cítil jsem, že chce zpátky do zahrad léčebny. Cestou zpátky si trhala zbytky zbarvených listů a keřů. Brouzdala v hromadách lupenů. Zvuk listí hlubinně tikal jako monotónní poezie řeky a řev racků.

Vítr a chlad přivál pozdní podzim a jeho paletu šedivých dnů s deštěm, s depresí. Miriam se ztrácela, procházky parkem byly kratší. Zmizely do hlubin její duše. Tmavé stíny stromů, prázdné stíny lidí v zajetí zoufalství a šílenství mě bodaly jako ostny skla, které plnily okna léčebny.

Ticho…Miriam mě přestala vnímat, přestala vnímat vše, co bylo skutečné. Její oči se leskly pod palbou silnějších antidepresiv a léků na spaní. Musel jsem jít za primářem. „Pane doktore, Miriam nepotřebuje více léků. Chápu, že je nemocná, ale miluje mě a vím, jak s ní být v tom hrozném tichu,“ naléhal jsem a domáhal se Miriam. „Pane, vím, jak máte rád Miriam, ale především jste také pacient téhle nemocnice, takže mi neraďte a věnujte čas své terapii. Omluvte mě, čekají mě pacienti.“ Odešel a nechal mě tam stát.

Dny zmizely v oparu čekání na Miriam. Tiše zmizela, tak jak se objevila. Její stav se natolik zhoršil, že už ani nechodila ven. Přestal jsem chodit do léčebny a na skupiny. S příchodem zimy jsem si opět začal píchat heroin. Miriam se ztrácela v oparu heroinu a alkoholu. Moje toulání její duší odešlo jako barevnost květů do hlubin, kam míří hejna ryb a v dálce řvala krvavá řeka, jenž snesla vlnami moji vášeň a milování.

Stalo se, co jsem si nedokázal ani představit. Miriam ukončila svůj život v kapách krve na jejím zápěstí. O tragédii mě informoval primář. Přiznal, že její poslední lidské gesto patřilo mně, že řekla moje jméno. Po letech promluvila a tu noc se podřezala a ukončila svůj smutný a tichý život. Tekly mi slzy a přál jsem si, abych šel za Miriam, abych spatřil aspoň ještě jednou její tvář a ticho, které jsem tak miloval.

Moje závislost mě dohnala zpátky do zahrad bohnické léčebny. Po smrti Miriam jsem ukončil pokusy na život s lidmi. Heroin a ulice mě přivedly zpátky tam, kde jsem poprvé spatřil Miriam. Ležím na té samé posteli, kde hledám stín jejích kroků. Oknem se plazí větve květů, které jsem jí trhal. Čekám, že uslyším ticho jejího těla, její duše, ucítím vůni jejích rtů. Jsem zpátky bez naděje, že se vrátím.

Budu v zahradách hledat její tvář. Stal jsem se jedním z nich. Prázdný pohled, šílenství, tiché čekání na návrat MIRIAM.

Martin Cina, Věznice Příbram