Na pouti jsem ti vystřelil růži z Maroka

a koupil jsem ti cukrovou vatu plnou nesplněných snů.

Otevři dlaň, dám ti pár jisker od oka,

poslechni proroka a nepodceňuj tmu.

 

 

Pytle plné mrtvol jako dárky z rozmaru,

však nezapomínej na odvahu a neměň svoji povahu.

Křišťálová koule ti neřekne víc, jak Cigánka,

která svýma slzama kropí špinavou podlahu.

 

V dolním rohu pokoje jen pavučiny obstojí,

na zdi místo plakátu výměšky a skvrny krve.

Uprostřed toho chaosu sedíš ty a prstem rudou tekutinou

píšeš na svý tělo „Přijď si pro mě, zmrde.“

 

Pro ty lidský šváby jsi jen nemorální psychopat,

ta vyšinutá bruneta od vedle.

Nemůžou nám diktovat.

Jako Yoko Ono a John Lennon,

myslíme jen na sebe.

 

Žádný falešný kozy, žádné pomluvy a zrady,

žádný tahy a laciný nevěry.

Žijeme teď a tady.

Ostré jazyky jako meče Hattoriho Hanzō,

to, že nebe půjde do pekla, jsme věděli.

 

Nechci, abys byla moje žena, moje kurva,

chci tě přivítat v bažinách jako moje děvče.

Spát s lekníny ve svém lůni budeš

a pokaždé zrudneš, když dojde ti, že se ti nikam jinam nechce.

 

Vybrnkávám na tvých ústech tóny jako Metallica,

mé ruce jsou vlezlé jako Amerika.

Nemáme klony, nejsme Sony,

přesto patříme mezi panoptika.

 

Patříme tady do svý hlavy,

i když nám sny vzali a nechali jen narkotika.

Tak ty stavy nepochopí davy,

naši bolest chápou jen andělé a mámy.

Schovejte se, my budeme počítat,

ale neřekneme, do kolika.

 

Básník kazatel, Věznice Oráčov