V jednom malém městečku na jednom malém náměstíčku stál úplně malý nenápadný domeček. Nad dveřmi visel ošuntělý nápis „Prodej zeleniny. Majitel Jaroslav Květák.“ Rodina Květákovic v městečku žila už několik generací a jejich obchod měl mezi lidmi již skoro sto let vyhlášené dobré jméno.

Pan Květák jako hlava rodiny měl na starosti i řízení jejich malé živnosti a každé ráno kromě neděle objížděl známé farmáře z okolí, aby nakoupil čerstvou zeleninu, kterou pak jeho manželka, paní Květáková, v obchodě prodávala. Oba byli na svůj krámek a na tradici patřičně hrdí, své zákazníky si hýčkali, a div by jim nesnesli modré z nebe. Paní Květáková se celá natřásala obsluhovala své zákazníky jako hosty v prvotřídní restauraci.

Jenže všechno až zas tak v pořádku nebylo. Za domečkem ležela úzká dlouhá zahrádka s několika stromy a přes celou zahradu až k polorozpadlé kůlně v rohu vedla vyšlapaná pěšinka v neposečené trávě. Pravidelný obyvatel této zahradní skrýše je jeden malý sedmiletý kluk s nádherně blond kudrnatými vlasy a jeho nejlepší a vlastně i jediný kamarád jako uhel černý pes Baryk. Na první pohled se všechno zdá být v pořádku. Vždyť to není nic neobvyklého, že kluci mají svého psího kamaráda, jenže tohle pouto je stvrzeno mnoha slzami lítosti.

Kluk, o kterém vyprávím, je terčem posměchu kvůli svému vzhledu a jménu, které mu rodiče vybrali. Jmenuje se Květoslav Květák a díky svým kudrlinám jeho hlava opravdu připomíná hlávku květáku. Všichni dobře vědí, že jméno v vzhled si nikdo do obchodu kupovat nechodí, ale přesto se najdou zlomyslní lidé a obzvlášť děti, které na sebe dokáží být dost kruté. Neuplyne jediný den, aby si z malého Kvíti nedělal někdo legraci. Kluci ve škole na nej pokřikují všelijakými urážkami a předhánějí se, kdo vymyslí lepší nadávku, a tím rozesměje celou třídu.

Kvíťa už byl na ledascos zvyklý, ale přecijen to pokaždé zabolelo, a tak tráví všechny přestávky sám na záchodě a do třídy se vrací, až když má jistotu, že je tam pan učitel.

Každé ráno probíhalo u Květáků stejně. Tedy kromě neděle, kdy šli do kostela. To byl pro Kvíťu ten slavnostní den, kdy se i ti lumpové, kteří mu nedali celý týden pokoj, chovali slušně, tedy až na nějaké ty dlouhé nosy a vyplazené jazyky. Po mši bylo zvykem, že si dospělí a pan farář sedli na faře k šálku kávy a k upečenému koláči a bavili se o tom, co celý týden dal a vzal. Děti se obvykle rozprchly do parčíku vedle kostela, ale Kvíťa pospíchal rovnou cestou domů za svým čtyřnohým kamarádem. Baryk vždycky poskakoval a točil se dokola radostí, když se jeho malý pán vrátil domů. Cesta tam i zpět a mše samotná netrvaly déle než hodinu a půl, ale jejich vítání připomínalo kamarády, kteří se půl života neviděli. Kvíťa vyprávěl Barykovi, co všechno ho cestou potkalo a věrný pes natáčel hlavu ze strany na stranu na důkaz porozumění.

„Poslouchej, Baryčku,“ říká Kvíťa, „dneska to bylo docela fajn. Víš, rozhodl jsem se, že se ožením, co ty na to?“

„Ňuf, ňuf,“ ozve se Baryk, „jo to máš pravdu, teď ještě ne, ale hned, jako to půjde.“

„Potkal jsem dnes před kostelem Barušku a náramně jí to slušelo, měla krásně upletené copánky. Její maminka je kadeřnice a Barunka má pokaždé jiný účes a vlasy jí voní na dálku.“

Bylo bezmála půl sedmé, když se ze zadních dveří, které vedou přímo na zahradu, ozvalo volání paní Květákové: „Květoslave, pojď už domů, budeme večeřet.“

„Jo, mami, za chvilku přijdu!“ odpoví Kvíťa, ale moc se mu domů nechce. U večeře se oba rodiče baví o nadcházejícím týdnu a hlavním tématem je opět jejich obchod. Maminku ani tatínka nenapadne zeptat se Kvíti, co bylo ve škole a jestli si přes víkend stačil připravit úkoly a jestli má čisté oblečení.

Zatímco jsou radiče zabraní do rozhovoru, pod stolem se odehrává tradiční rituál. Baryk dostal chuť na smažený karbanátek, a tak očichává nohu svého pána a čeká, až pod stůl přistane nějaký kousek pro něj. Jelikož Kvíťa po celou dobu u večeře přemýšlí, co ho zítra čeká zase ve škole, nemá ani hlad, takže jeho porce končí celá pod stolem.

„Mami, tati, jdu si už lehnout,“ snaží se Kvíťa skočit rodičům do řeči, ale ti jsou tak zabraní do hovoru, že si ani nevšimnou Kvíťova odchodu. Zklamaný chlapec projde kolem koupelny se svěšenou hlavou a namíří si to rovnou do postele. Se slzami v očích se svěřuje svému pejskovi: „Kdybych tak byl takhle neviditelný pro ty pitomečky ve škole. Ach jo, to zas bude zítra den,“ povídá Kvíťa psíkovi, který si u postele udupává své místečko na spaní.

Když si tak shrneme, co o malém sedmiletém chlapci víme, není mu co závidět. Tedy kromě jeho první lásky Barunky. Uvidíme, zda sebere dost odvahy na to, aby jí řekl, co k ní cítí. Necháme ho v klidu vyspat a nabrat síly na nový den. Tohle ráno bude pro Kvíťu naprosto výjimečné.

Probudil se a dostal senzační nápad. Rychle se oblékl, zavolal na Baryka a upaloval přes celou zahradu do kůlny pro školní tašku, kterou tam v pátek pohodil.

Otec a matka Květákovi už od časného rána obstarávali chod krámku. Táta se právě vrátil s čerstvou zeleninou, kterou vykládal do obchodu a maminka vše úhledně vyrovnávala do polic a regálů. Malý Kvíťa využil situace, kdy byl pro rodiče zase neviditelný a do otevřené aktovky si nacpal jednu hlávku květáku. S tichým rozloučením se pak vytratil. Namířil si to rovnou přes náměstí do jediného místního kadeřnictví, které patřilo mamince Barušky, paní Drbohlavové.

Kvíťa stojí nerozhodně před výlohou kadeřnictví a pozoruje, jak paní Drbohlavová leští zrcadla. Posbírá odvahu a vejde dovnitř. Pozdraví a překvapená paní kadeřnice se zeptá: „Co pak tady děláš tak brzy ráno, Kvítku? Vždyť já otevírám až za půl hodiny.“

„No, víte, já, já...,“ zakoktává se Kvíťa, „já potřebuju nutně ostříhat.“

„Což o to, to by nebyl problém, ale vědí to tvoji rodiče?“ ptá se paní Drbohlavová.

„No, vlastně ani ne,“ odpoví posmutněle Kvíťa. „Já si doma povídám jen se svým psem, protože rodiče pořád nemají čas, nebo se baví o zelenině.“

„Podívejte,“ otevírá tašku a položí hlávku květáku přímo před zrcadlo. Postaví se tak, aby byl jeho obraz v zrcadle hned vedle květáku. Paní kadeřnice naprosto ztratí řeč a s úžasem pozoruje, co se právě odehrává.

„Tak mi řekněte. Můžu být dnes ráno váš první zákazník?“

To už paní Drbohlavová nevydrží a pustí se do smíchu a malý Kvíťa se začne smát s ní, protože cítí, že tenhle smích je souhlas. Paní kadeřnice se sehne a vyzdvihne Kvíťu do otáčecího křesla. S radostí se pustí do díla. Hbité prsty a zkušenosti paní kadeřnice udělají své. Z kudrnaté ovečky se pomalu ale jistě stává sebejistý fešák, který dnes ohromí všechny ty, co se mu smáli.

„Tak, Kvítečku, já myslím, že je hotovo,“ říká paní Drbohlavová s radostí v hlase a čeká na hodnocení svého zákazníka.

„No, to je úžasný, moc se vám to povedlo, teď už jsem Květák jen podle příjmení. Víte, že mě možná ani můj pes nepozná? Moc vám děkuju,“ prohlíží se s nadšením a vytahuje z aktovky deset korun na zaplacení.

„Víš, co, ty peníze si nech, a já si místo toho vemu tu hlávku květáku a udělám ji k večeři.“

„Tak jo, platí! A ještě jednou děkuju.“

Kvíťa už chtěl opustit kadeřnictví, když najednou dveřmi, které vedou do domu Drbohlavových, vešla Barunka.

„Ahoj, mami, dobré ráno.“ V tu chvíli se ale Barunka zarazila, protože na první pohled nepoznala, koho to vlastně zdraví. Až když na zádech zahlédla známou tašku do školy, poznala, že u nich v kadeřnictví je Kvíťa. Ten se nejdřív začervenal, ale protože s novým účesem získal i sebevědomí, povídá směle Barunce: „Tobě to dnes moc sluší, Barunko, byl bych moc rád, kdybych tě mohl doprovodit do školy.“ A tak společně vyjdou z kadeřnictví a Barunčina maminka jim zamává. Oba mají ještě půl hodiny čas, než začne vyučování, a tak se staví na točenou zmrzlinu v cukrárně.

Umíte si vůbec představit, jak nádherné to bylo ráno pro kluka, kterému se každý jen smál a urážel ho? Teď si hrdě kráčí ruku v ruce s nejhezčí holkou z celého okolí. Cestou potkávají kluky, kteří udiveně kulí oči a nezmůžou se na jediné slovo. Teď přichází ta chvíle, kdy by jim Kvíťa mohl oplatit dlouhé nosy a vyplazené jazyky, ale takový on vůbec není také by se to v přítomnosti Barunky vůbec nehodilo.

Ještě se uvidí, jak moc to Kvíťa slízne kvůli svému novému účesu, ale být na jeho místě, moc starostí bych si s tím nedělal. Bude zázrak už jen to, když si ho doma všimnou.

A co vy, děti, nemáte kolem sebe taky takového Kvíťu, který se cítí sám a všichni se mu posmívají? Největším hrdinou nejste tehdy, když se někomu posmíváte, ale pokud se stanete jeho nejlepším kamarádem. To je pravé hrdinství.

Michal Kerner, Věznice Rýnovice