Bylo to jednoho podzimního dopoledne, malé červené auto jelo krajinou. Možná protože řidička telefonovala, možná protože byla rozzlobená na svého přítele, s kterým si volala, možná jen drobné přehlédnutí způsobilo, že bez jakýchkoli obav vjela do křižovatky. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy v jejím směru jelo, s plným právem přednosti v jízdě, nákladní auto. Jak suše uvádí znalecký posudek z následného policejního šetření, malé auto prudce změnilo směr a obě vozidla zastavil svah podél silnice. To malé auto změnilo tvar do písmene C podél čelní masky náklaďáku. V telefonu po této velké ráně bylo chvíli slyšet jen ticho, velmi zvláštní pohltivé ticho. Telefon v handsfree zůstal funkční, ani hovor se nepřerušil. Po nějaké době byl slyšet příchod svědků nehody a posléze i záchranářů s věcným komentářem, že zde už nelze pomoci.

stažený soubor 1

Řidič liazky přistupoval k autu s nadějí, že lidé uvnitř vstanou, že nikoho nezranil a že se jeho život nezměnil. Toho dne něco skončilo, ale toho dne také něco začalo.

Tolik je úvod, který mohl být napsaný jednou větou. Před 14 lety jsem přišel o přítelkyni a dítě. A člověk takovou věc prožíval příliš dlouho - při oznámení policií, při organizování pohřbu, při účasti na něm, při dědickém řízení, při řízení s pojišťovnou a znovu při každém výročí – na to, aby si odpustil takový teatrální úvod. Čas rány hojí, ale docela pomalu.

Třeba bychom se s přítelkyní rozešli a žili každý jinak, tato událost náš stav však zakonzervovala. Po letech smutku, depresích, výčitek, jsem měl pochybnou čest, účastnit s obchodu a nákupu cenného papíru, který jsem soudně vymáhal a dopustil se tak trestného činu, který mě přivedl do výkonu trestu odnětí svobody.

A zde jsem si uvědomil, že já nemusím svému dítěti vysvětlovat, kdeže to jsem a kdy se vrátím. Nemusím řešit, v kolika letech je vhodné dětem přestat lhát, že táta je na práci v zahraničí. Smiřovat se s tím, že se dítěti budou smát při odpovědích na školní otázky: Co dělá za povolání maminka a co tatínek. Já nemusím poslouchat oprávněné výčitky své ženy, že jsem ji nechal na vše samotnou a že to nezvládá, a to jak do prostých věcí jako placení nájmu z jednoho platu, tak i emočně, že se nemá o koho opřít, že musí dělat běžné mužské práce jako sekání trávy, prořez stromů a že autu se vypustila pneumatika nebo něco svítí na displeji červeně.

Jak jsem si tu vyslechl příběhy vězňů o jejich rodinách, uvědomil jsem si, že to není ani bohatství dokonce ani zdraví, na které se připíjí, ale že právě rodina je to skutečně důležité.Chtěl jsem jen připomenout, že ne pro každého je rodina věc běžná a není tak automatická. Rodina, na kterou se člověk může obrátit a získat pomoc jak materiální tak psychickou.

A tak jsem si po roce v tomto ústavu uvědomil, že bych měl odložit svůj strach z navazování trvalého svazku a že založit druhou rodinu bude k něčemu dobré. Mohu tedy říci, že věznice, která z povahy věci nemůže nikomu prospět a slouží jen k výkonu trestu, mně osobně prospěla ve směru, který jsem ani neočekával.

Jiří Vrabec, VV Pankrác

0
0
0
s2smodern
powered by social2s

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense