Když je člověk zavřenej, má spoustu času přemýšlet. A tak se ptá často sám sebe na všechny ty otázky, na který ne vždycky najde odpověď. Zamejšlí se třeba nad tím, kdo je vlastně jeho rodina. A co pro něj znamená. Co ještě on znamená pro ni. A myslí i na svoje kamarády. Na svý bejvalý kámoše ze světa tam venku. Přemejšlí, kteří to vlastně jsou. A přemejšlí, kolik jich vlastně zbylo. Není si jistý, a tak se ptá sám sebe, kdo je on sám. A co by dělal na jejich místě. A taky, co by dělal na místě svý ex. A všech těch žen, které odešly. Napadaj ho nejrůznější odpovědi. A cejtí křivdu. Otázek je spousta.

NhM2Jw

 

 

A čím dýl člověk sedí, tím složitější je na ně na všechny odpovědět. Ale jestli chcete, budu vám to vyprávět. Nějaký zkušenosti už mám. Hrozilo mi doživotí, dostal jsem 15 let. Semlelo se to všechno dost rychle. Jako blesk z čistýho nebe. Že jsem se nestačil divit, jak že celej ten kolos funguje. A jak dokonale tě to semele, když už do něj jednou spadneš. Jak je vlastně spravedlnost slepá. Nikdy jsem nad významem těch slov nepřemýšlel.

Ale jak už jsem povídal prvně, tady má člověk spoustu času. A tohle byla další z těch nekonečných otázek. A tak jsem zjistil, že je význam těch slov pravdivej. A že je spravedlnost opravdu slepá, to mi můžete věřit. Z hodnýho poslušnýho chlapečka jsem se stal těžkým zločincem, krminálníkem, vrahem. I když jsem ve svý podstatě zůstal stejnej.

Nic naplat. Jakmile jednou něco uděláte, ten zločin už vás bude předurčovat. Bude vás předcházet. Budou vás podle něj soudit. Jakoby snad odhalili to nejhorší ve vás a teď si na to všechno museli dát pozor. Vem to čert, teď jsem tady, na druhý straně všech těch zdí. A jsem tady se všemi těmi doktory a právníky. S podnikateli, policisty, politiky, lobisty. A jsem tu i se všemi těmi obyčejnými lidmi, na které se ti první dívají spatra. A se všemi kriminálními živly, nepřizpůsobivými, kterým je tento způsob života vlastní. Kteří zde určují pravidla.

Jsem tady se všemi těmi nevinnými, až jich tu opravdu několik je, se všemi nepohodlnými a se všemi těmi trestanci-s násilníky, se zloději, narkomany, devianty a podvodníky (promiňte všichni, na koho jsem zapomněl). Jsem tu s každým, kdo v životě udělal chybu a byl za ni krutě potrestán. S každým, kdo měl tu smůlu, že byl u té chyby přistižen. A nevěřili byste, kolik vás přistiženo nebylo. Kolik z vás nebylo dopadeno.

Moc dobře vím, za co dnes zavíraj. Vidím to všechno příliš zblízka – už 5 let. Jsem tady se všemi těmi, kteří dopadeni byli. A jsem tu na svém pokoji, který je mým novým domovem. Domovem, jehož osazenstvo se pořád mění. A lidi na tom pokoji, to je moje nová „rodina“. Pohyblivá rodina. To jsou mí noví přátelé, kteří jsou také pohybliví. A do nich všech pak člověk promítá všechny ty vztahy, které kdysi měl reálně tam venku. Který jsou už teď jen pomyslný. Kdesi v představách. A všechny ty představy se den ode dne víc a víc vzdalují. Rozplývají se.

A přátelé již nejsou přáteli, rodina již není rodinou. A vám zůstane jen ten pocit. Pocit, že jste byli přáteli. Že jste byli rodinou. A že je svět tam venku falešný. Pocit, že je všechno tady opravdové. To když se všechny ty představy zrcadlí v každém z těch vztahů, které tady zažehnou, rozhoří se, a jako závan větru jsou náhled uhašeny. A to nové, opravdové, se pak taky rozplyne a stane se také falešným. A vy se cítíte, jako byste snad umřeli a mohli to všechno sledovat zpovzdálí. Bez možnosti do toho všeho zasahovat.

Svět tam venku pro vás přestane existovat. A vy cítíte jen ten neproniknutelný plot. To cosi. Ten nekonečný hluboký oceán, který nelze přemostit. A tak jste uvězněni v tom světě. Tam uvnitř. Sami a nezbývá vám nic než naděje. Jste uvězněni v tom světě a čekáte.

A nenapíšou ani vám vaši přátelé. Ani vaše pohyblivá rodina, jejichž místo teď zastávají „ti další“. A pak časem vám začnou chodit dopisy od všech těch, kteří tu také zůstali. Kteří jsou stejně osamělí jako vy sami. Pro které se stal svět tam venku i svět tady uvnitř falešným.

A tak my, kdo jsme tu zůstali, hledáme kus pevniny u sebe. Abychom si mohli odpočinout od vší té rozbouřené vody. Oceánu, v němž jsem unášeni co chvíli všemi těmi proudy. V němž se zmítáme ve vlnách. V bouřích. Hledáme ho a nenalézáme. A pak-někteří z nás jen přeci jen naleznou. To když zjistí, že tím jediným pevným bodem, tím ostrovem, na kterém je dost půdy pod nohama, že se může člověk náhle zhluboka nadechnout. Že je tím jediným ostrovem svobody on sám. A že je jediný, komu ten ostrov patří. Kdo se o něj musí postarat. Kdo o něj musí pečovat. O všechny ty stromy a květiny, které na něm rostou. Které z něj vyrůstají. A zjistí i to, že když se o něj starat nebude, život na něm začne pomalu uvadat. Stane se pustým ostrovem, plným neživého smutku. Trpkým. Bolestivým. Dokud jej nepojme všechna ta voda.

Vím to, vždyť na něm také přebývám. A když už mi dochází síly, pustím na něj toho jediného člověka, který mi ještě zbyl. Jediného, kdo se o něj dokáže starat s láskou. Komu na něm ještě záleží. Kdo ho má opravdu rád. Mnohdy více než já sám. A tak přichází, aby zalil všechny ty stromy. A všechny ty květiny, které pomalu uvadají.

A vy se stydíte, v jakém jste ho nechali nepořádku-to když přijde znenadání. A že jste tak blízko od některých dalších ostrovů. Bojíte se, aby se na něm neusadil některý z těch škůdců. Aby se na něj nedostal plevel. Vše, co z něj dělá pustinu.

A stydíte se i za vaše přátele. A stydíte se i za vaši rodinu. Za všechny, kteří ten ostrov už dávno nenavštěvují. A stydíte se sami za sebe, kam až jste to nechali dojít.

A pak si náhle uvědomíte, že je většina těch ostrovů vzdálena, že je ten váš již příliš daleko. Tak daleko, že jej nikdo nenalézá. Že je vzdálený kdesi vprostřed oceánu. V těch nehostinných končinách, do kterých není radno se vydávat. A jeho maják je vyhaslý. A jeho zvony přestaly již dávno znít. Asi proto jej nikdo nenalézá.

A stydíte se za to, že se bojíte. Těch nelítostných a rozbouřených vod. Vší dálky-to jak se neustále ostatní ostrovy vzdalují. Bojíte se, že se v nich potopí všechny ty lodě, které z něj vyplouvají. Že se roztříští o skály. V té bouři. Lijáku. Ve všech těch vlnách. Že utonete uprostřed oceánu. Asi proto již žádné další nevyplouvají. Záchranných člunů je totiž po čertech málo.

A tak tam stojíte. Sami. Na tom pustém ostrově. S pevnou půdou pod nohama. A vlny dorážejí na vysoké skály.

A tak tam stojíte a všude kolem je temná noc. A nesnesitelný křik masy tříštící se vody.

A vy tam stojíte, na kraji těch skal, a máte strach, že se pod vámi podlomí. Díváte se dolů, v té tmě a máte závratě. Jímá vás hrůza. Sbíráte odvahu. Skočit.

M. F., Věznice Oráčov

0
0
0
s2smodern
powered by social2s

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense