S rodinou se vídám, i když každá návštěva, kterou se snažím brát s humorem, mě vždy na několik dnů naprosto odrovná. Vidím své děti, vidím bolest v jejich očích, vím, že můj pobyt tady je zabíjí, a přesto každou návštěvu se snaží být v pohodě.

bab

 

 

Nejlepší je můj vnouček, tomu syn vypráví, že babičku hlídají policajti, aby mu ji neukradl někdo a že babička hraje hru a až ta hra skončí, babička se vrátí za ním domů. Evidentně je spokojený, takže když návštěva končí, vnouček se loučí se slovy " babičko hraješ hru?", a já s úsměvem na rtech ale přitom s krvácejícím srdcem odpovím "ano miláčku, hraju hru, ale neboj, brzo skončí". On se usměje a spokojeně bez pláče odchází.

Můžeme každý den telefonovat, tedy pokud máte tam venku někoho, kdo vám dobíjí kredit. Takže slyšíte je, jdete k telefonu a modlíte se, ať je vše v pořádku. Žijete tu v neustálém napětí, strachu o své nejbližší, zvláště teď v době covid-viru. Nikdy nikdo, kdo tady nebyl, nepochopí! Ani nemůže pochopit. Tady jsem pocítila, co je smutek, beznaděj, strach o své blízké i o sebe samu, strach, co bude tam venku, až se vrátím, strach a obavy, aby vám to ti nejbližší nevyčetli, nezavrhli vás, aby se k vám lidé, které jste znali, stýkali se s nimi, neotočili zády.

Já se bojím dne, až můj vnuk pochopí, kde je jeho babička, která je jeho nej, nej, babičkou. Babička, která jako první stála přede dveřmi, když se ozval jeho pláč. Jak zareaguje, co bude dál? Kdo ví.

Všichni tam venku na nás pohlíží jako na odpad, myslí si, jak je nám tady dopřáno. Ale věřte, i tady jsou lidé, lidé, co mají srdce a svědomí. Já tomu říkám "peklo", dům smutku, a věřte i muži pláčou. Tím se neospravedlňuji, spáchala jsem a musím být potrestána, ale trest by mohl být mírnější.

V tomto prostředí poznáte, co jste možná ani nikdy nechtěli poznat, žijete mezi lidmi, s kterými žít nechcete, a přesto musíte. Každý den stereotyp, sčítáky, aktivity, práce, jídlo, televize a stále dokola, někdy máte pocit, že ani nemůžete vyjít normální.

Máte kolikrát chuť skončit, ale vždy se včas zastavíte, protože nemáte právo ublížit těm, co na vás čekají, co vám dali šanci. Pokud ovšem tam venku nikoho nemáte, anebo ti venku to vzdali, odepsali vás, je to hrozné. Abyste vydrželi - musíte mít jistotu, jistotu tam venku. To je moje naděje do budoucnosti vrátit se k rodině a těch několik let, co mi zbývá, s nimi plnohodnotně prožít a vnukovi dokázat, že jeho babička je ta nej, nej ...

To je můj příběh a vám všem tam venku posílám vzkaz: „Važte si svobody. Říká se, že zdraví je nejdůležitější, ano je, ale svoboda ta je také důležitá“.

anonym, Věznice Světlá n. Sázavou

0
0
0
s2smodern
powered by social2s

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense