Zase ráno! Co naplat, vstávám a jdu se chystat do školy. Nebude to lehký den, nechce se mi tam, zase jim nebudu rozumět!  Jmenuji se Martin Strakoš a narodil jsem se 13.11. 1974 v Ostravě v ČSSR. Dnes je mi 10 let a píše se rok 1984. V tuhle chvíli ani netuším, co mi život přinese, jsem malé desetileté dítě. Ale to se brzo změní. Jdu do školy.

„Mami, tak ahoj,“ a šel jsem. Neměl jsem to daleko, asi pět minut, ale cestou jsem zjistil, že tam vlastně jít nechci, a tak jsem nešel. Jenže co teď? Domů jsem nemohl, protože mamka byla doma. Nepracuje, stará se o mého bratra, který je po mozkové obrně. Mimochodem je to moje dvojče. Potřebuji si od všech odpočinout, nemají mě rádi, vím to. Dopoledne až moc rychle uteklo, a to jsem vlastně nikde nebyl, jen jsem se prošel po lese, co máme v Ostravě. Jdu domů, škola už bude končit. Bohužel ani tam se mi nechce, ale musím.

Hledám klíče od bytu a tady jsou. „Kde jsi byl, ty hajzle? Volala mi soudružka učitelka, že jsi nedorazil do školy!“ spustila hned mamka. „Tak nečum a řekni mi, kde jsi byl! Neboj, nic ti neudělám, jen chci vědět, kde jsi byl.“ Chtěl jsem jí to říct, ale než jsem našel vhodná slova, vrhla se na mě a začala mě bít hlava nehlava. „Co si o sobě myslíš? Že si budeš dělat, co chceš?! No, tak to nebudeš, zmetku, nevím, po kom to máš. Jsi lajdák, hlupák a myslíš, že se nedozvím, když nejdeš do školy.“

Řval jsem: „Ne. Ne, to bolí, už mě nemlať.“ To jsem neměl říkat, bohužel se rozzuřila ještě víc. Je po všem, všechno mě bolí a mám 10. narozeniny. Co bude dál, netuším, ale vím, že odsud uteču, nebudu tu. „Vstávej, jdeš do školy a dneska tam jdu s tebou. Tomáše (dvojče) pohlídá Pavel, dneska je doma (druhý nejstarší bratr, mimochodem mám ještě bratra Karla, ten je nejstarší a sestru Zdenku, ta je pro změnu nejmladší),“ budila mě mamka. Vyšli jsme, mlčela a jen se na mě divně dívala, nevěděl jsem, že už v podstatě nebydlím doma.

Za týden u nás někdo zvoní. „Jdi otevřít, neslyšíš ten zvonek!“ řvala mamka, tak jsem šel. „Mami, je tu nějaká paní a chce s tebou mluvit.“ Tak přišla ke dveřím, podívala se na mě a řekla: „Jdi si sbalit svoje věci, půjdeš tady se soudružkou. Pracuje na sociálním odboru, potřebuje s tebou mluvit. Jo a obleč se slušně, nevím, kdy se vrátíš.“

„Proč si mám balit věci, mami?“

„Nestarej se a dělej, co ti říkám. Budeš poslouchat to, co ti říkám já.“ Nesbalil jsem se. Najednou kolem mě stály tři ženské, které jsem v životě neviděl a táhly mě pryč. „Nic tam nebude potřebovat, všechno mu dají,“ řvala na moji mamku ta paní, co zvonila. „Nikam nejdu, musím utéct, ale kam?“ honilo se mi v hlavě. Nakonec jsem šel jak beránek, naložili mě do auta a vyrazili jsme na cestu. „Prosím vás, kdy pojedu domů a kam mě to vezete? Kam?“ ptal jsem se. „Na vyšetření k paní doktorce a pak tě odvezeme domů,“ řekla klidným hlasem jedna z nich. Věřil jsem jí.

„Soudružko doktorko, tady je ten malý kluk Strakoš na prohlídku.“

„Aha, to je ten, co jde do Šternberka na léčení."

„Kam že to jdu? Domu snad, ne?“ ptal jsem se znova. Otočily se proti sobě a začaly se smát: „Domů už nejedeš.“

Jsem tady!

Jedu a ani nevím kam a proč. Koukám z okna a nic mě nenapadá. Taky proč, je mi teprve 10 let, tak co vlastně mohu vědět. V podstatě nic. To se v budoucnu změní, dozvím se poznám víc věcí, než bych chtěl. „Postav se tady a tady budeš čekat, pokud nechceš mít problémy hned na začátku!“ řekla ta paní, co mě sem přivezla. Čekal jsem, stejně mi nic jiného nezbývalo. Najednou vidím, že naproti mně jde zdravotní sestřička, to je nemocnice, to bude fajn. Nebylo. „Máš všechny věci?“

Nevěděl jsem, co má na mysli, tak jsem řekl, že mám a šel za ní. „Tady si sedni, vezmu ti krev, ať víme, že jsi v pořádku.“ Po nudných procedurách jsem šel do sprchy. Nevím proč, koupal jsem se přece doma, nechápu, ale nic neříkám. Musím být hodný, ať se dostanu co nejdříve domu. Okoupaný jsem dostal místo oblečení pyžamo a běžel za tou sestřičkou.

Došli jsme na místo. Byla to místnost s velkými dveřmi a polstrováním (izolace). Podívala se na mě: „Pokud bude vše v pořádku, za dva dny poznáš ostatní děti.“ Těšil jsem se. Dva dny na izolaci utekly celkem rychle, nevadilo mi to, na samotu jsem byl zvyklý a měl ji rád. Než jsem dorazil mezi ostatní, mluvilo se mnou hodně lidí, ani nevím, kdo to všechno byl, a hlavně pořád nechápu, proč jsem tady. Na pokojích byl různý počet dětí, ale byly rozděleny na kluky a holky a jakýkoliv dotyk, kamarádství a scházení se mimo terapeutickou skupinu byl trestán izolací nebo se to povětšinou řešilo léky.

Je první ráno mezi dětmi. Ach jo, je to tady hrozné, jdeme si umýt zuby, potom snídaně a hurá do školy. Byl jsem zvědavý, do které školy nás dovezou a taky na děti mimo nemocnici (blázinec). Zklamání. Pouze jsme prošli chodbou a na konci byly dveře, kde byla místnost udělaná na třídu. Jen několik nás bylo schopno chodit do školy, tak na to stačila pouze jedna třída, kde nás bylo asi 8.

„Tak jak se jmenuješ a proč jsi tady?“ ptala se soudružka učitelka. Odpověděl jsem, že nevím. „No dobře a jaké jsi měl známky ve škole?“ Dodnes nevím proč, ale zalhal jsem, že samé jedničky. Do školy jsem skoro nechodil, kde bych je vzal? Za dva týdny, které utekly rychle, i díky lékům, které jsme všichni brali a kdy jsem si užíval status jedničkáře, jsem začal uvažovat, že uteču. Děti byly divné, hrát si nedalo, nebylo s kým ani s čím. Nuda, nuda a zase nuda.

Každý den koukám z okna třídy a najednou slyším soudružku učitelku, jak křičí mé jméno: „Strakoš!!! K tabuli!“ Koukám na ni a čekám. „Dnes přišly známky z tvé školy, ty máš jedničky, jo? Tak se na něj podívejte,“ začala se smát a podívala se na ostatní: „Lhář prolhaný, žádné jedničky nemá, chodil za školu a jen se flákal a kradl. Táhni ven z mojí třídy a jdi za soudružkou primářkou. HNED!!“ Za lhaní mi zvedly prášky na dvojnásobek, byl jsem úplně hotový, nemohl jsem chodit, hrozný. Za dva dny jsem přestal prášky brát a chodil je vyblít. Kontroly při braní léků byly hodně přísné, byla to jediná možnost.

Jednou jsem dostal nápad, že uteču. Pak slyším dva kluky, jak se baví o tom samém. Ptali se, proč by mě měli brát s sebou. Zeptal jsem se, jak se dostanou ven. Já věděl jak. Ukázal jsem jim centrál klíč. Našel jsem ho na dvoře, když jsem za trest zametal, ale jim řekl, že jsem ho ukradl v sesterně. Svolili, že můžu jít s nimi. „Kdy?“ zeptal jsem se. A oni že dnes. „Dneska ne, dneska jsou k večeři buchtičky se šodo! Tak zítra, vem si sebou jen to nejnutnější.“

„Jasně, odpověděl jsem, ale nebylo mi jasné, co sebou vzít. Nic jsem neměl. Den uběhl strašně pomalu a ani to šodo nebylo vůbec dobré, co naplat. „Tak utíkej,“ šeptá někdo za mnou. Bojím se, ale lezu. Naštěstí dole postavili lešení, i tak se bojím. Uf, jsem dole a pryč. Nekoukám, kde jsou ti dva, je mi to jedno. Sedím na nádraží a čekám na vlak. Kde vezmu na jízdenku, jsem neřešil, pojedu na černo na WC, znal jsem to z televize. Po chvíli mě zmohlo spaní, usnul jsem.

„Au, co do mě boucháš,“ řval jsem a přitom brečel. To mě policajt držel za vlasy, abych neutekl, a přitom mi dával facky. Druhý hulákal: „Tak ty budeš utíkat, počkej, oni ti tam dají! Už ho nech, Franto, musíme ho vrátit vcelku.“ Dovezli mě zpátky, hned izolace, injekce na ztlumení a do rána jsem byl mimo provoz. Můj útěk trval asi hodinu, protože vždy, když někdo uteče, kontrolují nádraží, hlavní cesty, zda nestopuješ a samozřejmě volají na VB. Nádraží byla chyba, to už jsem pochopil, ale proč mi to ti dva neřekli, to jsem se nikdy nedozvěděl. Chytli je asi o hodinu později. Ale proč a jak, bylo mi to jedno.

Druhý den se mě ptali, kdo to vymyslel. Tvrdil jsem, že já. Nevěřili mi to, bylo třeba se přizpůsobit. Ano, oni to vymysleli a taky někde ukradli central klíč, nevím kde. Pak už mi dali pokoj. Místo pyžama mi dali takzvaného andělíčka, mělo to zabránit dalším útěkům. Tohle pyžamo se dávalo na holé tělo. Každý den se tomu někdo smál a dělal posměšky. Pobyt jsem si tím prodloužil o dost dlouhou dobu. Jo a ty dva břídily už jsem nikdy neviděl.

„Vstávej, dneska jedeš domů,“ budí mě kamarádka Janička. Usmívám se, byla to má první láska. Nebylo to spravedlivé, těšil jsem se, ale zároveň jsem věděl, že ji tam budu muset nechat a nechal. Už jsem ji nikdy neviděl. „Napíšu ti,“ sliboval jsem. V té chvíli byl slib opravdový a akorát uskutečnit prostě nešel. Dopisy sestry četly a kdybych napsal, nikdy by ho nedostala.

Uplynul rok od mého příjezdu. Co mi to dalo? Musím se naučit lépe lhát a líp vše plánovat. Jinak zas skončím tady. Už nikdy nechci zpátky. Už je tady, přichází můj nevlastní otec, jediný mě navštěvoval, ostatní buď nevěděli, kde jsem, nebo nechtěli, ale to je ve výsledku úplně jedno, nebyli tam. „Tak co, jedeme domů?“

„Ano“. Na co jsem se vlastně léčil? Říkali, že jsem byl nezvladatelný, ale to jsem dodnes. Svobodná mysl není nemoc!!!!

O život!!!!

Uplynul nějaký čas, co jsem se vrátil domů a během chvíle bylo vše při starém. Nic se nezměnilo, já byl stále vzpurný a nezvladatelný. Snažili se mi různě vyhrožovat pasťákem (VUDM), smál jsem se tomu. Dneska zase nepůjdu do školy, prostě se mi tam nechce. Co tam, spolužáci mě nebaví, učitelé taky ne, tak co tam. Jenže nemám žádné peníze. Kde je vzít a to doslova.

Najednou jsem si všiml pána, který prodával jmelí a stále někam odbíhal. Občas se stalo, že zapomněl zamknout malou příruční kasu, ve které měl peníze za prodané jmelí. Šance. Ano, vezmu si jen pár korun a ani si toho nevšimne. V hlavě se mi zrodil plán. Musím ho nějak odlákat, ale jak? Hele má auto, tak na něj volám, že mu někdo ničí auto. Podíval se tím směrem, ale když nikoho neviděl, ani to s ním nehnulo. Co teď?

Najednou vidím dva malé kluky, jak se taky poflakují a jdu za nimi:„Kluci, chcete si přivydělat nějaké peníze?“ Neváhali ani chvilku, slovo dalo slovo, slíbil jsem jim 20 kaček, když do auta, které jim ukážu, budou jen kopat a pak se musí dát na útěk. Mně bylo vlastně úplně jedno, jestli je chytnou nebo ne, já prostě jen potřeboval dědka odlákat pryč od stánku a jeho kasičky. Pokus číslo 2 se zdařil. Kluci udělali, co měli, a dokonce se jim podařilo i utéct. Mně bohužel ne. Pán od vedlejšího stánku mě zahlédl a chytil. Nedal jsem se tak lehce, ale bohužel pro mě byl silnější.

Někdo zavolal VB a hup, najednou jsem byl na stanici. Nic příjemného to nebylo, ale výjimečně se chovali slušně. Naložili mě do auta a odvezli domů. Zazvonili, moje matka jim otevřela:„Cos zas proved?“ Když se dozvěděla, co potřebovala, jen suše odvětila:„Já si to s ním vyřídím." Počkala, až odjedou a začalo rodeo.

„Tak ty nedáš pokoj, co s tebou mám dělat, já tě snad zabiju!“ Vzala, co měla po ruce a začali jsme se honit po bytě. Byl velký 4 plus 1. Doběhl jsem do ložnice a zabouchl dveře. Dneska zuřila víc než jindy, věděl jsem, že tentokrát to bude hodně velký výprask. Dostal jsem velký strach, takový jsem ještě neměl. Co teď? Vylezu na střechu, jsme v posledním poschodí, to půjde. Otevřu okno a koukám. Jaj, to nepůjde, na to nemám čas. Co teď? Už se nenechám bít!!! A to nikým.

Otevřel jsem okno dokořán a stojím na něm. Mám, nemám. Najednou po mně začala řvát, nevím co, ale v té panice to bylo úplně jedno… Tak jsem skočil. Už budu mít klid. Jenže najednou jsem chtěl strašně žít. Bylo pozdě, jen jsem cítil, jak má ruka lehce zachytila parapet okna, najednou bílá tma a nic. Otevírám oči a nevím nic. Kolem mě panika, řev a kolem mě hodně krve, byla moje! Dnes je 15. prosince, rok 1988, mám měsíc po 14. narozeninách. Tím dnem končí mé dětství, právě jsem vyskočil z 8. patra našeho paneláku. Tak veselé Vánoce.

Martin Strakoš, Věznice Plzeň