Smích, zábava, večírky s kamarády. Vždy, když jsem slyšel o drogách, marihuana jevila se mi jako něco jiného. Ve svých osmnácti jsme jeli Klárkou do Holandska na brigádu – chtěli jsme si něco přivydělat na pronájem bytu v Praze, v říjnu začínal nám první semestr na Karlově univerzitě.

To právě v Amsterdamu jsem zakouřil poprvé, vždy mi to pomohlo se vypořádat se stresem. Díky trávě poznal jsem též skvělých lidí. A do Česka jsem si s sebou vzal semínka, nechám je růst na zahradě u babičky, kámoši mi říkali, že teď to prý už pro vlastní spotřebu je legální. A hlavně nikoho to nebude zajímat, já nic nikomu nedělám špatného.

„Sčítáaak!“ Ze spánku mě vytrhl řev bachaře. Je třeba postavit se do pozoru. Ještě dříve než slunce vstávají totiž vězni. Ale po tolika letech dělám to už automaticky. Zase ještě jeden den. Zavřít můžou, pustit musí.

A oni na to přišli. A nebylo jim to jedno. Soused zavolal policii a mě vzali do vazby. Soudce nezajímalo, že mi začíná univerzita. Šoupl mě hned do „béčka“ – tři měsíce, ani jsem nemohl poslat mamce dopis. Ovlivňování svědků nebo něco takového. Pamatuji si, že když mi sdělili obvinění a sazba trestu začínala na osmi letech, myslel jsem, že spáchám sebevraždu. Celý svět se mi zhroutil, nevěděl jsem, co se mnou bude, ještě jsem nikdy nebyl na policii a teď jsem ve vězení.

Advokát říkal, že to bude dobrý, že dostanu podmínku, že jsem neprodával. Pak ještě hodil pár vět latinsky, ale nevěděl jsem, co znamenají. Doktor práv, profesionál. Určitě má pravdu. Dal mi naději, která bohužel zmizela, když státní zástupkyně začala číst obžalobu: „Jedná se o zvlášť závažný zločin výroby drog dle §283 odst. (1), odst. (3/c) trestního zákoníku. Drogy přičiňuji se ke vzniku další trestné činnosti jako krádeže, loupežná přepadení apod. Kdyby neproběhl dobře načasovaný zásah policie, obžalovaný měl by k prodeji množství drog o tržní hodnotě přesahující dva a půl milionu korun. Je zřejmé, že drogy byly určeny k distribuci.“

„Já jsem nic neprodával, neměl jsem z toho ani korunu.“

„Pane obžalovaný, budete mít čas na vyjádření během závěrečné řeči, prosím, zachovejte klid. Pokračujte, paní státní zástupkyně.“

Dostal jsem osm let. Do Valdic. Na první cele se mi smáli, že mám nejmenší trest, že brečím. Ten vedle má dvacítku za dvojnásobnou vraždu a ten na posteli tam v rohu – 25 let za vraždu přítelkyně. Prý ji uřízl končetiny a hlavu, trup vzal s sebou v zavazadle, ještě dva týdny ho znásilňoval. Mrtvé tělo! Zhroutil jsem se. Probral jsem se až v sanitce cestou do nemocnice. Zašili mi hlavu a když jsem byl zpátky v cele, všechny věci už mi ukradli spoluvězni. Samozřejmě nikdo to neřešil, dveře zabouchly se mi za zády se zvukem, který bude v mé hlavě rezonovat už do konce života.

V rozsudku napsali: „Pachatel projevuje vysokou inteligenci, je zřejmé, že si byl vědom právních následků svého jednání.“ A ještě: „Z nebezpečného množství drog soud dovozuje, že byly určeny k prodeji. Za těchto okolností zásada in dubio pro reo nemůže najít uplatnění.“ Jak krásně to zní. Advokát a soudce si rozumí, ale nedohodli se.

Dnešní sčíták je ten poslední, dnes mě propustí. Osm let uteklo. Zkoušel jsem podmíněné propuštění, ale poněvadž jsem se necítil vinný a trest osmi let jsem prohlásil za nepřiměřený, soud žádost zamítl: „Odsouzený ještě nenaplnil účel výkonu trestu.“ Pak už jsem to nezkoušel. S kázeňákem to nemá smysl. On chtěl kávu, já jsem už neměl. Začal mě mlátit a já jsem udělal tu chybu, že jsem se bránil. On měl už odsezeno přes deset let. Dali nás oba na díru, jemu to nevadí, mně ano. A systém zaznamenal potrestání pachatele kázeňského přestupku. Teď bude mezi vězni klid. A já na „PPčko“ se nechytám.

Vystupuji. Naposled přestupuji ten práh, nechávám za sebou zdi prosáklé vůní sava promíchanou s pachem stovek nekoupajících se mužů. Nikdo nečeká před bránou. Klárka mě nechala po roce. Na univerzitě si našla „spořádaného kluka, slušného“, ne kriminálníka jako jsem já. Máma ještě pracuje, lituje, že jí nedali volno. Ale připravila oslavu, mám jen přijet vlakem. Myslím na nový život. Strýc mi sehnal práci na stavbě. Musím pracovat, na Karlovku se už nedostanu, bohužel. Matematika už není pro mě, za těch osm let počítal jsem jen rány od spoluvězňů a bachařů. Jednou při prohlídce cely nám udělali „tři v jednom“. Vysypali kávu, tabák a cukr na zem a promíchali. Hrozná legrace. Moje máma musela jít do druhé práce, aby vydělala na balíky a oni teď po tom šlapou a dusí se smíchy. Nesnesl jsem to, napsal jsem stížnost. Věřil jsem, že to pomůže. Kluci říkali, že ne, že si jenom ublížím, ale něco jsem musel udělat. Za tři dny mě zavolali ven z cely: „Odsouzený D. H. Pohovor!“

Vzali mě na chodbu a začali mlátit. Když jsem spadl na zem, kopali dál. „Tady máš, ty mrdko! Ještě jednou si stěžuj! Tak uvidíš! A teď to podepiš. Příště podepíšeš napadení veřejného činitele, tak dávej bacha!“ Byl to kázeňský trest za neuposlechnutí výzvy příslušníka a nadávky. Že jsem mu prý řekl, že je kurva bachařská. Kdyby to nebyla tragédie, mohla to být komedie. Učitelka na gymplu říkala, že ty dva žánry mají hodně společného. A já se cítím jako postava v masce na obličeji. Necítím nic. Naplňuji účel trestu. Sloužím systému.

Ve vlaku slyším rádio: „Hlavní zprávy. Pražský Vrchní soud dnes potrestal podmíněným trestem politika Jana B. jedná se o kauzu ovlivňování veřejných zakázek, ve které škoda přesáhla miliardu korun. Je to velký úspěch pro náš právní stát. Podařilo se nám prokázat, že pan B. plnil jen vedlejší funkci při organizované slupině, která přijímala úplatky. Soud na základě principu in dubio pro reo rozhodl ve prospěch obviněného. Došlo ke změně právní kvalifikace skutku,“ hovoří Tomáš Poštorka, obhájce pana B.

A teď má slovo státní zástupkyně Petra Pastýřová, ta samá, co soudila kdysi mě: „V této kauze nebudeme podávat odvolání. Trest odpovídá závažnosti prokázané trestné činnosti, která nebyla nebezpečná pro širokou veřejnost jako například drogová trestná činnost. Pan B. projevil lítost a slíbil náhradu škody.“

Teprve teď jsem pochopil význam latinské věty v našem prostředí: In dubio pro reo. V případě pochybností vždy ve prospěch obžalovaného. Že mi to nedošlo hned!

„Paní Havlíčková?“

„Ano.“

„Omlouváme se, že Vás rušíme,“ Policie České republiky. „Jste matkou Davida Havlíčka, dvacet šest let?“

„Ano. Stalo se něco?“

„Vašeho syna dnes propustili z vězení Valdice. Vracel se domů vlakem.“

„Ježíši. Co provedl? Co udělal?“

„Nic, vážená paní. Nic neudělal“

„No, tak co se stalo?“

„Vážená paní, je nám to líto. Váš syn je po smrti. Vrhl se pod vlak, Zřejmě nezvládl tlak po propuštění.“

G. Fawkes, Věznice Heřmanice