Manžel byl po nástupu do VTOS v krátké době přeřazen nejprve do Věznice Kynšperk nad Ohří, následně po naší žádosti o přeložení do Vazební věznice Praha Ruzyně. Obě zařízení jsem navštěvovala i s dětmi, protože jsou malé a potřebují co nejvíce kontaktu s otcem. Ačkoli by to vězeňský systém měl umožňovat, ani v jedné věznici nám nevyšli vstříc s tím, že bychom si možnost kontaktu na 180 min. měsíčně rozdělili na návštěvy 1x za 14 dní po 90 min., tak jak to fungovalo např. při návštěvách ve vazební věznici. Synovi jsou 4 roky a absolvovat 3 hodiny sezením u stolečku je pro něj nemyslitelné. 

bez názvu

 

V Kynšperku pro nás byly problém termíny návštěv. Během půl roku byly naplánované dny návštěv z 90% na všední dny. Protože pro nás návštěva od 13:30 hod. znamenala vyrazit z domova někdy okolo 9:30 hod., musela jsem se uvolňovat ze zaměstnání a dceru zase z vyučování. Ve věznici Ruzyně jsou pro nás návštěvy výhradně o víkendu, i když tady bychom s ohledem na krátký dojezd zvládali odpolední návštěvy i v týdnu, pokud by byla možnost rozdělit návštěvu na 2 x 90 min.

Co se týká příchodů na návštěvy, v Kynšperku průchod přes bránu trval někdy i více než hodinu. S dětmi uprostřed léta, to bylo nesnesitelné. Nejdříve jsme čekali na rozpálené betonové ploše před budovou, než na nás přijde řada na vstup, pak nekonečné minuty v nevětrané čekací místnosti o rozměru 3 x 4 m bez okna se zavřenými dveřmi. V místnosti byla asi jen 4 místa na sezení a při počtu 20 – 30 lidí to jsou pro mne nelidské podmínky.

Na Ruzyni „odbavení“ probíhá mnohem rychleji. Navíc vychovatel odvádí návštěvy třeba i na 2 x, takže nemusíte čekat, až dorazí ti úplně poslední. Samotné návštěvy ale probíhají v Kynšperku  mnohem lidštěji než v Praze. Návštěvy jsou v prostorné místnosti (jídelna), kde jsou rozmístěné stolečky. Děti mohly volně k tátovi na klín a i já jsem mohla manžela držet alespoň za ruce, i když z druhé strany stolku. V průběhu návštěvy jsme mohli využít automaty na kávu, pití a sušenky, volně, a to i pro odsouzené. Ti si jen nesměli odnášet nic z návštěvy. Mohli si dát ale s rodinou něco na zub. Dětský koutek byl pouze ohrádka bez hraček, ale v Kynšperku dovolili synovi na návštěvu dětský kufřík s dřevěnými vláčky, knížky a autíčko. V místnosti byli po celou dobu přítomní vychovatelé, kteří s námi komunikovali a byli vstřícní.

Oproti tomu možná civilizovaná Praha nic takového nenabídla. Návštěvní místnost je dlouhá nudle, na jejímž konci je ohrádka s kobercem jako dětský koutek, ale opět bez hraček. Dvanáct stolů v jedné řadě, kde z jedné strany sedí rodinní příslušníci a za plexisklem s nalepeným výstražným nápisem „je zakázáno cokoli předávat přes přepážku nebo se jakkoli dotýkat“, sedí odsouzení. Přijde-li plný počet možných návštěvníků tedy 4, musíte sedět prakticky ve dvou řadách, protože se ke stolečku ani nevejdete. Díky hluku v malé místnosti a díky přepážce není možné rozumět každé slovo, neustále jsme se vzájemně ptali, co ten druhý říkal. Děti mohly za otcem na druhou stranu, ale musely obejít celou dlouhou řadu stolků a přelézaly nejen přes rodinné příslušníky ostatních odsouzených, ale také odsouzené, kteří seděli před manželem.

Ačkoli manžel žádal vychovatele o místo blízko dětského koutku, dostali jsme stolek č. 5, tedy 7 stolů od koutku. U koutku seděla jedna rodina s malou holčičkou a mezi námi rodiny bez dětí.  Ostraha nám tentokrát nedovolila si pro 4 - letého kluka vzít ani 5 cm autíčko, dovolena nám byla pouze obrázková knížka. Prý pouze pokud by bylo synovi 3 roky a méně, mohl by si vzít autíčko. Automaty v místnosti nejsou, ani žádná možnost koupit dětem sušenku v kantýně či něco podobného. Měli jsme s sebou pití, a protože se syn po dvou a půl hodinách rozbrečel, že má hlad a chce jít, odcházeli jsme z návštěvy dříve. Samotný vstup a věci, které vám dovolí vzít do návštěvní místnosti pro děti, jsou na libovůli ostrahy na bráně. Jednou pro děti musíte mít rodný list, na což nikdo ve zvacím dopise neupozornil. Když si vezmete kopie rodných listů, chtějí po vás pro změnu kartičku pojišťovny.

Chodíme na návštěvu za naším tátou a nečekáme od vězení komfortní salónky. Každopádně setkání po dlouhém měsíci, stejně tak jako loučení po rychle uběhnuté návštěvě je pro všechny, hlavně pro děti velice stresové. Diskomfort v podobě hladu při návštěvě nebo nemožnost odreagování dítěte sdílením hraček v dětském koutku s ostatními dětmi, je dle mého názoru zbytečným zatvrzelým gestem věznice, které rodiny víceméně vůbec nepodpoří, spíše naopak. Tvrdit to, že čtyřleté dítě musí vydržet tři hodiny bez jídla, je nesmysl, protože když chodíme na ranní návštěvu, děti mnohdy z nervozity ani moc nesnídají, nějakou dobu strávíme na cestě a čekáním na vstup, takže ze tří hodin bez jídla je rázem hodin pět, a to už je pro děti trýznivé.

Jana

 

 

 

0
0
0
s2smodern
powered by social2s

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit