Libor Klekner: Moje všechno versus pytlodajka z Ústí

Celý můj příběh začíná v mých 8 letech ve druhé třídě ZŠ, kdy se po mnoha ošklivých scénách rozvádí rodiče, a já si přísahám, že nikdy neudělám svým dětem … to samé. V pubertě si naivně nalhávám, že jako jediný chlap mamce pomáhám a jsem jí oporou – v realitě takovou, že mám výběrovou školu (jen díky odříkání mamky) a po vojně lukrativní zaměstnání (díky rodině). Nalhávám si, jak je vše fajn a začínám hrát automaty. Výsledek = všechny obelžu, o vše přijdu a ještě nechám rodině dluhy při odchodu do Bohnic, kde bojuji se závislostí.

René Kroka: Nezáleží na tom, jestli jste měli dobré dětství nebo špatné

Ahoj,

jmenuji se René. Pocházím z Brna a je mi 27 let. Pocházím z početné rodiny. Mám 4 bratry a 1 sestru. Začnu tím, že jsme bydleli všichni v jednopokojovém bytě, šest dětí, táta a máma. Nebudu vám lhát, do svých 12 let jsem spal na zemi na matraci. Měli jsme jen dvě postele, na kterých spali ti nejmladší.

Peter Analaj: Když srovnám, dětský domov byl nejlepší

Tohle není příběh ale skutečnost, kterou jsem prožil. Jmenuju se Analaj Peter a narodil jsem se v Karviné. Už jako mimina se mě matka zřekla. Už jak mě rodila, tak mě nechtěla. Takže jsem vyrůstal v kojeňáku.

Babičko, hraješ hru?

S rodinou se vídám, i když každá návštěva, kterou se snažím brát s humorem, mě vždy na několik dnů naprosto odrovná. Vidím své děti, vidím bolest v jejich očích, vím, že můj pobyt tady je zabíjí, a přesto každou návštěvu se snaží být v pohodě.