Klidně jsem se posadil a podíval se přímo na něho. On koukal na mě, no spíš skrze mě. Nebo mi to v ten moment asi tak jen připadalo. Nevím. Seděli jsme naproti sobě. V malé, zatuchlé a tmavé místnosti s oknem do vězeňského dvora u počmáraného dřevěného stolu s přetékajícím popelníkem plným vajglů.
Na pravou stranu ukázati,
nech tento lid uhořeti.
Anděl smrti příkaz dal,
ješitně se pousmál.
Už jsem skoro zapomněl jaké to je. Měl jsem za sebou osmileté, podotýkám spokojené manželství, založené na společné důvěře, a tak jsem ani nemusel vysvětlovat, proč zůstanu v Praze po veletrhu přes noc. Jednoduše to moje práce vyžadovala. S kolegy jsme si dali něco k jídlu, potom pár piv, a jak se dalo očekávat, vyrazili jsme do centra projít několik barů.
Většina z nás má to štěstí, že mu rodiče od útlého věku vštěpují zásady slušného chování. Nemluv sprostě! Nevztekej se! Neber drogy! Nepřecházej na červenou! I já byl šťastlivcem. Štěstí ale nevydrží věčně …
Co dnes víme o subkultuře mládeže, které na začátku 90. let jen v Praze propadlo tisíce kluků? V Praze se začala objevovat už v druhé polovině 80.let, ale šlo o tak malou skupinu, že většině lidem splývala s punkovou scénou.
